Expozice představuje obrazy pulzující energií přírodních živlů, mlh, vodních hlubin a temných lesů, v nichž se realita prolíná s vizemi a halucinačními obrazy. V rozhovoru s kurátorkou výstavy absolvent pražské AVU Martin Salajka vypráví o zákulisí své tvorby, o cestě do afrického Konga i o tom, proč jsou v jeho životě důležití psi, rybaření, tvrdá muzika, ale i ticho.
Martine, v Trafo Gallery jsi naposledy vystavoval před pěti lety. Můžeme od té doby ve tvé tvorbě zaznamenat nějakou zásadní změnu?
Mám pocit, že některé linie své práce rozvíjím celý život. Na začátku všeho stojí zájem o přírodu a vyrůstání v přírodě, dotýkání se principů, které mám vžité a kterým rozumím. Hlavním motivem na aktuální výstavě je nejspíše zájem o to prapůvodní, co mě formovalo, což jsou pobyty v přírodě, na rybách, vnímání krajiny a dějů v ní. Na to se nabalují další věci, jako je například návštěva Konga v září 2024, která do malby přinesla díky dravosti a divokosti tamní přírody daleko větší expresivitu. Obrazy, které jsem maloval po Kongu, byly namalovány velmi rychle, gesticky, což obohatilo rukopis o další prvky.
Také vnímám, že jsi se v poslední době poněkud odklonil od městské krajiny, která na předešlé výstavě hrála významnou roli.
Bylo celkem logické, že jsem tehdy reflektoval i městskou krajinu, protože jsem v těch letech přírodu moc nenavštěvoval. Výstavní životní tempo a řešení mezilidských vztahů mě držely více v Praze. Minulý rok jsem se i díky tomu, že mám nového psa, více vrátil do přírody, znovu propukla moje rybářská vášeň a zároveň touha se trošku odstřihnout od lidí. Kongo pro mě bylo i zdrojem myšlenek na lidskou nenažranost vůči přírodě, a tak si potřebuji od lidí asi trochu odpočinout.
Jaké bylo absolvovat takovou cestu ve skupině několika umělců?
Pro mě náročné, protože jsem z podstaty samotář. Umělecký svět je také takové složité prostředí, soutěživé, a ač si se spoustou z těch lidí rozumím, bylo pro mě náročné neustále být s někým a řešit něco stran uměleckého světa. Nechce se mi to moc poslouchat. Hodně mých přátel je z jiných oborů, zajímavé je, že okruh mých nejbližších přátel jsou převážně psychoterapeuti. Spíš se bavím s lidmi, kteří mají záběr v něčem jiném než v tématech ze světa umění. Někdy mi přijde, že to člověka strašně rozptyluje a znepokojuje.
Dostávají se do tvého umění nějakým způsobem aktuální společenské problémy, nebo se tomu zcela vyhýbáš?
Samozřejmě člověk nežije ve vakuu, politiku sleduji, ačkoli jsem z ní v poslední době zděšený, ale to podobně i z výtvarného světa, protože to je určitým způsobem také politika. Jsem zděšený z toho, jak vítězí spíše nějaká touha po moci a penězích, což jsem pochopil i v Kongu. Afrika je stále kolonizovaná, a i když tentokrát třeba Čínou. Je to celé propojené, Čína by nepotřebovala získávat zdroje, kdyby nevyráběla věci pro západní svět. My se můžeme tvářit, že kolonialismus je naše temná minulost, ale tím, jak je dnešní svět propojený a nestíhá spotřebu západního světa, jsme stále součástí toho problému.
Svět je momentálně složité místo a já si tyto problematiky nemusím v tvorbě pojmenovávat nějak rozumově či exaktně, ale mohu si po nich jít metaforicky. Když jsem například v Kongu viděl ty požáry, maloval jsem jakési síly uvolněné z destruovaných ekosystémů, zhmotňující se do podoby démonů, kteří nás budou sužovat.
Jsou tyto temné síly, vznikající když přírodu ničíme svými necitlivými zásahy, novým tématem, které jsi si přivezl právě z Konga, nebo se to v podobném smyslu objevovalo ve tvých obrazech i dříve?
Myslím, že vlastně celá moje tvorba je tím nějak prostoupená. Člověk vidí, když chodí na ryby, že v řekách není voda, že lužní lesy vysychají, že se děje něco špatně. Nemám to v obrazech dané nějak konkrétně, ale všímám si mizející přírody, křehkosti, koloběhu života, recyklace, transformace, která je díky lidem nějak negativní. Cítím to a zobrazuji, jen ne nějak vědecky, spíše na bázi intuice a metafor. Je tam i určité smíření, energie života se neustále recykluje, už proběhlo několik velkých vymírání druhů, připravme se na další.
O rybách mluvíš často, rybaříš už od dětství. Co pro tebe znamená ticho u vody?
