Litevská europoslankyně a bývalá ministryně obrany Rasa Juknevičienė v rozhovoru pro Aktuálně.cz označuje současná mírová jednání za „záchranné lano pro Putina“ a Trumpova ujištění o nenapadení Pobaltí za nebezpečnou naivitu. Evropa podle ní znovu podceňuje ruskou hrozbu, ztrácí jistotu v USA a musí převzít odpovědnost za vlastní bezpečnost. S rostoucími obavami politička sleduje i vývoj v Česku.
Jak nahlížíte na současná jednání o míru na Ukrajině, která vychází z 28bodové mírové iniciativy navržené Spojenými státy a Ruskem?
V první řadě je důležité použít správné pojmy. Neřekla bych, že jde o mírový plán. Za daných podmínek není možné dosáhnout skutečného míru. Spíše to působí jako záchranné lano pro Putina.
Foto: EU
Ruská ekonomika je ve velmi špatném stavu a země připomíná kolos na hliněných nohou, podobně jako pozdní Sovětský svaz. Sankce fungují a jedinou výraznou oporou je pro Moskvu Čína, což je ale pro ruskou budoucnost rizikové.
Putin usiluje spíš o dočasnou úlevu než o trvalý mír. Bohužel v americké administrativě dnes převažuje přístup realpolitik – krátkodobé dohody místo dlouhodobé stability, což ohrožuje evropskou bezpečnost.
V Litvě to vyvolává obavy. Máme pocit, že ztrácíme partnera, který po desetiletí spoluutvářel bezpečí Evropy. Situaci nyní musíme znovu promyslet a najít odpovídající reakci.
Donald Trump v souvislosti s mírovými jednáními uvedl, že Rusko nemá v úmyslu napadnout pobaltské státy. Jak tyto výroky vnímáte z pohledu Pobaltí?
Být v politice naivní je nebezpečné – to byla moje první reakce. Historie nás naučila, co podobná ujištění znamenají. Stejné výroky o svých „nezáměrech“ pronášel Putin před anexí Krymu i před rozsáhlou invazí v roce 2022. Realita pak byla úplně jiná.
Rusko přitom už nyní vede proti našemu regionu hybridní válku a podobné operace může provádět kdekoliv v Evropě. Ano, Pobaltí je geograficky nejzranitelnější, ale dnešní situace není stejná jako v roce 1940. Jsme součástí EU i NATO a věřím, že článek 5 stále platí.
Posílila podle vás Evropa v uplynulém roce vyjednávací pozici Ukrajiny? Severské státy a Pobaltí patří k nejštědřejším dárcům vojenské pomoci, ale u řady dalších evropských zemí zůstává podpora spíše u slov než činů. Jak tuto nerovnováhu vnímáte?
Jedním z největších problémů je, že v rámci EU stále neexistuje jednotné chápání hrozeb. Je obtížné přesvědčit všechny členské státy, aby riziko viděly stejně. Lidé ve Španělsku či Itálii se cítí méně ohroženi Ruskem než ti v našem regionu. Ale představa, že případný útok na „malé pobaltské státy“ by se zbytku Evropy netýkal, je hluboký omyl.
Takový útok by zásadně změnil celou Evropskou unii. Rusko by se tím stalo ještě agresivnějším a rozhodně by se nezastavilo u jednoho území. To je hlavní důvod, proč musíme lidem říkat pravdu a připomínat, že odpovědnost za evropskou bezpečnost dnes leží především na nás – na Evropanech, ne na Americe.
V Evropském parlamentu vidím, že hlavní politické skupiny drží proevropskou linii. Ale v jednotlivých státech si nejsem jistá, zda vlády někdy nepřemýšlejí víc o nejbližších volbách než o budoucnosti příštích generací. A to je velká výzva.
Kreml navíc umí zneužívat naše demokratické procesy. I proto dnes krajní pravice a krajní levice často přebírají stejné narativy z Moskvy nebo Washingtonu. Evropa stojí na velmi důležitém rozcestí a potřebuje lídry, kteří dokážou nést vyšší míru odpovědnosti.
Není právě největší slabinou Evropské unie to, že jí chybí skuteční lídři?
Lídry máme, stejně jako schopné politiky. Limitem jsou však evropské smlouvy, které nepočítají s tím, že by EU byla skutečnou obrannou a bezpečnostní unií. I proto potřebujeme silné vedení v jednotlivých členských státech.
Jistý optimismus ve mně vzbuzuje nové německé vedení pod kancléřem Friedrichem Merzem. Právě velké země mají možnosti posouvat Evropu kupředu.
