Studie vědců z Cambridge se pokusila sestavit žebříček nejvíce monogamních druhů savců. Podle starších odhadů patří člověk na hranu mezi monogamními a polygamními druhy, nový detailnější výzkum ho nicméně řadí pod vrchol pomyslné „hitparády“ monogamie.
I když to při pohledu na sociální sítě či bulvární weby občas může vypadat opačně, člověk patří mezi savci k druhům, které jsou nejvíce věrné jednomu partnerovi. Tento fenomén zkoumali vědci z Cambridge. Z pětatřiceti analyzovaných druhů, k nimž je dostatek spolehlivých a srovnatelných dat, se člověk umístil na sedmém místě. Na některé křečky ale ani zdaleka nemá.
Podle hlavního autora studie Marka Dybleho patří lidé dle této analýzy jednoznačně mezi ty nejmonogamnější druhy savců. A to zejména proto, že drtivá většina savců má k páření „mnohem promiskuitnější přístup.“ Mezi druhy, které nejčastěji střídají sexuální partnery, patří delfíni, kočky divoké a také nejbližší příbuzní člověka – šimpanzi a gorily. Úplně nejhůř ale v tomto ohledu dopadlo skotské plemeno ovce domácí.
Jak studovat monogamii
Studovat detailně sexuální chování desítek různých druhů by bylo nad schopnosti jakéhokoliv vědce, Dyble si ale pomohl tím, že prostudoval genetická data. Z těch zjistil počet vlastních a nevlastních sourozenců u desítek druhů zvířat. Vše pak porovnal s údaji o tom stejném u přibližně stovky lidských kultur.
Vycházel z jednoduché, a přitom logické úvahy: společnosti a zvířata s vyšší mírou monogamie mají tendenci „produkovat“ více sourozenců, kteří mají stejné rodiče, zatímco ty s promiskuitnějšími návyky mají pravděpodobně vyšší podíl sourozenců nevlastních.
Různé skupiny, odlišná data
Člověk se od jiných druhů lišil tím, jak zásadně odlišná byla data u různých skupin – to dobře ukazuje, jak silné jsou kulturní vlivy na chování. Nejméně monogamní byla neolitická (tedy z doby mladší doby kamenné) kultura z anglického Cotswoldsu, kde jen 26 procent sourozenců mělo stejného rodiče. Naopak ve čtyřech populacích ze stejné doby v severní Francii to bylo sto procent sourozenců.
Lidé měli průměrně, napříč všemi zkoumanými kulturami, dvoutřetinový podíl plnohodnotných sourozenců. To je zařadilo na nejvyšší místa pomyslného žebříčku monogamie. Myšlenku o kulturním (nikoliv genetickém) původu lidské monogamie podporuje také to, jak moc se od člověka liší jeho nejbližší genetičtí příbuzní – tedy již zmíněné gorily a šimpanzi a jejich vysoce promiskuitní tlupy.
„Jako antropology nás zajímají rozdíly mezi různými lidskými společnostmi, ale v tomto případě vlastně děláme krok zpět. Místo toho říkáme: kdybychom byli jakýmkoli jiným druhem savce, byli bychom v zásadě spokojeni s tím, že jsme jako celek monogamní druh,“ dodal Dyble pro britský deník The Guardian.












