Proč jsi podepsal kontrakt? „Obelstili mě, byl jsem opilý,“ říká skoro nesrozumitelně první voják. I druhý voják přiznává, že smlouvu s armádou podepsal, když byl opilý. Třetí voják s výrazem vyděšeného dítěte podepsal dobrovolně. Doufal, že v armádě přestane pít.
„Pít přestanete, to vám garantuju,“ reaguje instruktor. „Ale nemyslete si, že je tohle nějaká léčebna, že vás tady budeme třikrát denně krmit a převlíkat,“ pokračuje „motivační hovor“ prokládaný těmi nejhrubšími urážkami, obvykle souvisejícím s řitním otvorem, výkaly a sexuální orientací.
Když dojde řada na poslední dva vojáky, oba přiznávají, že také podepsali opilí. „Zítra jdete do boje a podívejte se na sebe, idioti,“ končí instruktor.
Vojákům tohoto druhu se v ruské armádě přezdívá „jednorázový voják“ – počítá se s nimi pro jednu jedinou misi, než zahynou. Může jít třeba o donesení munice na první linii nebo sebevražedný útok, jehož cílem je donutit Ukrajince odhalit své palebné postavení a vyčerpat zásobu munice.
Jednoho takového jsem na Ukrajině potkal, protože ho zajali ukrajinští vojáci. Padesátiletý narkoman, zverbovaný ve vězení. V bídném fyzickém stavu a s klasickým příběhem – dětský domov, ulice, vězení… Dostal týdenní výcvik a na frontě pak jediný úkol – donést zásobníky s municí pro kulomet na přední pozici. Cestou ale zabloudil a munici donesl do ukrajinského zákopu.
Často jde o vězně, bezdomovce a alkoholiky. Otevřeně o tom loni v ruské televizi promluvil poslanec za sibiřské město Krasnojarsk Vjačeslav Djukov. „V uplynulém roce byli našimi smluvními vojáky převážně alkoholici, bezdomovci, tuláci, vězni a další.“ Jednotlivé ruské oblasti mají totiž z Moskvy nařízené kvóty, které musí splnit. A jde o kvantitu, ne o kvalitu. V Čečensku posílá tamní prezident Ramzan Kadyrov na frontu alkoholiky a narkomany za trest.
Německý deník BILD přinesl záběry, jak verbíři obcházejí bezdomovce a alkoholiky ve městě Saransk, dávají jim cigarety a vodku a nabízí jim rychlý (a na jejich poměry) astronomický výdělek, když podepíší s armádou smlouvu. „Papíry za tebe vyplním hned na místě,“ slibuje verbíř zmatenému muži středního věku. „Zajdeme i za tvou ženou a vysvětlím jí to – uvidíš, že tě nechá jít,“ říká verbíř v jasné narážce na zvyk žen alkoholiků poslat muže do války, aby se ho zbavily a navíc získaly vysoké odškodné v případě jeho smrti. „Dostaneš se do formy, vyděláš si peníze a vrátíš se jako hrdina,“ slibuje verbíř.
Ani ukrajinské straně se ale podobná praxe nevyhýbá. S tím, jak ubývá dobrovolníků a brutální realita války dohnala mnoho mužů až k dezercím, zaměřují se i ukrajinští verbíři často na ty nejzranitelnější.
Kamarád, který se přihlásil dobrovolně do elitní jednotky a nedávno skončil základní výcvik, mi to popsal těmito slovy: „Pokračují sem proudy rekrutů v předdůchodovém věku. Spousty viditelně zchátralých strejců s bříšky a stopy alkoholismu v obličeji. Nejsou naši, patří k jiným jednotkám, ale vídávám je. Před pár měsíci by měli nějaký smysl, mohli alespoň sedět v zákopech. Teď se ale na pozice přesouvá třeba deset kilometrů pěšky a vše se nosí na zádech. To nedají…“
