Dětí v Česku ubývá a podle demografky Anny Šťastné z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jde i o důsledek postupující proměny partnerských vztahů. „Daleko více lidí ve věku, kdy se zakládaly rodiny, je nyní single. Nejenom, že s nikým nežijí ve společné domácnosti, ani s nikým trvale nechodí,“ upozorňuje.
V rozhovoru připomíná i vliv ekonomických faktorů na porodnost a zamýšlí se nad případnou propopulační politikou státu.
Proč se v Česku nyní rodí tak málo dětí?
Ovlivňují to dva faktory: kolik máme žen v reprodukčním věku a jak moc jsou lidé ochotní přivádět děti na svět. Počet žen mezi 25 a 35 lety, tedy potenciálních matek, nyní klesá a nezmění se to až do roku 2030, protože jde o nejméně početné generace narozené po polovině 90. let. Tento trend navíc posiluje skutečnost, že prudce poklesla ochota mladých lidí mít potomky. O čemž svědčí ukazatel úhrnné plodnosti, kdy na jednu ženu nyní statisticky připadá méně než 1,4 dítěte.
Proč mladí děti nechtějí? Není za tím jejich životní styl?
Z našich šetření vyplývá, že podíl osob, které plánovitě chtějí zůstat bez dětí, zůstává nízký. Někde mezi pěti a sedmi procenty. Dominantně chtějí mít dvě děti, někdo jen jedno, jiní ovšem i tři. Úroveň plodnosti však hodně závisí na vnějších ekonomických a sociálních podmínkách. Když se zhorší, tak se rodičovství odkládá na dobu, kdy – jak mladí předpokládají – bude lépe.
Neplánují ale potomstvo příliš? Nemají přehnané nároky na materiální zabezpečení budoucí rodiny?
Chovají se pragmaticky a tak, jak jsme je to po léta učili. Odmala slyší, že se mají učit, že mají být úspěšní a budovat kariéru. Takže představy a nároky, co všechno by mělo být splněno, než přijdou děti, jsou výrazně vyšší, než byly dřív.
Nemůže hrát roli třeba i nějaký existenciální strach z budoucnosti?
V datech to zatím nemáme, průzkumy se na to teprve zaměřují, ale tušíme, že tomu tak je. Vývoj v posledních třech letech prohloubil nejistotu. Ať jde o válku na Ukrajině a obavy o bezpečnost, tak třeba kvůli měnícímu se trhu práce. Což zase souvisí s nástupem umělé inteligence. Nikdo sice neví, jak konkrétně to bude vypadat, všichni ale předpokládají, že půjde o změny velice rychlé. Rodičovství je naopak dlouhodobý závazek, který za rostoucí nejistoty stále více lidí nechce podstupovat.
Do jaké míry se do poklesu porodnosti promítá nový pohled na vztahy a na způsob seznamování?
Generace potenciálních rodičů je výrazně jiná než ty předchozí. Je výrazně vzdělanější, zejména ženy. Ty pak mají jiné představy o tom, jak má vypadat jejich pracovní i soukromý život. Obojí chtějí skloubit a požadují, aby jim v tom pomáhaly nejen jednotlivé nástroje rodinné politiky, ale také partner.
Nacházejí ale takové partnery?
Často ne. Mění se podoby partnerství, ale také to, že daleko více lidí ve věku, kdy se dříve zakládaly rodiny, je nyní single. Nejenom, že s nikým nežijí ve společné domácnosti, ani s nikým trvale nechodí. V kategorii do 29 let nám 40 procent mužů a třetina žen říká, že trvalejší partnerku či partnera nemá.
Není to dáno také tím, že jsou zahlceni novými technologiemi a že raději chatují, než s někým doopravdy chodí?
Způsoby seznamování se opravdu mění, otázkou je, zda univerzálně u všech, nebo zda to platí jen v některých sociokulturních skupinách. Existuje také předpoklad, že některé způsoby seznamování ovlivňují stabilitu budoucího partnerského vztahu.
Není problémem už samotná internetová komunikace? Mnohým asi stačí si psát a vidět se na obrazovce. O reálný kontakt ani nestojí.
To je otázka pro psychologa, asi to tak ale bude. Ale jak říkám, především pozorujeme křehkost vztahů. V posledních pěti letech se kolem 40 procent manželství rozpadá. Z výzkumů také víme, že stabilita nesezdaných párů, a takových vztahů je v mladém věku hodně, je ještě nižší. Mladí se snadno rozcházejí.
Stále více se jich také hlásí k homosexualitě. V minulosti se mluvilo o čtyřech procentech populace, v USA se už objevily údaje, že nyní může jít až o desetinu lidí. Nepromítá se i to do snížení porodnosti?
