Spoluproducent filmu Radovan Síbrt v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, co teď bude hrát zásadní roli v oscarovém klání a také, jak úspěch filmu ovlivní život spolurežiséra a hlavního hrdiny Pavla Talankina, který byl před českou premiérou filmu hostem Spotlightu Terezy Engelové.
Jaký to byl pocit sledovat vyhlášení nominací na Oscara? Věřili jste, že by se vám mohlo podařit dostat se na ten nejužší seznam nominovaných dokumentů?
Já jsem ten přenos sledoval společně se svou partnerkou a jednou ze tří producentek filmu Alžbětou Karáskovou. Koukali jsme na přenos a současně byli na Zoomu ve spojení s dánským týmem. Oni si tedy na rozdíl od nás udělali volný den a byli připraveni, kdyby to náhodou vyšlo.
Takže oni čekali, že to vyjde?
To nikdo nemůže čekat. Člověk nějak doufá, nebo si říká, třeba by to mohlo vyjít, ale bylo tam 15 filmů a z toho takových 10 fakt skvělých. U pěti zbylých řekněme, že byly tlačeny spíš přes PR. U dvou filmů se tak nějak předpokládalo, že budou pravděpodobně nominovány, protože mají výlučně americké téma.
Jak v tomto kontextu vnímají Američané film Pan Nikdo proti Putinovi? Dokážu si představit, že možná trochu jinak než my v Evropě, kde je ruská hrozba a válka na Ukrajině blíž, ale zase v Americe je teď specifická politická situace. Co z vašeho filmu u Američanů rezonuje?
Podle mne u nich rezonují dvě věci. Jednak v tom filmu čtou, jak rychle se může společnost fašizovat, jak rychle se může proměnit, jak málo stačí k tomu, aby společnost úplně prosákla strachem. Myslím, že tam vidí zkrátka to, co se děje v současné době v Americe. Že náš film čtou víc přes vlastní americký příběh, skrz to, co se v jejich zemi děje, kdy současné vedení v čele s Donaldem Trumpem šíří strach, lidé se začínají bát a země se začíná militarizovat. Nečtou to tolik jako my Evropané optikou obav z Ruska nebo toho, co se v Rusku děje, to je pro ně, domnívám se, příliš vzdálené.
A druhá věc, která rezonuje, je vlastně „velký americký příběh“ v rámci našeho filmu, kdy „pan Nikdo“, naprosto „nedůležitá osoba“ společnosti, zvedne svůj hlas a řekne, co se kolem ní děje, a nebojí se. Riskuje svůj život, riskuje všechno, a přesto cítí potřebu věci pojmenovat. Takže je to tento hrdinský příběh v pozadí, který u amerického publika rezonuje též.
Na každém z nás záleží
To mi připomíná i hojně sdílený projev kanadského premiéra v Davosu, kde citoval Havlovu Moc bezmocných, moc obyčejných lidí, kteří se rozhodnou svým vlastním skutkem nebo přispěním něco změnit, což ve svém výsledku může pohnout dějinami.
Přesně tak. Tady se zvedne „Pan Nikdo“, třicetiletý kluk, který v podstatě nic pro společnost neznamená, jen nechce sledovat to, co se v jeho zemi děje, a netečně tomu přihlížet, tak jako to dělá většinová společnost, když se děje něco protiprávního nebo i jen neetického. Většina mlčí a kouká.
Zmiňoval jste míru rizika, kterou musel Pavel Talankin podstoupit, aby film spatřil světlo světa. Je to citlivá otázka, ale není pro něj úspěch filmu a pozornost, která se k němu v souvislosti s nominací na Oscary váže, paradoxně nebezpečná? Nebojíte se nějaké ruské reakce?
My jsme se jako producenti touto otázkou zabývali od začátku. Věděli jsme (a otevřeně jsme to s Pavlem komunikovali), že jde o zásadní životní krok, že to nebude jednoduché. Bylo jasné, že bude muset opustit Rusko, že bude riskovat svůj život a že mu nikdo nezaručí bezpečnost. Protože pokud se někdo z ruských tajných služeb rozhodne, že po něm půjde, tak po něm prostě půjde. Tu jeho situaci analyzovali odborníci, bezpečnostní experti, znalci Ruska a vyhodnotili, že Pavel pro ruský režim nepředstavuje hrozbu. On není vysoce postavený armádní činitel, on není miliardář, který zradil vůdce, on není politický aktivista, který by se do Ruska vracel a snažil se rozvrátit systém. Pavel udělal tenhle jeden akt a dál chce žít normální život.
