
Ve svých knihách líčil temnou vizi budoucnosti a nechal lidi osidlovat Mars, sám měl přitom k technickým vymoženostem své doby rezervovaný postoj. Jeden z nejslavnějších spisovatelů sci-fi a fantastiky Ray Bradbury, od jehož narození uplynulo 22. srpna sto pět let, odmítal internet a bál se létat.
„Vědecké poznatky jsou pro mě základnou, ze které mohu odletět do vesmíru, kdykoli se mi zachce,“ říkal Bradbury. Že by si postavil raketu, s tím ale nepočítal, nazýval se spisovatelem fantazie. „Nedokážu ani vyměnit žárovku,“ přiznával.
Nicméně jako spisovatele Bradburyho zajímalo, co s člověkem a lidskostí může udělat technický pokrok. V Marťanské kronice z roku 1950, která mu přinesla literární průlom, zkritizoval lidskou povahu ochotnou všechno krásné zničit, pokud z toho dotyčný něco získá.
„Mění se se světem i člověk – a jak?“ ptal se. On sám se každopádně ve svém osobním životě některým změnám, které přinesla civilizace, bránil, nebo jim minimálně nedůvěřoval.
451 stupňů Fahrenheita jako „vyhořelé palivo“
O elektronických knihách kupříkladu prohlásil, že jsou cítit jako vyhořelé palivo. Nejspíš ho nepotěšilo, že když v roce 2011 končila práva na jeho román 451 stupňů Fahrenheita, vydavatel trval na tom, aby nová smlouva zahrnovala i e-booky, s čímž spisovateli nakonec nezbylo než souhlasit.
Bradbury v názvu svého románu použil teplotu, při níž se vznítí papír. V příběhu z dystopické budoucnosti, kde je zakázáno číst, jsou hasiči místo vodními stříkačkami vybaveni plamenomety a spalují knihy coby nechtěné svědectví svobodného světa. Asi nejslavnější Bradburyho kniha je významem řazena k titulům, jako byla podobně depresivní vize 1984 od George Orwella.
V době jednání o smlouvě byl Bradbury už devadesátník. Proti myšlence, aby jeho dílo vycházelo v digitální podobě, se nedlouho předtím ohrazoval, společnosti, které se na něj obracely s nabídkami na převedení jeho textů do formátu pro čtečky, podle svého vyjádření „poslal k čertům“.
V počítačích viděl napřed výhody, pak ztrátu času
Bradbury tvrdil, že k životu a psaní mu bohatě postačí telefon a psací stroj nebo papír a tužka, nicméně jeho názory na počítačový věk se měnily.
„Máme příliš mnoho mobilních telefonů. Máme příliš mnoho internetu. Musíme se těch strojů zbavit. Máme jich teď příliš mnoho,“ vyzýval před čtvrtstoletím v rozhovoru pro Los Angeles Times. Jeho hlavní výtka směřovala k tomu, že mluvení přes „ten hloupý internet“ nebo mobily je ztráta času, protože se tak lidé ochuzují o osobní kontakt.
Tenhle názor ovšem neměl vždy. V polovině osmdesátých let do časopisu PC Mag přispěl komentářem ohledně možných dopadů komputerů na společnost. „V počítačích spatřuju jen samé výhody,“ uvedl. Za příklad zmínil očekávané pokroky při výuce ve školách. A předpovídal: „V jistém smyslu jsou prostě knihy. Knihy jsou všude a počítače budou také.“
Přiznal tehdy, že nechápe lidi, kteří se počítačové budoucnosti bojí. „Říkají: ‚Počítače o vás budou všechno vědět.‘ Moje odpověď je: ‚A co? Nemám co skrývat,‘“ tvrdil, aniž by měl potuchy o dalších možnostech, které jednou přinese umělá inteligence. Byť v jeho textech se objevuje třeba robotická babička nebo automatizované systémy, jejichž fungování je blízké dnešní představě o chytré domácnosti s AI asistenty.
Řidičák nechtěl, létat se (ne)bál
Stroje jsou a budou podle Bradburyho tak dobří jako jejich uživatelé, přičemž svou myšlenku dokládá na řízení auta – lze řídit zodpovědně, stejně jako vozem srážet kolemjdoucí. Z vlastní zkušenosti za volantem ovšem nevycházel. Nikdy totiž neměl řidičský průkaz. Vysvětloval, že viděl v dětství drastickou autonehodu, při níž kola nákladního vozu rozdrtila chodce, což ho odradilo od nápadu, že by si v autě sedl jinam než na zadní sedadlo.
