Tuzemská zkušenost s panelovými domy trvá už sedm dekád. Do toho vůbec prvního se v metropoli nastěhovali nájemníci v severní části města před přesně sedmdesáti lety. Od té doby se z nich stala jedna z nejrozšířenější forem bydlení. V panelácích žije téměř každý třetí Čech a vyrostlo v nich už několik generací. Původní plány jim přitom dávaly mnohem kratší životnost.
Panelové domy měly pomoci vyřešit bytovou krizi a dát lidem možnost bydlet v moderních bytech s moderním vybavením. První pražský panelový dům byl postaven uprostřed rodinných domků ve starých Ďáblicích. A stále tam stojí. Stěhovat se do něj lidé začali právě 1. července roku 1955.
Pokusná panelová stavba se třemi patry a sedlovou střechou v ulici U Prefy 771, postavená už v roce 1953, má přitom příjemně lidské rozměry. Pro dům byl navržen nový konstrukční systém, takzvaný skeletopanel, jehož autorem byl Miloslav Wimmer. Projekt podal v roce 1948 a použil v něm takzvaný typ T16, který v typizované výstavbě umožňoval velkorysejší vnitřní prostory.
Při výstavbě byla použita řada objevných konstrukčních řešení. Novinkou byl také ornamentálně řešený povrch panelů zlepšující jejich technologické vlastnosti, Vše je ale dnes ukryté pod zateplením, kterého se tento dům dočkal před patnácti lety.
Výstavba prototypu panelového domu se ale potýkala s překážkami. Oponentní posudek statiků tvrdil, že konstrukce je „na hranici lability“ a bydlení v domě sestaveném z jednotlivých panelů by nebylo bezpečné. Stavba pokračovala, až když tyto názory vyvrátil uznávaný odborník v betonovém stavitelství Stanislav Bechyně a potvrdil původní zkoušky prokazující vysokou bezpečnost skeletu.
Dům tak nájemníky přivítal až v létě 1955, od počátku v něm bydlel i jeho tvůrce Wimmer. Svým obyvatelům objekt nabízel slušný komfort dvanácti bytů 3+1 o výměře téměř sto metrů čtverečních. Pro srovnání: třípokojový panelákový byt 3+1 sedmdesátých let měl okolo šedesáti metrů čtverečních.
Z podobných domů jako je ten v Ďáblicích, pak bylo postaveno i nejstarší pražské sídliště u Zelené lišky. „Postavily se kolejnice po obou stranách panelového domu, vytvořil se takový portálový jeřáb a ten postupně jel a stavěl jednu sekci panelového domu za druhou,“ vysvětluje historik architektury Rostislav Švácha.
Starší panelové domy měly mezi sebou velké rozestupy, v okolí zeleň a zdobené balkony i štíty. Umělecké detaily se v rámci masové výstavby vytratily. Menší domy brzy nahradily ty vysoké, které se tyčily až do výšky dvanácti pater. „Zpočátku to (lidé) brali jako zlepšení životního prostředí, protože ty byty měly mnohem lepší technický standard, nebyly vytápěny uhlím,“ dodává architekt Ladislav Lábus. Panelové domy rostly po celém tehdejším Československu.
Postoj Čechů se změnil
Do konce 80. let vzniklo na osmdesát tisíc budov s 1,2 milionem bytů. Postoj Čechů k bydlení v paneláku se ale změnil. Například někdejší prezident Václav Havel v proslovu v roce 1995 řekl, že jde o „králíkárny, ve kterých se nedá žít.“
„Byli radikální architekti, nebo i lidi nebo politici, kteří je chtěli nechat zbourat, protože tvrdili, že je to třeba,“ dodává Lábus. Panelové domy se ale bořit nezačaly. Naopak, postupně procházejí modernizací a dodnes jsou nedílnou součástí městského bydlení i jeho kultury.
Nakonec se v Československu a následně Česku postavilo 87 929 paneláků. Poslední získal kolaudaci před třiceti lety, pak už se od téhle technologie upustilo. Dodnes je v těchto domech obsazených víc než jeden a čtvrt milionu bytů, v nichž žijí skoro tři miliony lidí. Když se to přepočte na domácnost, tak v panelových domech žije přibližně každá čtvrtá. Další čtvrtina žije v jiných typech bytových domů, například činžácích. Skoro půlka domácností pak obývá domy rodinné, což se ale hodně liší podle regionů.
