Žebráci, alkoholici nebo ženy, které měly až příliš rády sex – to byli lidé, kteří se v raném novověku objevovali na okraji společnosti. I přesto se ale některé z nich dokázali vyšplhat po “společenském žebříčku” nahoru. “Třeba jedna svobodná matka se třemi dětmi, která byla vysloveně trpěna, si vzala sedmdesátiletého rychtáře a stala se součástí téměř honorace,” popsal mikrohistorik Jaroslav Čech
„Ženy se často na okraji společnosti ocitly, protože měly příliš rády sex,“ říká historik | Video: Michaela Lišková, Jakub Zuzánek
Ve středověku bylo ještě v pořádku, když lidé neměli práci. „Panoval názor, že lidé, kteří jsou na okraji společnosti, jsou vážení lidé. Oceňovala se ta ‘nepráce’. Převrat k tomu, že lidé pracují a něco vydělávají přišel až v šestnáctém století v renesanci,“ vysvětlil Čechura s tím, že se tehdy rozvinulo i hodnocení času jako určité důležité veličiny.
Všechny díly pořadu sledujte tady >>> My, kdysi
Role žebráků se podle historika lišila i podle toho, jestli žili ve městě nebo na vesnici. „Například v jedné vesnici se objevil sirotek, kterému byly tři roky. Chodil od jednoho sedláka k druhému a ty ho nechávali u sebe a měl jakousi komunální výchovu,“ uvedl. Naopak ve městech měli na žebráky negativní pohled. „Vnímali je ve smyslu: My pracujeme, žebrák nepracuje,“ dodal s tím, že se mezi těmito lidmi často nacházeli i ti se zdravotním postižením.
Mikrohistorie
- Mikrohistorie je podle Jaroslava Čechury historickou disciplínou, která si klade za úkol poznat konkrétního člověka se vším všudy – jak žil, jak miloval, jak zabíjel, jak se učil.
- Základním principem je co nejkomplexnější pohled na jednoho konkrétního člověka.
- Oproti tradičním historickým přístupům je obor založen na tzv. malých faktech, která bývají většinou v archivních pramenech opomíjena.
- Nejdůležitějším zdrojem pro zkoumání jsou často prameny kriminální povahy.
- Mikrohistorie jako historická disciplína se začala vyvíjet v 70. letech 20. století, mezi jednoho z prvních mikrohistoriků patřil italský historik Carlo Ginzburg.
Často se na okraji společnosti objevili i vysloužilí vojáci. „Nebyla limitovaná vojenská služba a její délka. Někteří muži tak byli vojáky třeba 25 let a když se vrátili domů, tak byli lidově řečeno ‘k ničemu’. Byli tak odsouzeni k tomu žít jen od podpory té společnosti. Jeden například prošel celou Evropu a když se vrátil na český jih, hodil se pouze k tomu, aby hlídal třešňový sad před zloději a za to dostal nějaký malý obnos,“ řekl mikrohistorik.
Ženy, které společnost vyčleňovala, byly často nevěstkami. „V říšských městech měly najaté domy, platily daně a byly součástí městského života a bylo to velmi tolerované. U nás to bylo ale problematické a tyto ženy pracovaly spíše načerno,“ uzavřel Čechura.
Podívejte se na úvodní díl pořadu My, kdysi, který popisuje, čím se mikrohistorie zabývá:
Mikrohistorie se zaměřuje na konkrétního člověka – například na to, jak žil nebo jak miloval | Video: Michaela Lišková, Jakub Zuzánek
