Celý jeho život byl plný kontrastů, stejně jako on sám. Okamžiky úspěchu, kdy si v jeho ateliéru podávali dveře ministři, významní umělci a prezidenti, střídali bankroty, bída a pochybnosti. Nekonvenční tvůrce smělých aktů a zároveň muž, který si stěžuje na neúspěch u žen. Mystik a jogín, který se stává členem uličního výboru komunistické strany. Intuitivní a vytrvalý hledač cesty k umění i k podstatě lidského bytí, který všechna pravidla cítí jako pouta. „Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala. Fotografoval jsem světlem. Píši světlem. Píši do duše lidem Světlem poznání,“ napsal o sobě.
Neměl jsem kamarády, nerozuměli mi
Malý František byl samotář. V jednom z dopisů své platonické lásce Elišce vzpomíná: „Nikdy jsem neměl kamarády rád. … Nerozuměli mně a já jim…“ Na gymnáziu v rodné Příbrami se volnomyšlenkářský student často dostával do sporů s profesory i s katolickým řádem školy. Chtěl být malířem, ale jeho otec, majitel obchodu se smíšeným zbožím, byl jiného názoru. Roku 1898 ho dal do učení k zavedenému fotografovi Antonínu Mattasovi. Drtikol si osvojil řemeslo a v roce 1901 začal studovat na dvouletém Učebním a výzkumném ústavu fotografie v Mnichově. Fascinovala ho především umělecká fotografie, což byl tehdy v Čechách ještě neznámý pojem.
Mnichovská studia absolvoval jako nejlepší žák školy s odměnou 75 marek. Přesto měl problém s uplatněním – kdyby ustoupil ze svých uměleckých ambicí a stal se fotografem-řemeslníkem, měl by to býval snazší. Po krátkých pracovních příležitostech v Německu, Švýcarsku a po tříleté vojenské službě si v roce 1907 otevřel v Příbrami vlastní ateliér. Vedle portrétů na zakázku fotil v rámci volné tvorby také krajinky, zátiší, akty nebo dokumentární snímky z příbramských dolů na stříbro. Ateliér však neprosperoval, a tak Drtikol v roce 1910 svou živnost zavřel a odešel do Prahy.
V hedvábném rouchu bouchaje do gongu
Bylo mu 27 let, když si otevřel svůj pražský ateliér na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice. Začal ho provozovat s Antonínem Škardou, který mu poskytl finanční oporu. Drtikol si od začátku nebudoval pověst pouhého „podobenkáře“, kterých bylo tehdy v Praze mnoho, ale fotografa umělce, od něhož si člověk odnesl domů portrét jdoucí pod kůži. Promyšlená kompozice, práce se světlem, výmluvná gesta, výraz tváře – to vše činilo jeho fotografie jedinečné. Přišel první komerční úspěch. Jeho firma si brzy získala jméno a její služby začala vyhledávat pražská smetánka.
S oblíbeným viržinkem v ruce a v černém hedvábném rouchu bouchaje do gongu vítal ve svém ateliéru např. T. G. Masaryka, Emu Destinovou, Aloise Rašína, Josefa Čapka, Olgu Scheinpflugovou, Jana Zrzavého, Alfonse Muchu, Leoše Janáčka, francouzského básníka Paula Valéryho, indického myslitele Rabíndranátha Thákura nebo německého spisovatele Heinricha Manna. Stále ale fotil i anonymní, obyčejné lidi.
Vzestup utlumila až 1. světová válka. Ateliér sice zůstal v provozu, ale Drtikol narukoval k týlovému vojsku. Hodně se tehdy věnoval malování a filozofii (dopisoval si např. s filozofem Ladislavem Klímou), studoval různé náboženské systémy – křesťanství, ale také buddhismus a další východní nauky. Setkal se s okultismem a spiritismem. Mystika ostatně ovlivňovala jeho dílo téměř celý život. I přes zálibu v četbě filozofických knih však nepůsobil jako suchar. Naopak, pamětníci Rakouska-Uherska na něj vzpomínali jako na známého pražského dandyho s uhrančivýma očima a elegantními pohyby, který rád nosíval oděvy špičkové kvality. Když kráčel po Ferdinandově (dnešní Národní) třídě, vzbuzoval prý značnou pozornost. V jednání byl přímočarý, snadno podlehl emocím a často nešetřil vulgarismy. (Když později fungoval jako duchovní učitel svých přátel, část z nich prý ztratil právě kvůli své nevybíravé mluvě.)