Nejvíce jich je v Ústeckém a Moravskoslezském kraji
Nejvyšší podíl panelových domů připadá na Ústecký kraj, kde jich je 44 procent, Prahu s 43 procenty a Moravskoslezský kraj s 41 procenty domácností. Naopak na Vysočině je to jen dvanáct procent. Především v metropoli sloužila tato výstavba hlavně mladým rodinám s dětmi. Z centra na okraj města se podle odhadů přestěhovalo přes 200 tisíc lidí.
Nejvíc se v komunistickém Československu stavělo v sedmdesátých letech. Každý rok vzniklo osmdesát až 90 tisíc nových bytů. Sídlištní architektura nejsou jen obyčejné panelové domy. Komunistický režim chtěl nabídnout i luxusnější bydlení. Příkladem jsou rozdělovské věžáky, které se začaly stavět v padesátých letech na území dnešního Kladna. Původní plán počítal s luxusní výstavbou a bohatým kulturním životem.
První pokusy s panelovými domy na českém území se datují už do let druhé světové války a jsou spojené s firmou Baťa, která v roce 1940 experimentovala s montovanými domy z velkých tvárnic z betonu litých přímo na staveništi. Během války postavila několik takových pokusných dvojdomů. Po znárodnění firmy se vývojové pracoviště postupně přesunulo do Ústavu montovaných staveb v Praze.
První dům z celostěnových panelů vyrostl ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) v roce 1953 za pouhé čtyři měsíce podle projektu architektů Hynka Adamce a Bohumíra Kuly a dostal označení G40 (Gottwaldov 40 bytů). Šlo o první první standardizovanou konstrukční soustavu. „I z tohoto důvodu je většinou odborníků tato stavba vnímána jako první panelák v Československu,“ uvedl už v minulosti ředitel metodického odboru Svazu českých a moravských bytových družstev Martin Hanák. Týž rok začala výstavba panelových domů i v dalších městech Československa, včetně Prahy.
Zdroj: ČTK
„Měl tady být kulturní dům, samozřejmě i sídlo komunistické strany. Nic z toho tam nestojí,“ podotýká historička Muzea věžáků Kladno Gabriela Havlujová. Přepychové mělo být i vybavení bytů. Architekti původně plánovali, že tyto luxusní jednotky vybaví tehdejšími nejmodernějšími spotřebiči jako byl mixér, rádio nebo leštička podlahy. Na to ale nakonec peníze nezbyly.
„Ti lidé si přinesli to, co měli. Takže kredenc, kterou zdědili po rodičích a pak typický nábytek,“ podotkla Havlujová. Těchto výškových budov nakonec vzniklo šest a dodnes zůstávají kulturní památkou města Kladno. Původní architektonický plán byl ale v pozdějších desetiletích doplněn klasickou panelákovou výstavbou.
Jižní Město vzniklo na zelené louce
Na zelené louce vzniklo i největší tuzemské sídliště – pražské Jižní Město. Budovat se začalo v roce 1971 a lokalita zůstala rozestavěná několik let. Postupně se stala domovem víc než osmdesáti tisíc lidí. Samostatně by byla jedenáctým největším městem v republice. Za poslední tři dekády se většina sídlišť změnila ještě tím, že přibyly vzrostlé stromy a místa jsou tak mnohem zelenější.
Jedním z těch, kteří bydlí v panelovém domě, je i Vlastimil Smetana, který si život na sídlišti na Barrandově nemůže vynachválit. Přestože vyrůstal v rodinném domě na Vysočině. „Výtah, bzučák na dveřích, můžete pustit kamaráda na dálku do domu, a celkově mě ty domy fascinovaly svojí velikostí,“ podotýká Smetana.
Architekti kladli při výstavbě sídliště na Barrandově důraz na vnitrobloky. Inspiraci při tom brali například na Vinohradech nebo Žižkově. Každý dům má tak svou vlastní zahradu. „Zároveň z uliční části jsou předzahrádky, které patří také nám, staráme se o ně, je to takový přechod mezi veřejnou částí, ulicí, a tou soukromou částí domu,“ dodává Smetana.
Na tomto sídlišti žije okolo pětadvaceti tisíc lidí. Přesto se prý většina mezi sebou zná. Potkávají se na zastávkách, v obchodech i na procházkách v ulicích. „Právě to je výhoda panelového domu, že s tím, s kým se chcete bavit, s tím se bavíte, a s kým se nechcete bavit, s tím ne,“ podotýká Smetana. I na bydlení v paneláku se ale dají najít negativa. Často souvisí s tenkými stěnami a hlukem z vedlejších bytů.