Takže naopak fakt, že je známější a známější a že už ho vlastně poznávají lidé po celém světě, spíše pomáhá. V tom slova smyslu, že pokud by mu chtěli ublížit, byl by to ze strany ruského režimu zoufalý akt, který by totálně zničil jejich image, pokud tedy vůbec nějaká image ještě existuje.
Jenže režimy, jako je ten ruský, pracují se strachem, patří k jejich stavebním pilířům…
Všechny tyto režimy pracují s tím, že se lidé bojí. Proto můžou fungovat, proto tak dlouho přetrvávají. Pokud ale budeme neustále přemýšlet, co by se nám možná mohlo stát, když promluvíme, tak nás to rychle posouvá k totalitě. Protože ty na strachu staví a společnost se nechá strachem pohltit.
Tvrdá konkurence
U hraných filmů se velmi promýšlí strategie před oscarovým kláním. Jak film propagovat a tak dále. Je to stejné i v kategorii dokumentů?
Ano, je to úplně stejné. Je to otevřená kategorie, kde je velký boj. Na začátku se kvalifikovalo přes dvě stě filmů. Ty mají sice různou kvalitu, ale vždy se tam objeví několik desítek velmi dobrých filmů a pak třeba deset špičkových filmů. Takže je to o lobbingu, o kontaktech, o penězích, o tom dostat ty filmy k akademikům a je to obrovský tlak, obrovská mašinérie, která zatím stojí. A tady je pro nás problematické, že jsme vlastně jediní v té nejužší nominaci, co za sebou nemají velkého amerického vysílatele.
Nemáme za sebou ani Netflix, ani HBO, to v praxi znamená, že proti nám jde například film, do jehož první fáze kampaně Netflix uvolnil 2 miliony dolarů. A přestože my jsme v České republice získali, převážně od soukromých dárců, peníze na kampaň, nemáme a nikdy nebudeme mít prostředky, jako mají tihle velcí vysílatelé.
A třeba Fond kinematografie nemůže narychlo takový film podpořit? Když prokázal takový úspěch? Proč ho musí financovat soukromníci?
Fond kinematografie nám nakonec peníze dal a vlastně nám nakonec nedal málo peněz – 750 tisíc korun, jenže se to stalo dva dny před koncem kampaně. Do té doby nevěděli, kolik nám dají. Mluvili o 200 tisících, což je směšná částka. Protože pro představu – my jsme na tomhle filmu do této chvíle utratili kolem 10 milionů korun. A ty peníze přišly od soukromých osob tady v Česku. Lidí, kteří do našeho filmu bez jakéhokoliv zištného důvodu dali své peníze, protože věřili, že je důležitý a že by ho mělo vidět co nejvíc lidí.
Takže nějací velcí producenti nebo televize se jeho financování neúčastnili?
Ne, neúčastnili.
Jak tedy vy můžete jako „malí producenti“ bojovat o Oscara proti velkým hráčům? A nabízí se otázka, opravdu i v případě dokumentů rozhoduje PR? Nejde akademikům v této kategorii spíš skutečně o kvalitu a dopad filmu?
Jenže i v dokumentární sekci jsou určité kruhy akademiků, které fungují jako lobbistické skupiny, a v té finální fázi už hlasují opravdu všichni akademici. My jsme doposud oslovovali jen skupinu voličů dokumentární sekce, což je asi 800 lidí, a teď už bude mít možnost volit kdokoliv. Takže i akademici, kteří dokumentární filmy třeba nesledují, třeba jim nerozumí a často dají jen na to, že jedou po městě a vidí billboard, kde se píše, že je to nejlepší dokument roku. A my si takový billboard nemůžeme dovolit.
Anebo vidí sociální sítě Brada Pitta, kde napíše, tohle je skvělý dokument, koukněte se na něj. Takhle ve zkratce vypadá kampaň v té finální fázi. Spousta peněz se nalije do reklamy a lobbingu, aby se s tím konkrétním filmem spojily prominentní osobnosti Hollywoodu. Takže například tuniský film, který je letos nominován v cizojazyčné kategorii, má 35 výkonných producentů a ta jména začínají Bradem Pittem.
A toho vy asi těžko máte šanci oslovit, že?
My se teď budeme snažit. Spolurežisér a hlavní hrdina Pavel teď odjede s dánským režisérem Davidem do Ameriky a my jako producenti se k nim budeme různě připojovat. Jsme nominováni ještě na prestižní PGA Awards a to je součástí lobbingu, musíme teď být v Americe hodně vidět. Paša je geniální v tom, že když lidé vidí ten film a pak s ním můžou mluvit, on si je získá. Takže tohle je teď naše strategie. Co největší osobní kontakt se členy a voliči americké Akademie filmových umění.
