Jde o meziválečného jugoslávského krále Alexandra (zastřeleného chorvatskými a makedonskými nacionalisty). První československý prezident o něm ale napsal, že jde o „nulu“.
Co vedlo Prahu 9, že pojmenovala park zrovna po panovníkovi, který proslul tzv. královskou diktaturou, nevíme. Z veřejně dostupných zápisů z jednání Místopisné komise Rady hl. m. Prahy se dozvídáme, že se o názvu parku ve Vysočanech jednalo dvakrát, 18. září a 16. října 2024. Podle zápisu šlo o návrh srbského velvyslance v ČR, který komisi jako předkladatel předložil místostarosta Prahy 9 Adam Vážanský (ODS).
Načasování pravděpodobně souviselo s kulatým (90.) výročím atentátu na krále Alexandra. V souvisejících reakcích na sociálních sítích se objevuje informace, že jde o „návrat“ starého pojmenování po 79 letech. Za první republiky neslo v Praze několik veřejných prostranství názvy na počest příslušníků dynastie Karadjordjevićů, kteří tehdy vládli v „bratrské“ a spojenecké Jugoslávii (mj. Ulice krále Alexandra – dnes Jugoslávských partyzánů a Náměstí Petra Osvoboditele – dnes I. P. Pavlova, na počest Alexandrova otce). Na podzim 1945 byla ovšem Alexandrova dynastie Karadjordjevićů oficiálně svržena a Jugoslávie se stala federativní republikou. Československo tyto změny pružně reflektovalo a politicky přežilé názvy odstranilo.
Zdá se, že za hladkým a bezproblémovým přijetím návrhu srbského velvyslance stojí dva hlavní faktory: za prvé je to nedostatek znalostí o osobnosti krále Alexandra a povaze jeho vlády, za druhé pak zděděné, zjednodušené legendy o první republice a údajném přátelství mezi králem Alexandrem a prezidentem Masarykem. Posledně jmenovaný mýtus, který umožňuje Masaryka prezentovat jako podporovatele nedemokratického centralistického režimu krále Alexandra, nadále přežívá i v Srbsku a srbské politické elity se na něj dodnes také umějí účelově odvolávat.
Ve světle současných vědeckých poznatků je mýtus o údajné osobní blízkosti Masaryka a Alexandra naprosto neudržitelný. Masaryk si celoživotně více vážil Jihoslovanů z habsburské monarchie (včetně Srbů) na úkor politiků ze Srbska a dalších oblastí, jež byly dlouho pod osmanskou vládou, které s typickou dobovou nadřazeností středoevropského profesora považoval za příliš „orientální“. Jak konstatuje historik Václav Štěpánek: „Masarykovi političtí přátelé a také žáci, kteří se k němu hlásili, totiž až na malé výjimky pocházeli z jihoslovanských oblastí Rakouska-Uherska.“ K balkánským panovníkům své doby, včetně krále Alexandra, neměl Masaryk jako prozápadní liberál a republikán obecně příliš pozitivní vztah a pohlížel na ně spíše s despektem. Jedinou výjimkou z pravidla byl v jeho očích bulharský car Boris III., potomek německé dynastie, jehož Masaryk považoval na rozdíl od ostatních korunovaných hlav Balkánu za inteligentního a politicky schopného.
Masaryk se s Alexandrem setkal všehovšudy třikrát. Za první světové války se s tehdejším princem-regentem sešel v Londýně roku 1916. S nejvyššími srbskými představiteli, píše historik Ladislav Hladký v úvodu k vydání Masarykovy korespondence s Jihoslovany, „měl však Masaryk za války poměrně vlažné, spíše jen oficiózní styky“. Krátce po vzniku samostatného československého a jugoslávského státu v roce 1918 Masaryk v osobní korespondenci otevřeně označil Alexandra za „nulu“. Ve funkci hlavy Československé republiky, resp. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, se setkali dvakrát. V obou případech šlo o soukromou schůzku, nikoli oficiální státní návštěvu. V září 1922 navštívil král Alexandr Masaryka na zámku v Lánech a Masaryk o týden později přijel Alexandra pozdravit do Mariánských Lázní, kde panovník pobýval ze zdravotních důvodů.
TGM nikdy Jugoslávii nenavštívil, ačkoli o to jugoslávská oficiální místa dlouho usilovala. V době „rakousko-uherské poroby“ přitom do jihoslovanských zemí jezdíval poměrně často. Přestože sám podporoval jugoslávské sjednocení a po první světové válce také československo-jugoslávské spojenectví, z vnitropolitického vývoje v zemi pod vedením krále Alexandra byl zklamaný. V Jugoslávii po roce 1929 jednoznačně převládl autoritativní režim krále Alexandra I., s nímž si Masaryk osobně příliš nerozuměl a který se navíc obklopoval lidmi, jejichž cílem bylo prosazení jednoznačně srbské dominance ve společném státě. Takovouto úzce pojatou linii však Masaryk nemínil svou návštěvou podpořit.
