Objev zažehnutí ohně měl prehistorického člověka vrhnout na dráhu směřující k modernímu lidstvu. Doposud se vědci domnívali, že se toto odehrálo relativně nedávno. Nový objev ale posouvá „zkrocení“ tohoto živlu o statisíce let dál do minulosti.
„I rozčilený Kopčem zlehka dechl do jamky. Vyvalilo se trochu dýmu. Kopčem strhl z Veverčákovy čepice několik ozdobných per – ať se Veverčák škňuří nebo ne – a přistrčil je k jamce. Zdlouha foukal – najednou blesklo světélko, peříčka chytla – a zahořela plamínkem. Největší vynález v lidských dějinách byl učiněn!“ Objevem toho, jak „vyrobit“ oheň, končí známá kniha Lovci mamutů Eduarda Štorcha.
Spisovatel zasadil děj svého díla na území Jižní Moravy a do doby před asi 30 tisíci lety. Román docela dobře odrážel soudobou vědeckou představu o tom, kdy si lidé oheň opravdu „ochočili“: archeologické nálezy naznačovaly, že se to našim předkům podařilo před asi 30 až 50 tisíci let. Jenže nový objev z Velké Británie dějiny „domestikace“ ohně zcela přepisuje.
Úplně nový pohled
Podle nových důkazů objevených na archeologickém nalezišti v Anglii totiž mohli pravěcí lidé vytvořit oheň už před 400 tisíci lety. Přelomové je to proto, že člověk dle dosud dostupných důkazů oheň využíval už asi před jedním milionem let, když žil ještě jen v Africe. Ale tehdy ho opravdu jenom využíval – nedokázal ho vytvářet. Pravděpodobně ho tedy získával z požárů v přírodě a když o něj přišel, bylo pro něj těžké dostat se k němu znovu – přesně to je ostatně jedna z hlavních zápletek slavného Štorchova románu.
„Získali jsme nejstarší důkazy o rozdělávání ohně, a to nejen v Británii nebo Evropě, ale vlastně kdekoli jinde na světě,“ uvedl na tiskové konferenci vedoucí popisovaného výzkumu Nick Ashton, který pracuje jako kurátor v Britském muzeu.
Co oheň dal a vzal
Zisk ohně se v mýtech označuje jako pro člověka přelomová záležitost. Podle řeckého vyprávění o Prométheovi to lidi postavilo na úroveň bohů – a z pohledu prvních lidí to tak opravdu mohlo vypadat. Kontrola ohně zbavila člověka strachu z chladu, ochránila ho před predátory, rozšířila jídelníček a umožnila mu, aby se při konzumaci jídla netrávil patogeny a toxiny. Díky tomu, že střeva potřebovala méně energie na zpracování vařených potravin, mohlo jít víc energie na růst mozku.
Důsledky jsou obrovské. Schopnost vytvářet a ovládat oheň je jedním z nejdůležitějších mezníků v dějinách lidstva, jehož praktické a společenské přínosy změnily evoluci člověka. Tento mimořádný objev posouvá tento mezník o zhruba 350 tisíc let zpět.
Z jednoduchého tvora se tak mohla stát inteligentní bytost, která dnes dokáže věci násobně „zázračnější“ než antičtí bohové, kterým měl Prométheus dle mýtů oheň ukrást. Vědci až doposud předpokládali, že k ochočení plamenů došlo poměrně nedávno – a že právě to umožnilo exponenciální růst schopností lidstva v posledních desítkách tisíc let.
Nový výzkum teď ale ukázal, že člověk minimálně na jednom místě tuto dovednost ovládl o stovky tisíc let dříve, než se dosud předpokládalo. Jak na to vědci přišli? Ashton a jeho spolupracovníci našli klíčové důkazy o rozdělávání ohně v Barnhamu, archeologickém nalezišti starém 400 tisíc let, které se nachází asi 145 kilometrů jihovýchodně od Londýna.
Závěry expertů se opírají o několik důkazů: zahřáté sedimenty, teplem roztříštěné ruční sekery, polycyklické aromatické uhlovodíky a fragmenty pyritu. Vědci pomocí několika analýz dospěli k závěru, že teplota sedimentů v této lokalitě přesahovala 750 stupňů Celsia. Analýzy uhlovodíků zase naznačují, že oheň v tomto konkrétním místě byl opakovaný a pravděpodobně nesouvisel s žádnými lokálními lesními požáry.
Tyto nálezy naznačují, že pravěcí lidé v Barnhamu udržovali oheň – ale stále to ještě neznamená, že ho nezískávali „jenom“ z blesků a lesních požárů. Tím klíčovým argumentem, že oheň tu vznikal lidem doslova pod rukama, byl až objev pyritu v této lokalitě. Tento minerál totiž při nárazu o křemen vytváří jiskry. „Pyrit je v této oblasti neuvěřitelně vzácný a domníváme se, že lidé ho sem přinesli s úmyslem rozdělat oheň,“ vysvětlil Ashton. Tento nález označil za „nejzajímavější objev své čtyřicetileté kariéry“.
Že je analýza velmi dobře vyargumentovaná, pro britská média potvrdila celá řada archeologů a antropologů, kteří se na výzkumu nepodíleli. Shodli se, že „je to velká věc“. Už mnohem méně jasné ale je, které skupině pravěkých lidí tento objev přisoudit. Důkazy pro to nejsou, ale zdá se, že nejpravděpodobnějšími „stvořiteli ohně“ by mohli být neandertálci, jejichž stopy se nacházejí na jiných archeologických nalezištích v této oblasti.
Samé otázky
Studie a objev přinášejí mnohem více otázek než odpovědí. Jsou to ale otázky, na které odpovědi nejsou a je možné, že ani nikdy nebudou. Jak je možné, že se to této konkrétní skupině povedlo tak dávno? Naučili to někoho dalšího? Objevilo se „zkrocení“ ohně v dějinách člověka opakovaně – a bylo opakovaně zapomínané?
A pokud opravdu zvládli prehistoričtí obyvatelé jižní Anglie oheň rozdělávat, proč jim to nezajistilo ten výše popisovaný evoluční náskok, kterým teoreticky měli pokořit všechny ostatní větve lidského rodu, které tuto „technologii“ neovládly? Hrála v tom nějakou roli náhoda, která zpozdila pokrok lidského druhu o statisíce let?
Ohledně všech těchto otázek jsou dveře spekulacím otevřené – a tyto scénáře, o nichž se vědci budou v dalších letech bavit, mohou potenciálně posunout poznání lidské minulosti výrazně vpřed.