V poslední době pro mě rybolov už není jen o té samotné rybě, je to o zklidnění, možnosti sedět na jednom místě a pozorovat věci, které se v krajině dějí. Zažívat emoce, které souvisejí se strachem či nepohodlím, čistou radost, že člověk může pozorovat jevy, být tam jen se psem, komunikovat s ním beze slov. David Lynch napsal knihu Velká ryba, kde také mluví v jinotajích, a říká například: „Myšlenky jsou jako ryby. Pokud chcete chytat ty malé, můžete zůstat na mělčině. Pokud ale půjdete po těch velkých, musíte za nimi na hloubku.“ Člověk si všímá, že lov je archetypální činnost, že si tam člověk může popřemýšlet nad svým životem, uvažovat, co je úspěch, po čem touží – chce spoustu malých ryb, nebo jednu velkou? Chce tu rybu zabít a sníst, anebo se jen setkat s tím tvorem, přemoci ho, přelstít a pustit?
Já si tam chodím odpočinout, popřemýšlet nad tím, co se děje pod vodou, zažít souboj se svým pohodlím, s nepřízní počasí, s rybou. Propojuje mě to s něčím, co je lidem naprosto přirozené a co již ztrácíme, nějaká schopnost pracovat s instinktem, intuicí. Ztišit se natolik, že člověk přestane myslet v rámci běžných kontur, raduje se jen ze zázraku, že nad vodou proletí labuť. Setkávání se se zvířaty je pro mě naprosto fascinující. Také v posledních dvaceti letech jsem strávil více času se psy než s lidmi. Lidský svět mi dává čím dál tím menší smysl, i když jsem samozřejmě jeho součástí.
Kolik času u vody potřebuješ, aby se mysl zklidnila?
Nejraději jezdím minimálně na tři dny, aby to byl alespoň jeden celý den, kdy člověk nemusí nic řešit.
Proč se do tvých obrazů vůbec nedostává hornatá krajina? Je to prostředím, ve kterém jsi vyrůstal?
O tom už jsem párkrát také přemýšlel. Jednak mi přijde, že malovat hory, aby to vyznělo dobře, je složité. Ale je to také určitě tím, kde jsem se narodil a vyrůstal. Dolnomoravský úval je totální placka a mně se vždycky líbilo prostředí kolem vody, bažinaté, proměnlivé, tam se pohybuji nejvíc.
Pes je tvým společníkem již dlouhá léta. Aktuálně je to Alf, stafordširský bulteriér. Co pro tebe pes jako bytost znamená?
Pes je naprosto ryzí tvor, který se projevuje velmi spontánně, každý den mě dokáže pobavit, zdvihnout, komunikace se psem beze slov je úžasná, dává mi pocit klidu. V přírodě si psi všímají úplně jiných věcí než lidé, jsou našimi průvodci, krásné čisté duše, se kterými si rozumím. U Alfa mě také baví jeho síla, zubatá tlama, energie, je to další propojení s přírodou, ve které je zároveň pes trochu cizí. Často se mi o psech i zdá, o psech, které jsem měl, oni na mě mluví, bavím se s nimi. Nedávno se mi zdálo, že jsem byl na procházce se svým psem a potkali jsme jiného psa, který se k nám přidal. Hledal jsem stále jeho majitele a on mi řekl, ne ne, ty jsi můj majitel, já jsem pes, kterého teprve budeš mít. A tento pes mi řekl, že moje budoucnost bude dobrá jako morková kost.
A co symbolizuje pes ve tvých obrazech?
Dost často tam psi slouží jako průvodci člověka, vidí víc. První pes, kterého jsem měl, mě mockrát dovedl domů opilého, druhý pes mě nesnášel, když jsem byl opilý, tak jsem i kvůli němu přestal pít. Paradoxně psi mě nejvíce polidštili. Alfa si užívám i kvůli jeho drsné, obhroublé energii, která se hodně potkává s tou mojí.
Vztah k psům je rovněž jedním z pojítek mezi tebou a jedním z tvých velkých vzorů, Josefem Váchalem, který se jimi také celý život obklopoval. Co z tvého pohledu máte ještě ty a Váchal společného?
Ve Váchalově díle nalézám množství definovaných věcí z přírody, zároveň v jeho cyklu Šumava umírající a romantická je cítit, že velmi dopředu vnímal různé ekologické problematiky. Našel jsem u něj také klíč k tomu, abych se nestyděl za své vidění a nebál se být trochu podivínem.
Při malbě posloucháš hudbu, především drsnější, metalovou. Je to právě ona, co vnáší do tvých obrazů rytmus?
Tvrdá muzika je pro mě velmi důležitá, v metalu je obecně hodně nadsázky, je tam i melodie, pevné struktury, ale stále je to v určité expresi, která je mi naprosto přirozená, vůbec se do ní nemusím nutit. Mám rád expresi s detailem, podobně v metalu se jedou riffy, které na plátně odrážejí ty rychlé tahy, ale pak je tam sólíčko, které mi dovolí si i zamalovat detailněji.
Tvé obrazy nelze vnímat ani jako záznam reality, ani jako abstrakci. Jak na ně tedy pohlížet?