Téměř celý život se také bál létat. Podobně třeba jako jeho vrstevník a výrazné jméno sci-fi literatury Isaac Asimov, autor zákonů robotiky. Do letadla prý Bradbury sedl poprvé až po šedesátce. „Zjistil jsem to, co zjistilo mnoho lidí. Nebál jsem se létat. Bál jsem se, že budu běhat uličkou s křikem a uvádět lidi to trapné situace,“ přiznal s nadsázkou.
Bradbury se obával toho, jak by lidé mohli technologii využít k tomu, aby svět učinili temnějším místem, okomentoval spisovatelův komplikovaný vztah k pokroku magazín Time. Odmítání mobilních telefonů a elektronických knih není vlastně nic překvapivého od člověka narozeného v roce 1920 a nijak se to nevylučuje s tím, že Bradbury podporoval v souvislosti s technologií velké, celostátní věci, jako jsou mise na jiné planety.
Podobně nahlíží na Bradburyho i třeba Nasrullah Mambrol, výzkumný pracovník univerzity v indickém Kannuru. „Ti, kdo vidí pouze Bradburyho kritiku technologie, ho považují za pesimistického spisovatele. Ve správném světle je však jeho dílo ve skutečnosti hluboce optimistické,“ píše na svém literárním blogu. Interpretuje Bradburyho tvorbu teologickou optikou jako autorovu víru, že po případném pádu se lidstvo obrodí – přičemž právě vesmír se spoustou výzev je příležitostí, aby lidstvo našlo sebe v moderní podobě.
Obavy z jaderných zbraní i cenzury
Když vyšla v roce 1950 Marťanská kronika, člověk ještě nevypustil do vesmíru ani první satelit. Bradbury ale už popsal smyšlenou kolonizaci Marsu: od ztroskotání prvních expedic přes vyhubení Marťanů, kteří nezvládli nákazu infekcí zavlečenou pozemšťany, a stavění měst připomínajících ta americká až po návrat většiny kolonistů na Zem, kde vypukla jaderná válka.
Povídky se původně odehrávaly mezi lety 1999 a 2026, s blížícím se koncem milénia Bradbury příběhy předatoval, takže v pozdějších vydáních kolonizace Marsu začne až v roce 2030.
Pokud by platil první časový rozvrh, pak lze nepříliš veselou budoucnost, kterou Bradbury lidstvu naplánoval, konfrontovat se současností. V jedné ze závěrečných a často citovaných povídek, s dějem ze srpna 2026, sleduje rozpad moderního domu, který automaticky pokračuje v naprogramovaných činnostech, jako je příprava jídla, úklid nebo večerní recitace poezie, přestože jeho obyvatelé jsou v důsledku nukleárního konfliktu už mrtví. Zbyly po nich jen siluety na zdi vypálené při atomovém výbuchu.
Obavy a témata, které se do Bradburyho psaní promítaly, ani dnešnímu čtenáři nezní vzdáleně: znepokojení z fatálnosti možné jaderné války (koneckonců od svržení atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu uplynulo v době vydání Marťanské kroniky pouhých pět let), střety kultur a problematičnost pohledů na invaze, podrobování si jiných a imigrace. A nejen v současné Americe se skloňuje v politických a společenských souvislostech slovo cenzura, vyvedená do extrému v románu 451 stupňů Fahrenheita.
„Měli bychom letět na Mars“
Ačkoliv byl Bradbury spisovatelem science fiction (proti tomuto škatulkování se ovšem ohrazoval), jeho dílo je spíše předzvěstí existenciálních rozhodnutí, píše se v medailonku Raye Bradburyho na webu Pulitzerovy ceny, kterou spisovatel obdržel v roce 2007.
Navzdory tomu všemu vyslovil spisovatel přání, že by chtěl, aby jeho popel jednou dovezli na Mars. Obloukem se tak vrátil k planetě, o níž ve dvanácti napsal jeden ze svých prvních textů. „Nikdy jsme odtamtud neměli odcházet. Měli bychom letět na Měsíc a připravit základnu pro vypuštění rakety na Mars a pak letět na Mars a kolonizovat Mars. Až to uděláme, budeme žít věčně,“ prohlásil Ray Bradbury u příležitosti svých devadesátých narozenin.
Ničeho z toho se nedočkal, zemřel o dva roky později.