Podíl lidí hlásících se k jiným než heterosexuálním vztahům zatím neznáme, nemyslím si ale, že by to mělo nějaký větší vliv. I kdyby jich bylo těch deset procent. Protože když například žena žije s jinou ženou, tak to neznamená, že s nimi nejsou jejich biologické děti.
Mluvila jste o velkém významu materiálních podmínek a o ekonomických nejistotách. O co jde?
Plodnost vždy těsně souvisela s ekonomickým cyklem, po celé dvacáté století tomu tak bylo a platí to i pro poslední roky. Nedávno se vše zhoršilo s covidem a inflací, ztížila se také dostupnost bydlení a například startovací byty pro mladé, ačkoliv se o nich mluví už 30 let, stále nemáme. Což je velká překážka pro založení rodiny.
Bytová krize – alespoň ve většině velkých měst – tu ale byla vždy, a přesto se děti rodily. Jde tedy o tvrdý argument, nebo o výmluvu?
Podle mě o tvrdý argument. Když se studenty probíráme propopulační politiku v sedmdesátých letech a pouštíme si k tomu různé filmy z té doby, jsou docela udiveni, jak tehdy mladé rodiny žily. Často začínaly v dětském pokojíčku v bytě rodičů, do nich se také jejich děti narodily. To je však pro současnou mladou generaci nepředstavitelné. Životní standard je už jinde než před čtyřiceti nebo před dvaceti lety. Rozhodně to není vícegenerační soužití v malém bytě.
Měl by na tyto změněné standardy reagovat stát?
Nelze si myslet, že do toho jen nalejeme velké peníze a mávnutím kouzelného proutku bude hodně dětí. Potřeba je rozvětvená rodinná politika postavená na třech pilířích. Samozřejmě jde i o rozmanité dávky, o mateřskou a rodičovskou. Tedy o odměnu za výchovu dětí, která většinou nejde bez snížení ekonomické aktivity. Nutná je však také daňová podpora a především velká nabídka rozmanitých služeb. Nejde přitom pouze o péči o děti, ale i o starší členy rodiny. Aby si každý mohl vybrat a lépe dokázal spojit osobní a pracovní život. Takovou nabídku u nás nemáme, i když se o tom popsaly stohy papíru. Místo toho vidíme, že leckde stále nejsou ani školky, kam by bylo možné dát tříleté dítě.
Jinde tyto služby mají?
Ve Skandinávii, ve Francii. Tam se díky takovým opatřením dlouho dařilo stabilizovat plodnost blížící se úrovni dvou dětí na jednu ženu. Teď už se to v souvislosti se změnami v partnerském a pracovním životě ani tam tolik nedaří, my jsme se však bohužel na jejich úroveň v systému služeb pro rodiny nikdy nedostali.
Lze ale namítnout, že bez takových opatření se v době těsně před covidem děti docela rodily, alespoň na evropské poměry.
Předtím ale dlouho tlačilo plodnost dolů odsunutí porodů na pozdější dobu u početně silné generace sedmdesátých let. Poté, co odezněla hospodářská krize, nakonec tato generace začala po roce 2013 dohánět to, co v mládí odložila. Za nárůstem plodnosti stálo i to, že se rodily hlavně druhé a třetí děti v pořadí. Vliv ovšem mělo, že se lepšily ekonomické podmínky a docela pomohla flexibilnější rodičovská dovolená.
Má v Česku pokles porodnosti rozumné východisko?
Jednoduché řešení neexistuje, s problémem nízké plodnosti se potýkají v mnoha zemích. Nejen v Evropě, ale například ve východní Asii v Japonsku, v Jižní Koreji.
Proč právě v Koreji?
Klíčovou roli v tom hraje nastavení společnosti. Ta na jedné straně klade ohromné požadavky ve školách a v práci. Na druhé straně existuje velký společenský tlak na ženy, aby se vzorně staraly o děti i ostatní členy rodiny. Pro mnoho z nich je pak východiskem, že na rodinu rezignují. Zůstanou samy, a tím pádem bezdětné, protože tam na rozdíl od nás není běžné, aby se děti rodily mimo manželství.
Vraťme se domů. Jak se změní Česko, pokud tu mladí lidé nebudou mít více dětí?
Největší potíž představuje zrychlené demografické stárnutí populace, což znamená, že ubývá lidí v produktivním věku. To je největší strašák ve všech vyspělých společnostech, protože to má ohromné dopady na ekonomiku a na celkové fungování společnosti. Současně platí, že ve většině západních zemí se populace na současné výši udržuje už jen migrací, což znamená, že se v nich proměňuje národnostní skladba obyvatelstva. Vzhledem k demografickému chování lidí ve vyspělých zemích jde o nevyhnutelný vývoj. Pro Česko to platí také.