Hladký cituje interní hlášení československého velvyslanectví v Bělehradě z června 1930, kde se otevřeně konstatuje, že se král Alexandr na Masaryka zlobil kvůli tomu, že se zdráhal Jugoslávii navštívit. Dobře věděl, že TGM nepodporuje režim osobní diktatury, který v zemi zavedl. Ačkoli československá vláda odůvodňovala situaci vysokým věkem a zdravotními problémy prezidenta, jugoslávské straně samozřejmě neuniklo, že Masaryk mezitím podnikal cesty i do vzdálenějších zemí včetně Řecka, Egypta a Palestiny.
Masaryk také za diktatury krále Alexandra poskytl významnou pomoc jednomu z jeho hlavních politických odpůrců, Svetozaru Pribičevićovi, srbskému politikovi z Chorvatska. Pribičević se s Masarykem osobně znal již před první světovou válkou. Měl zásluhy na sjednocení státu, původně se profiloval jako centralista. Postupně byl ale režimem krále Alexandra rozčarován. Začal prosazovat decentralizaci a demokratizaci, přičemž úzce spolupracoval s chorvatskými politiky. Diktaturu krále Alexandra veřejně odsoudil, načež byl uvězněn a internován v srbském vnitrozemí. Díky zákulisní Masarykově intervenci byl Pribičević roku 1931 propuštěn a mohl odejít do pražského exilu. „Hrad“ ho finančně podporoval až do roku 1936, kdy Pribičević zemřel v sanatoriu v Podolí. V zájmu udržení blízkých vazeb se spojeneckou Jugoslávií zachovával Masaryk navenek diplomatickou korektnost, pro režim krále Alexandra i jeho hlavního protagonistu však moc sympatií neměl.
Alexandr zůstává kontroverzní postavou i v někdejší Jugoslávii, především u nesrbských národů bývalé Jugoslávie. Jeho rodný dům v černohorské Cetinji například nepřipomíná ani pamětní deska. Alexandr se zde narodil v době, kdy jeho rodina byla v exilu a v Srbsku vláda konkurenční dynastie Obrenovičů (jejího posledního krále Alexandra rozsekali při převratu v roce 1903 důstojníci šavlemi na dvoře královského paláce i s manželkou Dragou, vdovou po českém inženýru Mašínovi). Vděku se ale Alexandrův hostitel, černohorský král Nikola, nedočkal. Třicet let poté, co na jeho dvoře spatřil světlo světa, totiž Alexandr svrhl svého dědečka Nikolu z trůnu, anektoval jeho zemi, vyvlastnil jeho majetek a nechal ho zemřít v exilu. Většina obyvatel jeho rodného města dnes považuje Alexandra za zavrženíhodnou historickou postavu.
Alexandr byl svým vzděláním i povahou spíše voják než politik (studoval na vojenských školách v Petrohradě a Bělehradě). Království pod jeho vládou nebylo nikdy plně demokratickým státem. Od jeho nástupu na trůn se během osmi let vystřídalo celkem třiadvacet vlád, přičemž v plných jednadvaceti případech vyvolal jejich pád osobní zásah věčně nespokojeného panovníka.
V lednu 1929 se Alexandr rozhodl vyřešit prohlubující se krizi parlamentní demokracie, ke které sám aktivně přispěl, převzetím moci do svých rukou. Rozpustil parlament i politické strany, zemi přejmenoval na Jugoslávii, premiérem jmenoval loajálního generála a sám se stal diktátorem. Diktatura krále Alexandra se vyznačovala potlačováním demokratických i národnostních práv a svobod. Političtí lídři opozičních stran putovali do žaláře, královská policie tvrdě a brutálně stíhala skutečné i domnělé oponenty. Někteří opoziční intelektuálové byli bez soudu zavražděni, například významný chorvatský historik a politik Milan Šufflay, po jehož smrti následovaly mezinárodní protesty za účasti Alberta Einsteina a Heinricha Manna. V říjnu 1934 se nakonec Alexandr stál obětí atentátu, za kterým stáli jeho ultranacionalističtí odpůrci z řad chorvatských ustašovců a makedonských teroristů.
Makedonci, Bosňáci a Černohorci nebyli za Alexandrovy vlády vůbec uznáváni za samostatné a rovnoprávné národy, proto není ani divu, že nemají moc důvodů ho glorifikovat. Stejně jako početná albánská menšina v Jugoslávii, resp. většinové obyvatelstvo dnes samostatného Kosova, jemuž byla za Alexandrovy vlády upírána veškerá národnostní práva včetně školství ve vlastním jazyce. V Chorvatsku je král Alexandr dodnes jedním ze symbolů nedemokratické, centralistické meziválečné doby, kdy byla práva Chorvatů Bělehradem systematicky pošlapávána. A praktičtí Slovinci už na něj v podstatě dávno zapomněli.
Autor je historik