EU dělá v oblasti obrany průlomové kroky, ale nejnebezpečnější období je právě teď a v příštích dvou letech. Nejsme ještě plně připraveni. Trump má jiný pohled na Evropu a Rusko zůstává agresivní. Proto musíme být jednotnější než kdy dřív a potřebujeme silné lídry v každém členském státě.
Se znepokojením sledujeme i vývoj ve střední Evropě – v Česku, na Slovensku a v Maďarsku.
Co vás znepokojuje na dění v Česku, na Slovensku a v Maďarsku?
Když se doma setkávám s lidmi, často se ptají: co se stalo s národy, které pro nás bývaly inspirací? Maďaři byli – stejně jako Češi za éry Václava Havla – symbolem odporu proti sovětské nadvládě. Události roku 1956 byly pro celý východní blok nadějí.
Dnes je situace zcela opačná. Je těžké přesvědčovat lidi, aby se dívali do budoucnosti s jinou vizí. Ale je to naše povinnost, vést a vysvětlovat. Ne následovat ty, kteří dělají chyby. Orbán bohužel dělá pravý opak.
Kvůli své poloze je Litva vhodným cílem pro ruské a běloruské hybridní operace. Jak by měla Litva a NATO na takové hrozby reagovat?
Musíme si uvědomit kontext: s Běloruskem sdílíme 600 kilometrů hranice. Tento stát dnes není suverénní, je plně v rukou Kremlu. Už v minulosti proti nám použili hybridní útoky, například organizovanou migrační vlnu těsně před ruskou invazí na Ukrajinu. Cílem bylo vyvolat chaos v zemích, u kterých očekávali, že budou Ukrajinu nejvíce podporovat.
Dnes používají jiné prostředky – od pašování cigaret až po meteorologické balóny, které využívají jako další formu tlaku. Litva je přitom nejzranitelnější: Vilnius leží jen 30 kilometrů od běloruské hranice a máme nejexponovanější letiště v EU.
Proto potřebujeme evropskou solidaritu, přísnější sankce vůči Lukašenkovu režimu a také nové technologie, které umožní reagovat na tyto incidenty bezpečně. Hybridní válka se neustále vyvíjí a my se jí musíme přizpůsobovat.
Pobaltské státy varovaly před Ruskem dlouho před invazí, ale zbytek Evropy jejich obavy ignoroval. Proč? Kvůli ekonomickým vazbám, nebo naivitě, že Rusko nebude agresivní?
Obojí. Pro řadu zemí byly vztahy s Ruskem výhodné – levné suroviny, energie, obchod. A zároveň tu byla naivní víra, že Rusko projde postupnou demokratizací. Mnozí uvěřili iluzi „konce dějin“, jak predikoval v 90. letech Francis Fukuyama. To byla velká chyba.
Putin ale tuto spolupráci využil jinak a o svých cílech mluvil už v roce 2007 na mnichovské konferenci. Západ nereagoval a politika „angažovanosti“ nás dovedla až k této válce.
Dnes přitom vidíme podobné tendence znovu, zejména ve Washingtonu. Jenže Putin neusiluje o mír, ale o budování imperialistické říše.
Evropa si musí uvědomit vážnost situace. Bez naší pomoci by Ukrajina už neexistovala, ale přispěli jsme méně než 0,2 procenta HDP, tedy jen pár „šálků kávy měsíčně“ na občana EU. Můžeme a musíme dělat víc. Zvlášť země, které nejsou v přímém ohrožení. Spolu s Ukrajinci dnes chráníme celou Evropu, a to prostě není spravedlivé.
Jak se Litva připravuje na případný ruský útok? Vidíme projekty jako Rail Baltica, navyšování obranných výdajů či odstoupení od Ottawské úmluvy. Jaké další konkrétní kroky podnikáte?
V oblasti tvrdé bezpečnosti o Litvu obavy nemám. Úzce spolupracujeme s pobaltskými státy, Polskem i severskými zeměmi a jsme připraveni reagovat okamžitě a společně. Jsem také hrdá na naši podporu Ukrajiny, která přichází nejen od státu, ale i od občanů.
Větší hrozbou jsou pokusy o vnitřní rozklad – podobné těm, které vidíme v Česku či dalších zemích. Populisté, které jsou velmi blízko německé AfD, útočí na média, instituce a snaží se šířit chaos. Postupují podobně jako Viktor Orbán. Některé politické skupiny jsou podle mě jasně proruské, jen to voličům přímo neříkají. Stejné scénáře vidíme v Gruzii či Moldavsku: manipulace, trollí farmy, masivní dezinformace.
A právě proto je první linií obrany silná a jednotná společnost, zdravé instituce a nezávislá média. To je to, na co dnes míří útoky – a čemu musíme věnovat veškerou pozornost.