Nějakým způsobem je tam obsaženo oboje, je to jakási abstrahovaná realita nebo spíše halucinace či sen o realitě. Zajímá mě dostat se k nějaké výtvarné zkratce, nechci úplně ohmatávat svět, hledat odstíny lístků na stromě, ale zajímá mě, co se děje na tom stromě, co se tam mohlo dít, co ten strom mohl vidět, z čeho vyrůstá. Vnímám svět a přírodu v koloběhu. V tomto smyslu je také v umění naprosto relevantní využití stavů změněného vědomí.
To také úzce souvisí s názvem výstavy. Nebula znamená mlha, mlhovina, ale i něco tajemného, nezřetelného. Proč jsi zvolil právě tento název?
Protože nějaká taková mlha, kouř, kaly, ale i obloha, která je propojená s děním dole, mi k obrazům seděly, to se tam přesně děje. Nebula je také jedna z konopných odrůd, což je pro mě také legitimní součást tvorby, pozorovat obrazy nebo si skicovat právě v poněkud změněném stavu vědomí. Je to pro mě i prostředek koncentrace, se kterou mám jinak kvůli diagnostikovanému ADHD celkem problém.
Když se podíváme na proces tvé tvorby, která je dost založená na vrstvení, můžeš ho trochu detailněji popsat?
Moje práce je hodně chaotická, není to nic systematického. Většinou si napnu obrovské množství pláten, pár měsíců si chystám podklady, třeba na rybách vznikají skici, zároveň s tím si pomocí skvrn začínám obraz budovat. Obrazy jsou dlouho abstraktní, pak tam začnu vkládat motiv, propojovat ho s podkladem. Přicházejí samotné děje a další a další vrstvy. Malířství je o komunikaci vrstev, tahů.
A jaký bývá ten poslední tah?
Ten nejsložitější. Člověk musí sebrat odvahu a udělat to poslední slovo, které kolikrát dokáže změnit celé vyznění. I u knihy či filmu je konec nejdůležitější, může to celé pokazit, nebo třeba ponechat v nějakém tajemství.
Myslím, že vrstvení pro tebe ale není jen věc materiálová a technická. S čím je vrstvení spojené obsahově?
Každé prostředí má spoustu vrstev, spoustu prostorových plánů, které na sebe nějak navazují, v každém plánu se něco může dít. Na malířství mě fascinuje, že rukopisy malířů, kteří mě baví, plynou stejně jako přírodní živly. Principy čistých, designových obrazů jsou mi vzdálené. Věci, které vycházejí z pop- či street-artu, jsou pro mě svým tvaroslovím i barevností taková umělá hmota a logicky k nim podle mě inklinují více lidé, kteří vyrostli v městském prostředí a hráli si třeba s kostičkami lega, zatímco já jsem si plácal něco z bláta. Základním motivem mého dětství bylo dostat se do přírody.
Barvy vybíráš spíše intuitivně, nebo plánuješ více předem?
Mám rád pohyb ve dvou režimech, jeden je tlumený, melancholičtější, druhý až barevně agresivní. Barva je pro mě především nositelkou emoce, kterou tam chci dostat. Používám rád zářivé barvy, nehledám nějakou dokonalou barevnou harmonii, ale využívám barvu podobně, jako v hudbě zní třeba agresivní kytara. Poslední dobou rád poslouchám i psychedelickou, atmosférickou hudbu, tam zase pracuji s tlumenějšími tóny.
Zároveň více pracuješ s velkými formáty než menšími plátny…
Velký formát je mi bližší, protože se do něj dá fyzicky vstoupit. Síla tahu v sobě má nějaký fyzický pohyb. Malý formát ale může pomoci se trochu zklidnit.
Dlouhodobě se věnuješ také různým grafickým technikám. Máš teď nějakou oblíbenou?
V poslední době se nejvíc věnuji litografii, ale mám v ateliéru i lis, vždycky mě bavila akvatinta, lepty i linoryty. Baví mě také propojovat grafiku s obrazem, tiskl jsem třeba linoryty na plátno, pak to domalovával, nebo vlepím grafiku do obrazu, abych tam dostal prvek drobnokresby, a pak to dále rozvíjím a dokresluji.
Jako grafika výstavy a katalogu jsi oslovil svého dlouholetého blízkého kamaráda Martina Pecinu. Jak dlouho se znáte a co pro tebe váš vztah znamená?
S Martinem se známe od mých 15 let a je to člověk, se kterým jsme na střední škole trávili spoustu času, především na různých večírcích, přirozeně jsme si rozuměli, páchali jsme spoustu veselých kousků. Velmi si ho vážím jako člověka, který začínal v nějakých běžných reklamkách, ale jednoho dne se sekl a řekl si, že chce dělat knihy, a vytvořil si v oboru velké renomé, vše dělá důsledně. S Martinem je spojena velká část mého života.
Jak velkou rybu bys ještě v životě rád ulovil?
Velká ryba už pro mne dávno není o centimetrech ani o váze, ale spíš o celkovém zážitku a okolnostech, které to provází. A když vztáhneme metaforu o velké rybě na úspěch v životě, tak je to vlastně velmi podobné. Kvalitu života neměřím podle stavu konta, případně překonáváním aukčních rekordů, ale tím, jak je můj život a umělecká práce naplněná. K úspěchu nechci dojít cestou oportunistických lží a ztráty sebe samého.