Koncem 20. let se bez něj neobešel žádný fotografický salón, vystavoval po celé Evropě, v Asii, Americe i Austrálii. Mít fotku od Drtikola patřilo v Praze k dobrému bontonu. Přesto o sobě i o své tvorbě často pochyboval. „Lid, dav mě chválil a říkal, že jsem umělcem, a já počal tomu věřit. A začne-li člověk věřit davu (a ne sobě), je to vždy znamení duševního úpadku. A tak se stalo, že jsem, zvláště poslední dobou to bylo, věřil, že dělám samé meisterwerky. No dělal jsem, ale jak daleko to bylo od umění. Fuj – hnusím se! Fuj! Fuj!“ píše Drtikol v jednom dopise z roku 1914.
A v kapse nezbyla ani vindra
Počátkem třicátých let se díky světové hospodářské krizi jeho ateliér dostal do finanční nouze – z existenčních důvodů proto pořádal kurzy pro fotoamatéry. V té době už byl na podnikání několik let sám (se svým společníkem Škardou se pro finanční machinace rozešel). Byl slavný, ale nikoli bohatý. „Měl jsem světové jméno, to byla takzvaná sláva, ale přitom jsem začínal živořit… Kolikrát jsem nevěděl, jestli budu mít něco k obědu. Věřitelé a exekutoři si podávali kliku a přitom „kšeft“ jsem měl a musel jsem ho stále udržovat. Až mě to nasralo, všechno jsem prodal, zaplatil účty a v kapse nezbyla ani vindra…,“ vzpomínal později Drtikol.
V roce 1935 prodal ateliér i s veškerým vybavením a o sedm let později věnoval pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu několik tisíc svých fotografií, kreseb, katalogů i životopisných dokumentů. K fotografii se až na roky 1945 a 46, kdy učil na grafické škole, už nikdy nevrátil. Za tímto rozhodnutím zřejmě nestály jen finanční problémy, ale i jeho vlastní duchovní vývoj – stále více se přibližoval východním učením, vlivem meditací se měnila jeho osobnost a společenský život ho přestal naplňovat.
Odstěhoval se z centra do pronajaté části vily blízko Krčského lesa na pražském Spořilově. Nastoupil vlastní mystickou praxi, usiloval o splynutí s vyšším jsoucnem, Bohem. Zaznamenával si myšlenky významných myslitelů i vlastní vize, vedl duchovně zaměřené semináře a scházel se s okruhem podobně zaměřených přátel. Stal se vyhledávaným Mistrem a guruem. Vyučoval různé duchovní nauky, ale striktně se nedržel žádné z nich – spíš vybíral z každé něco. Ve svém přístupu byl poměrně neortodoxní. Inspirován mystickými zážitky také intenzivně maloval. Své obrazy však nepojmenovával ani blíž nekomentoval – prý proto, aby jejich význam divák odhalil sám.
Buddhistický komunista
Ač mystik, buddhista a jogín, od roku 1945 byl Drtikol také člen KSČ, který se aktivně účastnil budovatelských brigád. Proč člověk, který věřil v existenci duše a vyššího smyslu bytí, byl zároveň přesvědčen o správnosti komunistického hnutí, které důsledně potíralo vše, co souviselo s církví, náboženstvím, osobní svobodou a individualismem? Možná za jeho levicovou orientací stálo rozvinuté sociální cítění (zažil, co je to finanční nouze, a jako vyznavač buddhismu soucítil se vším živým). Z Mladé fronty z roku 1948 si například poznamenal slova z projevu Antonína Zápotockého: „Chceme-li, aby dobro nabylo vrchu nad zlem, je potřebí vytvořit takové poměry a prostředí, které by špatné sklony potlačovalo a dobré vlastnosti rozvíjelo.“ Pokud Drtikola na stranické filozofii zajímaly myšlenky tohoto typu, byl spíše socialistou z přesvědčení – možná naivního, ale upřímného – než zaníceným ideologem. Ironií osudu však právě socialistická budoucnost jeho umění odsoudila k zapomnění jako buržoazně dekadentní. Pro širší veřejnost byl znovuobjeven až teoretičkou fotografie Annou Fárovou počátkem 70. let.
