My voliči jsme jejich zaměstnavatelé, i když někdo mohl hlasoval jinak. A tak si dnes rozptylme některá falešná očekávání, která máme o práci našich nových zaměstnanců, kteří k nám včera nastoupili do práce.
Úvodním příkladem takové kritiky budoucích ministrů jeden za všechny: Tribun lidu a populární herec kritizuje, „(1) kdo všechno se dere na místa, (2) která mu nepřísluší“.
Petr Bartoň
Hlavní ekonom investiční skupiny Natland. Vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridge a Chicagu, přednáší na vysokých školách a vydává podcast SníDaně, kde krátkou formou vysvětluje podobná zjištění o fungování lidí.
Že prý teď jdou ministerstva řídit „(3) lidé z ulice“, kdežto podle něj „(4) politiku by měli výhradně dělat pouze lidé bezúhonní, moudří, vzdělaní a slušní“.
V tom jsou alespoň čtyři divnosti, které nám mohou posloužit jako osnova našeho rozptýlení mýtů.
Má se ministr drát na místo?
První divností je to údajné politikovo „draní se na místo“. Když už jsme se rozhodli demokracii, vládu lidu definovat jako soutěž různých lidí o tu vládu, asi bychom měli být naopak rádi, že se derou na místo.
Představme si třeba sportovní soutěž, kde po startovním výstřelu běžci zůstanou stát na místě. Z dobrého důvodu se takové věci dějí jen ve skečích Monty Pythonů.
Ale je to naše volba, takto definovat demokracii. V údajné kolébce demokracie, ve starých Aténách, to měli zařízeno jinak. Na většinu svých „ministerstev“ jejich šéfy nevolili, nýbrž určovali je vytažením z klobouku. A tím kloboukem byl celkem technologicky vyspělý generátor náhodných čísel z doby kamenné. Doslova.
Kleroterion byl kamenný kvádr, v němž byly vysekány podélné malé otvory v uspořádané šachovnicové síti řad a sloupců. Do každého otvoru byl vložen žeton se jménem nějakého občana. A byl to hod kostek, kdo určil řadu a sloupec žetonu, který nese jméno budoucího ministra.
Ten pak musel být do úřadu často dovlečen proti své vůli. Na místo se nedral, a tak lid byl spokojen, že mu nevládne někdo žíznivý po úřadu. Takovouto demokracii samozřejmě chtít můžeme.
Ale měli bychom si natvrdo říct, že ministry chceme losovat. Spolu s tím, že nevhodnost této metody je jednou z nemnoha věcí, na které se dokázali shodnout i Platon s Aristotelem.
Jaká ministerstva kandidátům přísluší?
Pokud se tedy aspoň my shodneme, že draní se na místo není špatné samo o sobě, pak je tu ta druhá divnost. Že prý politikovi nějaké místo „nepřísluší“.
Opět, v našem systému určuje vítězná strana či koalice, kdo bude ministrem. Pokud má někdo pocit, že někdo někam nepřísluší, jediné možné vysvětlení je, že si myslí, že třeba ministr zdravotnictví by měl být profesí lékař. A ministr spravedlnosti právník. A ministrem průmyslu průmyslník. Pak bychom snad mohli uvažovat o tom, jestli nějaký konkrétní ministr profesně „nepřísluší“.
Moderní ekonomie však má v tomto jasno. Léčit pacienty by jistě měl lékař. Soudit spory právník. A vyrábět průmyslník. Ale žádný ministr toto ve své funkci nedělá. Odbornost z rezortu by mu měl zajistit aparát ministerstva. A směřování, kam rezort vést, jsme mu určili my, voliči. Ve volbách.
Tedy v ideálním případě funguje organizace zvaná ministerstvo tak, že ministr vezme zadání od trhu voličů a zadá toto zadání ministerským mandarínům, aby je implementovali tím nejefektivnějším způsobem, jakým jsou ve svém odborném pohledu schopni. Vždyť přesně proto jsme zaváděli Zákon o státní službě! Aby byli odborníci nevyměnitelní, zatímco ministři voličem vyměnitelní jsou.
Jinými slovy, ministři jsou manažeři. Ti také pozorují, co žádá trh, zadají práci na výrobě svým podřízeným a průběžně ji kontrolují.
Může být ministrem člověk z ulice?
A tím jsme u třetí divnosti. Může být manažerem „člověk z ulice“? Asi ne rovnou ministerským manažerem, nějaké manažerské zkušenosti by měl mít už za sebou. Avšak určitě ne ze studia manažerství na vysoké škole, ale prostě z jakékoli manažerské praxe.
A jak jsou na tom kritizovaní ministři, kteří byli včera uvedeni do úřadu? Ukažme si to na dvou z nich pod palbou kritiky.
Nový ministr kultury má manažerské zkušenosti poměrně veliké. Nejen s managementem kulturní organizace, ale navíc odděleně i ze své komunikační a politické práce. Ještě dávno před tou současnou. A to, že po delší době bude ministrem manažer zrovna z prostředí kultury, je jinak bráno za pozitivní.
To však nebrání jiné kulturní pracovnici v kritice, že sice dle vlastních slov netuší, co kandidát ve svém životě dělal, ale „s naprostou jistotou lze tvrdit, že nemá zkušenost s řízením úřadů“. No právě.
Zkušenosti s managementem lidí jsou ve skutečnosti přenositelné mezi obory. A pokud by úřady měli řídit jen předchozí ředitelé úřadů, tak pár let by to sice fungovat mohlo. Ale co bychom dělali, až by poslední ředitel umřel?
Mají být ministři bezúhonní, moudří, vzdělaní a slušní?
A jsme u závěrečné, čtvrté divnosti. U čtyř kvalit, které by měli kandidáti údajně splňovat. Měli by být „bezúhonní“? To asi ano. A české právo se to kontrolovat snaží. Jen poslanecká imunita mu do toho trochu hází vidle.
Měli by být ministři „moudří“? To jsme zpátky u Platona. Od jeho doby se však toto kritérium stále nepodařilo zavést a ve volené demokracii nemůžeme určovat, podle čeho volič volí. Ale skvělý manažer skutečně nemusí být všeobecně moudrý.
Měli by být ministři „vzdělaní“? To jsme u druhého kritizovaného ministra. Ministr dopravy prý jako jediný nemá titul z vysoké školy a něco takového se stalo poprvé od covidového ministra vnitra.
K jeho manažerským schopnostem snad jen číslo pro dnešní den: ministerstvo dopravy má 433 pracovníků. To by měl zvládnout člověk, který předtím řídil třeba firmu s 22 037 zaměstnanci.
A že by měli být ministři „slušní“? K tomu snad jen, že zatím ten ministerský kandidát, který byl za slušnost kritizován nejvíce, do úřadu uveden nebyl. Z pohledu kritiků systém zafungoval.
Jak to bude dál, nevíme. Ale kritizovat ministry bychom měli až za jejich případná rozhodnutí. Ne za to, že jsou – podle názorů některých – „lidé z ulice“.
