Kdyby Dian Fosseyová dnes mohla navštívit pohoří Virunga, pravděpodobně by plakala štěstím. V 80. letech, kdy ve své chýši psala poslední řádky deníku, odhadovala, že gorily horské do konce 20. století vyhynou. Nestalo se tak. Naopak – jsou dnes jediným poddruhem lidoopů, jehož populace ve volné přírodě prokazatelně roste.
Američanka, která svůj život zasvětila výzkumu a především ochraně goril horských v Africe, vedla proti pytlákům tak nekompromisní boj, až se stala nepohodlnou pro samotnou vládu. Její vražda 26. prosince 1985 zůstává dodnes jedním z nejtemnějších tajemství moderní zoologie.
Od terapie k lidoopům
Dian se narodila v roce 1932 v San Franciscu. Ačkoliv ji láska ke zvířatům provázela od dětství, cesta k nim nebyla přímá. Původně pracovala jako terapeutka v nemocnici pro postižené děti v Kentucky. Touha po dobrodružství ji však v roce 1963 zavedla do Afriky. Setkání s renomovaným antropologem Louisem Leakeym jí změnilo život – pověřil ji ambiciózním úkolem: dlouhodobým studiem horských goril.
Po krátké zastávce v Kongu, které tehdy zmítala občanská válka, se Fosseyová usadila ve Rwandě. V roce 1967 zde v nadmořské výšce 3 000 metrů založila výzkumnou stanici Karisoke, vklíněnou mezi dvě vyhaslé sopky pohoří Virunga.
Žena mezi gorilami
Fosseyová zvolila metodu, která byla do té doby neslýchaná. Aby si získala důvěru zvířat, která znala člověka jen jako hrozbu, začala napodobovat jejich chování. „Zvířata se zpočátku divila, co je to za tvora, který se chová jako gorila. Pak mě ale přijala,“ vzpomínala později. Napodobovala jejich zvuky, okusovala celer a skláněla hlavu, aby nepůsobila dominantně.
Jejím nejbližším přítelem v divočině se stal samec Digit. Mezi bioložkou a hravým gorilím samcem vzniklo pouto, které vyvrátilo mýty o „bestialitě“ lidoopů. Fosseyová světu dokázala, že gorily jsou vysoce inteligentní a společenští tvorové.
Smrt, která rozpoutala válku
Idyla skončila na Silvestra 1977. Pytláci Digita brutálně zmasakrovali – usekli mu hlavu a ruce, aby je prodali jako suvenýry pro turisty (popelníky z gorilích tlap byly tehdy žádaným artiklem). Dian se z této ztráty nikdy zcela nevzpamatovala, ale v jejím nitru se zrodil hněv.
Vyhlásila pytlákům otevřenou válku. Spolu se studenty ničila tisíce pastí, zatímco oficiální strážci parku nedělali nic – byli totiž často s pytláky domluveni. Fosseyová začala využívat psychologický teror: nosila masky čarodějnic a předstírala rituály černé magie, aby pověrčivé lovce vyděsila. Jednomu z pytláků údajně v afektu unesla syna, jiného bičovala kopřivami. Její přístup se stal fanatickým. Střílela nad hlavy turistů, které nenáviděla kvůli riziku přenosu nemocí na gorily, a začala veřejně mluvit o korupci ve rwandské vládě.
Poslední noc v Karisoke
Právě hrozba, že odhalí napojení vládních úředníků na pašeráky zlata a trofejí, se jí pravděpodobně stala osudnou. Dne 26. prosince 1985 byla Dian Fosseyová nalezena ve své chatrči mrtvá. Vrah jí mačetou rozsekl lebku. Místo činu sice vypadalo jako po loupeži, ale z chaty nezmizely peníze ani cennosti.
Turismus jako spása
Dian Fosseyová turisty nenáviděla a střílela jim nad hlavy. Dnes je to právě turismus, který gorily drží při životě.
-
Drahé povolenky: Ve Rwandě zaplatí turista za hodinu s gorilami 1 500 dolarů. Tyto peníze financují platy stovek strážců a veterinářů.
-
Dělba peněz: Klíčem k úspěchu je, že část peněz (ve Rwandě cca 10 procent) jde přímo okolním komunitám. Bývalí pytláci dnes pracují jako stopaři nebo nosiči, protože živá gorila pro ně má větší cenu než mrtvá.
Rwandský soud později v nepřítomnosti odsoudil jejího asistenta Wayna McGuira, ten však vinu vždy popíral a mnozí vyšetřovatelé věří, že byl jen obětním beránkem. Skutečnými objednateli byli zřejmě ti, kterým Dian „kazila obchody“. A zřejmě právě boj s pytláky, zvěčněný v knize a filmu Gorily v mlze, se Fosseyové stal osudným.
Dian Fosseyová je pohřbená v Karisoke, přímo vedle svého milovaného Digita. Ačkoliv byla kontroverzní postavou, její odkaz je nezpochybnitelný. V době její smrti zbývalo v pohoří Virunga posledních 250 goril horských a vědci předpovídali jejich brzké vyhynutí. Díky pozornosti, kterou k nim přitáhla, a nadaci, kterou založila, dnes jejich populace čítá více než 1 000 jedinců.