Nahota je dílo Boží, krása sama
Asi nejvýraznější částí Drtikolovy tvorby jsou akty – především ženské a na tehdejší dobu velmi odvážné. Nahotu chápal „jako dílo Boží, jako krásu samu“. „Žena se u Drtikola vyvíjí od panenského symbolu čistoty, přes fatální Salome, sexuálního démona ničícího muže až po mýtotvornou Matku Zemi,“ říká Anna Fárová. Byly doby, kdy Drtikol tvrdil, že žena může být originální pouze na lůžku, ale o něco později se nechal slyšet, že „příroda je projevený Bůh, je žena“.
Uměleckému aktu se věnoval až do roku 1930. V jeho fotografiích je erotika plná naděje i zoufalství, rouhání, něhy i krutosti. Některé jeho akty byly velmi dlouho vnímány jako pobuřující – v Japonsku byly např. kvůli prudérním zákonům problémy s jejich vystavením a z Chicaga mu dokonce vrátili kolekci snímků v předvečer vernisáže –, prý bylo ochlupení klínu modelky příliš bujné.
Na mezinárodních aukcích v proslulé Christie’s či Sotheby’s se dnes jeho fotografie draží za desetitisíce dolarů. Jeho díla jsou chloubou nejvýznamnějších světových galerií a muzeí.
„Já s těma modelkama nikdy nic neměl“
Drtikol fotograf má na svědomí erotikou nabité akty, avšak Drtikol muž je ve vztahu k ženám poměrně nejistý. Seznamoval se prý obtížně a měl pocit, že to „s nimi neumí“. Sám o sobě říká: „Já můžu býti ženě přítelem, rádcem, kamarádem, já jí můžu imponovat, já můžu u ní vzbudit úctu, bázeň a bůh ví co. Ale lásku… ta se u nich dostaví, až když je už pozdě.“ Svému příteli, který za ním docházel jako za učitelem ve věcech duchovních, prý jednou řekl: „Kdekdo si myslí, že jsem s těma modelkama něco měl. Já s nima ale nikdy nic neměl. Věříš mi to?“
Ještě před první světovou válkou se zamiloval do o 12 let mladší Elišky Janské, která mu několikrát stála modelem. Věnoval jí autoportrét z roku 1913, na němž se stylizoval do podoby Krista. (o několik let později se na jiném autoportrétu ztotožnil s Buddhou). Jejich vztah – i přes dopisy přetékající touhou, které jí Drtikol posílal – však zůstal nenaplněn. Eliška se v roce 1918 vdala.
O dva roky později si František vzal slavnou tanečnici Ervínu Kupferovou, která tančila např. v Národním divadle, několik let působila v Rusku a v Praze si založila vlastní taneční školu. V letech 1919 až 1926 stávala mistrovi modelem. Narodila se jim holčička Ervína, ale po šesti letech se rozvedli. Zůstali však přáteli. Jeho druhá žena Jarmila Rambousková pracovala v Drtikolově ateliéru – stala se jeho osobní asistentkou, ale vzali se teprve v roce 1942. Zůstala s ním až do konce svého života.
Žádné kytičky – vše na chudé…
Na sklonku života žil Drtikol velmi skromně, pouze z darů svých přátel. Byl už těžce nemocný, nemohl chodit a byl odkázán na invalidní vozík. Starala se o něj rodinná přítelkyně Anna Soukupová. Zemřel dva roky po své druhé ženě, v pátek 13. ledna roku 1961. Jako umělec odešel v podstatě zapomenutý. Jeho žáci se ovšem domnívali, že Arahat, jak svému duchovnímu učiteli říkali, byl světcem, jenž už na zemi dosáhl poznání. V psacím stole byla nalezena jeho závěť končící slovy: „Oznámení žádné – žádné kytičky – vše na chudé. Jinak hleďte co nejdřív na moji formu zapomenout, ale nezapomeňte, co jsem Vás všechny… učil. Slova, která jsem mluvil, ve Vás ať obživnou. – Jinak mne nikde nehledejte. – Jsem všude – také tedy ve Vás – v UČENÍ.“
