V každodenním jídelníčku hraje sůl mnohem větší roli, než si většina lidí připouští. Nejde jen o to, kolik jí do jídla přidáme při vaření. Podstatná část se skrývá v průmyslově zpracovaných potravinách – od pečiva přes sýry až po hotová jídla nebo zdánlivě „nevinné“ sladké výrobky.
„Až 75 procent sodíku přijímáme z průmyslově zpracovaných potravin, kde jeho chuť maskují jiné složky, například cukr nebo tuk. Člověk pak může mít pocit, že solí málo. Jeho tělo už přitom dávno pracuje s nadbytkem,“ upozorňuje farmaceutka Pavla Horáková.
Právě tato nenápadnost je podle odborníků klíčová. Sůl se totiž v potravinách neuplatňuje jen jako dochucovadlo, ale i jako konzervant a zvýrazňovač chuti. V kombinaci s tukem a cukrem ji pak často vůbec nevnímáme. „Právě proto bývá rozdíl mezi tím, kolik si myslíme, že přijímáme, a realitou, poměrně velký,“ dodává Horáková.
Dlouhodobě zvýšený příjem soli přitom neovlivňuje jen chuťové preference, ale zasahuje i do fungování organismu. „Při vylučování sodíku z těla odchází současně i vápník, což může dlouhodobě přispívat k řídnutí kostní tkáně. Nadbytek soli negativně ovlivňuje střevní mikrobiom, například snížením množství prospěšných bakterií rodu Lactobacillus,“ vysvětluje Horáková.
Zajímavý je i dopad na psychiku a chování. „V mozku stimuluje centra odměny podobně jako návykové látky, což vysvětluje, proč je těžké konzumaci slaných potravin omezit. Nadbytek soli navíc zvyšuje hladinu stresového hormonu kortizolu, a tím nás může udržovat v dlouhodobém napětí a nervozitě,“ říká. Sůl podle ní funguje také jako zesilovač chuti na sladké – po slaném jídle tak často následuje chuť na dezert nebo slazený nápoj, což může vytvářet začarovaný kruh vedoucí i k přibývání na váze.
Chcete vědět, jak na tom jste?
Problémem je, že tělo na nadbytek sodíku často neupozorňuje jednoznačně. Místo toho přicházejí nenápadné signály, které si lidé snadno vyloží jinak. „Mezi typické, ale přehlížené projevy patří ranní otoky víček, pocit těsných prstenů nebo bot, bolesti hlavy, zvýšená žízeň či časté noční močení. Lidé tyto obtíže často přičítají stresu nebo únavě,“ popisuje Horáková. Ve skutečnosti ale může jít o důsledek zadržování vody v organismu.
Jistotu může přinést až laboratorní vyšetření. „Z výsledků lze zjistit hodnoty sodíku, draslíku nebo chloridů, které ukazují minerálovou rovnováhu, a také parametry funkce ledvin, jako je kreatinin. Ty napoví, jak organismus zvládá dlouhodobou zátěž,“ popisuje Horáková.
Dobrou zprávou ale je, že chuť na sůl není neměnná. „Při dlouhodobě vysokém příjmu soli se chuťové receptory postupně otupují a práh citlivosti na slanou chuť se posouvá. Jídlo pak bez dosolování působí nevýrazně, i když obsahuje soli dostatek. Chuťové receptory mají navíc schopnost se během několika týdnů znovu přizpůsobit,“ říká. Postupné snížení příjmu soli tak může vést k tomu, že člověk začne znovu vnímat přirozené chutě potravin.
Významnou roli hraje i rovnováha mezi sodíkem a draslíkem. „V praxi se často setkáváme s tím, že lidé mají nadbytek sodíku a zároveň nedostatek draslíku. Právě tato nerovnováha může stát za zadržováním vody, únavou nebo vyšším krevním tlakem,“ upozorňuje Horáková. Změna přitom nemusí být složitá. Pomoci může už samotná pozornost věnovaná složení potravin nebo postupné nahrazování vysoce zpracovaných výrobků čerstvými surovinami. Právě v těch se totiž sůl neskrývá – na rozdíl od mnoha běžných produktů, které jí obsahují víc, než bychom čekali.
VIDEO: Špatná strava je rizikovější než cigarety. Co Čechy zabíjí víc než jiné národy
Zdroj: Lékárna.cz, autorský text
