Tomáš je o 16 let mladší než Michal. A zatímco starší ze sourozenců už kariéru hokejového útočníka zapíchl, opora juniorské reprezentace ji právě naplno startuje.
Tomáš Poletín gólem na 5:4 v čase 58:46 rozhodl semifinále MS proti Kanadě a je jisté, že si z Ameriky přiveze minimálně stříbrnou medaili. Hned po zápase byl ve spojení se starším bratrem.
Michale, co vám Tomáš hlásil z dějiště turnaje?
Jsme v kontaktu každý den, dneska jsme spolu mluvili chviličku. Po zápase šli kluci na večeři, rychlou regeneraci, protažení, masáž. Gratuloval jsem mu a sám mi říkal, že je to super, ale žádná oslava teď není. Jsou nastavení tak, že to hlavní přijde zítra.
Co jste říkal na semifinále s Kanadou?
Spal jsem asi jen dvě hodiny, pak jsem celý zápas sledoval. Bylo to moc pěkné. Jak jsme v prvních dvou třetinách dostali dva góly v oslabení, tak to sice nebylo úplně šťastné, ale závěr byl skvělý. Musím říct, že kluci na MS celkově hrají parádně, výkony jsou excelentní a věřím, že zvládnou udělat ten poslední krůček.
Jaký to byl pocit, když bratr poslal tým těsně před koncem do vedení 5:4?
Hlavně jsem měl obrovskou radost, že ten gól dali. V první chvíli ani nebylo jasné, že ho dal on. Ta jejich lajna si vyhoví, hraje velmi dobře. Benymu (Adamu Benákovi) s Currym (Maxmilianem Curranem) tam sice doteď nepadaly góly, ale v semifinále se to otočilo. A byli to tihle tři, komu se povedlo dotlačit ten vítězný gól. Byla to euforie.
Tomáš je o 16 let mladší než vy, ještě o rok později přišel na svět další bratr František, který chytá za reprezentační osmnáctku. Radíte jim s hokejem i přes ten věkový rozdíl?
Samozřejmě se o tom bavíme. Díky tomu, že jsem hrál, tak to bráchy k hokeji táhlo, což jsem rád. I když je věkový rozdíl velký a doba trošku jiná, tak jsme ve spojení. Fandovi v bráně tolik neporadím, s Tomem se o něčem pobavím, nicméně ta hra se opravdu posunula. Komunikujeme, ale už je to na nich. Tom hraje v Kanadě, František chytá ve Finsku, přímo za nimi cestuje hlavně táta.
Právě před těmi 16 lety jste hrál na MS dvacítek také. Co si vybavíte?
Zrovna jsem vzpomínal, že v Minnesotě jsme hráli MS osmnáctek v roce 2009. Vím, že tam jsme ve skupině proti Kanadě vedli 3:1, pak jsme prohráli v prodloužení. A vypadli jsme ve čtvrtfinále. Dvacítky jsme měli v Regině, kde jsem hrál i kanadskou juniorku. Nejdříve jsem nebyl napsaný na soupisce, pak jsem něco odehrál a hráli jsme baráž.
Je to tak. Zatímco teď čeká český tým finále proti Švédsku, tehdy schytala reprezentace od stejného soupeře ve skupině výprask 1:10 a zachraňovali jste se proti Lotyšsku a Slovensku.
Ano, vzpomínám si, že jsme se stěhovali a měli jsme dva zápasy ve skupině o udržení. MS se hrálo jiným systémem.
Cítíte, že teď je to obrovská změna oproti době, kdy jste byl v juniorské reprezentaci vy? Tehdy jste šli do zápasu proti silnému soupeři s tím, že ho občas můžete zaskočit, kdežto dnes působí český tým ohromně sebevědomě.
Bohužel to bývalo přesně tak, jak říkáte… Teď jsme rovnocenným soupeřem a je skvělé ten projev v posledních letech vidět. Třeba v semifinále s Kanadou výkon kluků vyloženě gradoval. Hlavně je pozitivní, že to není o nějakém jednom zápase, který se povede. Kanadu jsme vyřadili třikrát po sobě, což už není náhoda, ale hodnotný výsledek.
Čím to je, že tenhle obrat přišel a po nekonečné šňůře bez medaile teď Češi přivezou dokonce čtvrtou po sobě?
Neumím to přesně zhodnotit, já už taky u hokeje úplně nejsem. Sice pracuju pro firmu, která v Česku třeba organizuje zápasy Global Series pro NHL, ale vyloženě u mládeže se nepohybuju. Určitě hrají důležitou roli trenéři, na druhou stranu si říkám, že i ti kluci jezdí ze svých týmů lépe připravení než kdysi. Je to skládačka více věcí, které do sebe zapadly.
Odehrál jste 456 zápasů v extralize – za Slavii, Plzeň, Chomutov, Zlín a Vítkovice. Kariéru jste uzavřel před třemi lety, když vám bylo 31. Proč?
V prosinci 2022 jsem se zranil. Týmoví doktoři mi říkali, že s kotníkem nic nemám, ale přes ortopeda jsem zjistil, že tam mám prasklé manžety. Musel jsem hned na operaci a rekonvalescence se protáhla na půl roku. V té době jsem hrál první ligu na Slavii a měl jsem motivaci, že bych si ještě mohl zahrát právě s bráchou. Jenže Tomík v té sezoně odešel do Finska, já jsem navíc už spolupracoval s firmou Perinvest, která v Česku pořádá sportovní akce a kde pracuju i dnes. Tohle ve mně převážilo, hokej už mi více bral, než dával.
V první lize už jste pokračovat nechtěl?
Dozrálo ve mně to, že je optimální čas na přechod do civilního života. Než hrát dalších pět let první ligu a nikam se neposouvat. Občas si jdu zahrát, vloni jsem začal v krajské lize. Máme chatu na Křivoklátsku, trávím tam dost času a zlákali mě hrát hokej za Zbiroh. Dokonce jsme postoupili výš. Člověk jde jednou týdně na trénink a na zápas, aby se trochu hýbal. Mám hokej jako zpestření pracovního programu.
