Říká se, že co je pro jednoho odpad, může být pro druhého pokladem. V tomto případě však šlo o poklad, který by ohromil téměř kohokoliv. Několik desetiletí ležel nenápadný kus kamene u dveří domu na jihovýchodě Rumunska a plnil jediný praktický účel: bránil tomu, aby se dveře samovolně zavíraly. Hmotnost zhruba tři a půl kilogramu z něj zkrátka dělala ideální zarážku. Nikdo přitom netušil, že jde o mimořádně cenný kus jantaru.
Starší žena, která kámen kdysi našla v korytě potoka, si ho jednoduše odnesla domů. Nehledala v něm nic zvláštního, nepovažovala ho za drahocenný materiál a už vůbec ne za předmět, který by mohl mít vědecký nebo historický význam. Podle listu El País se kámen dokonce vyhnul pozornosti zlodějů šperků, kteří dům v minulosti vykradli – zarážka dveří pro ně zjevně nepředstavovala nic hodnotného.
Až po smrti ženy v roce 1991 se věci daly do pohybu. Příbuzný, který dům zdědil, si začal všímat, že kámen má zvláštní barvu a strukturu. Pojal podezření, že by mohlo jít o něco víc než o obyčejnou horninu. Když se jeho domněnky potvrdily, prodal nález rumunskému státu. Ten jej nechal odborně posoudit experty v Muzeu historie v polském Krakově.
Výsledek byl ohromující. Ukázalo se, že nejde jen o jantar, ale o jeden z největších dochovaných celistvých kusů svého druhu na světě. Odborníci odhadli jeho stáří na 38 až 70 milionů let a jeho hodnotu na zhruba jeden milion eur. V Rumunsku byl kámen klasifikován jako národní kulturní památka a od roku 2022 je uložen v Muzeu provincie Buzău, tedy v regionu, kde byl původně nalezen.
„Jeho objev má mimořádný význam jak z vědeckého, tak z muzejního hlediska,“ uvedl pro El País Daniel Costache, ředitel muzea v Buzău. Nález totiž neobohacuje jen sbírky, ale i poznání o geologické historii oblasti.
V Rumunsku se jantar vyskytuje zejména v okolí vesnice Colți podél řeky Buzău. Těží se tam už od 20. let minulého století. Místní varianta jantaru, známá jako rumanit, je ceněna především pro své syté, tmavé odstíny červené a hnědé barvy, které ji odlišují od světlejších baltských jantarů.
Podobné příběhy nejsou zcela ojedinělé. Například muž z amerického Michiganu používal po desítky let kus kamene jako zarážku dveří, než zjistil, že jde o meteorit v hodnotě kolem 100 tisíc dolarů. Přesto i tento „nebeský“ objev bledne ve srovnání s milionovou cenovkou rumunského jantaru.
Jantar je ve skutečnosti zkamenělá pryskyřice stromů, která vznikala před miliony let. Postupem času tato lepkavá hmota ztvrdla a změnila se v teplý, zlatavě zbarvený materiál, který je dnes považován za drahokam. Jednou z jeho největších vědeckých hodnot je schopnost uchovat drobné organismy v téměř dokonalém stavu. Pryskyřice fungovala jako přírodní past – zachytila hmyz a další bezobratlé, kteří v ní uvízli a zůstali konzervováni po desítky až stovky milionů let.
Ačkoli je jantar na severní polokouli poměrně běžný, na jižní polokouli se objevuje jen sporadicky. Přesto i tam přinesl v posledních letech mimořádné objevy. Během období zvaného barrem, zhruba před 122 miliony let, produkovaly jehličnany po celém světě obrovské množství pryskyřice. Tyto stromy tehdy dominovaly rostlinnému světu až do doby před asi 70 miliony let.
Například v ekvádorském lomu Genoveva byl nedávno nalezen jantar starý 112 milionů let, který uchoval zástupce nejméně pěti řádů hmyzu – od much přes vosy až po chrostíky – a dokonce i stopy pavoučí aktivity v podobě fragmentu pavučiny. Orientace vláken naznačuje, že šlo o síť podobnou dnešním kruhovým pavučinám.
Objev, který umožňuje cestovat časem
Další průlom přišel v roce 2024, kdy vědci v Německu a Velké Británii poprvé objevili jantar v západní Antarktidě. Tento „zkamenělý stromový krevní oběh“ pochází z doby před 83 až 92 miliony lety a dokládá, že poblíž jižního pólu tehdy existoval bažinatý deštný prales, ovládaný jehličnany podobnými těm, které dnes rostou na Novém Zélandu nebo v Patagonii.
„Naším cílem je nyní lépe pochopit tehdejší lesní ekosystém – zda například docházelo k požárům a zda v jantaru najdeme další stopy života,“ uvedl mořský geolog Johann Klages z Institutu Alfreda Wegenera v Německu. Podle něj takové nálezy umožňují doslova cestovat časem.
Rumunský jantar, který po desetiletí sloužil jako dveřní zarážka, je tak součástí mnohem širšího příběhu o tom, jak pryskyřice dávných stromů uchovává paměť planety. A také připomínkou, že někdy může mít i ta nejobyčejnější věc doma hodnotu, o jaké se jejím majitelům ani nesnilo.
VIDEO: Meteorit zlikvidoval les větší než Šumava. Domorodci se o něj začali opět bát
Zdroj: sciencealert.com
