Měl to být zlomový okamžik toho největšího štěstí. Na odlehlém místě u zaplavené pískovny sedí ústřední pár – Linda s Markem. On se zrovna vynořil z vody, ona na něj čeká s pozitivním těhotenským testem v ruce. Chvíle radosti však dlouho nevydrží. V pokročilejším stadiu těhotenství zjišťují, že dítě se velmi pravděpodobně narodí s Downovým syndromem a srdeční vadou. Každé další vyšetření přináší další rizika, stále intenzivnější nejistotu.
Režisérka Jitka Rudolfová se ve své tvorbě zabývá především partnerskými vztahy. Vzpomeňme například její výborný debut Zoufalci, v němž ženskou optikou revidovala tradici takzvaného chcípáckého filmu, který zobrazuje pasivní hrdiny utápějící se v sebelítosti a apatii. I plakátovému mainstreamu Život pro samouky dokázala vtisknout alespoň částečnou osobitost. V jejím pátém celovečerním filmu adaptuje scénář Lucie Bokšteflové.
V bouři protichůdných názorů
Ten se opírá především o perspektivu Lindy ve ztvárnění vynikající Pavly Gajdošíkové, s níž prožíváme emocionální horskou dráhu, zraňující komentáře okolí a dilema bez ideálního rozuzlení. Je vrcholová houslistka, zvyklá dřít, cvičit, mít nástroj pevně pod kontrolou. Prahne po dokonalosti. Těžká volba její mentalitu posouvá směrem k propasti nevědomosti a nejistot. Marek (Kryštof Hádek), živící se jako pilot letadla, je oproti tomu pragmatický, někdy až jednoduchý, neschopný se na pocity partnerky napojit. K situaci samozřejmě není lhostejný, jen ji nedokáže vnímat ve všech proměnných. A je otázkou, zda vědomě, či nikoliv.
K Markovi, stejně jako k vedlejším postavám nemáme moc klíčů. Epizodní figury jsou spíše nositelé určitých typů, až moc mechanicky našroubované do dramaturgicky dost neohrabané struktury. Markova matka je zapřisáhlá katolička, potrat tedy nepřichází v úvahu, poruchu nenarozeného miminka klade za vinu Lindině bezbožnosti. Matka Lindy zase „postižené“ dítě odmítá, vnímá to především jako svůj vlastní diskomfort.
Otec je oproti tomu flegmatický a trochu stereotypní protipól hysterické matky. Linda se tak zmítá v bouři protichůdných a ničemu nepomáhajících názorů, z nichž ty nejhodnotnější nabízí sociální pracovnice vychovávající syna s Downovým syndromem.
Film osciluje mezi čistě pocitovými situacemi a didaktickými dialogy s ambicí větvit kauzálně pospolitý tvar. Tyto dvě roviny se často perou, kvůli čemuž značně drhne i samotný rytmus. Skrze ústřední téma prosvítají motivy uvadající komunikace, ztráty empatie i lidské blízkosti. Promlouvá k nám izolace a určitý chlad se stále intenzivnější bezvýchodností. Tvůrkyně ale tyto skutečnosti nedovedou zúročit, mají problém je přesvědčivě vyjádřit.
Skvělé herecké výkony, kamera i zvukový design
O to přesvědčivější je ale herectví Gajdošíkové. Postavu, jež by mohla velmi jednoduše sklouznout do polohy zatěžkané nežádoucím patosem či do laciného sentimentu, vykresluje skrze křehce odevzdanou rétoriku i subtilní mimiku. Není pouhou nádobou na utrpení, byť scénář na této hranici také nejednou tančí. Klasicky lakonický Kryštof Hádek v postavě Marka předvádí niterný a rozervaný výkon přepínající mezi nadějí, odevzdaností, frustrací a čistokrevnou naštvaností na celý svět. Tyto dva odlišné přístupy k herectví skvěle podtrhují dysfunkční fázi a rozklad vztahu.
Rozklad jistot a absenci řádu demonstruje i kamera. Různorodě střídá barevné palety, od reklamní prosluněnosti po jednolitě zabarvené obrazy. Pokřiveně vykloubené úhly, takřka opilecky rozkolísaný pohyb i staticky něžné detaily se organicky proměňují, podporují neuchopitelnost vnitřních pocitů protagonistky. Jednotlivé segmenty jsou inscenačně vždy nápadité. Zvukový design pak těží z arytmicky se hroutících smyčcových tónů, vytváří stupňující se a plíživě nepříjemné aranžmá, kdy se Linda nachází před absolutním kolapsem či výbuchem vzteku. Zvuk tak simuluje subjektivní vnímání.
Vyprávění je taktéž protkané uhrančivě surreálními pasážemi, jež obnažují hrdinčino nitro, i četnými záběry nenarozeného miminka, k němuž proniká zvuk z okolního světa. Stylistická kreativita fascinuje a přidává další interpretační vrstvy. V jedné z prvních scén vidíme ústřední pár kráčet v masopustním průvodu v objetí medvěda, který je symbolem plodnosti a síly. Teskně podvratná symbolika je pak několikrát vyvážena už méně funkční didaktikou, jako například když matka Lindy stříhá větve rostoucího stromu do latě, aby byl stejný jako ostatní.
Tanec s medvědem je fascinujícím a zároveň také poněkud frustrujícím dílem. Pokládá otázky, na něž neexistuje jasná odpověď. Skrze subjektivní prožitek hrdinky nás vybízí k reflexi vlastních ambicí, morálního kodexu a síly. A především se ptá, co vlastně ta síla znamená. Jsme silnější, když se rozhodneme dítě zbavit potenciálního utrpení, nebo když se rozhodneme mu přes všechny překážky zajistit ten nejlepší možný život?
Film
Tanec s medvědem
Režie: Jitka Rudolfová
Bontonfilm, premiéra 19. března 2026
