Prezident Petr Pavel znovu podpořil eutanazii. „Nechci skákat do zákopů, ‚pro nebo proti‘ nás brzdí. Spíš se musíme ptát pacientů, co pro ně dobrý život se závažnou nemocí znamená,“ míní přednostka Kliniky paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Kateřina Rusinová. Jen malá část pacientů by podle ní eutanazii opravdu zvolila, spíš chtějí důstojnost.
Prezident Pavel řekl, že kdyby se měl dostat do situace, ze které už by nebylo východisko, přál by si odejít důstojně. Nechtěl by, aby ho udržovali při životě jen díky stále kvalitnějším lékům. Odpůrci eutanazie často zmiňují právě medikaci s tím, že téměř jakoukoli bolest při závažném či nevyléčitelném onemocnění lze v dnešní době už tišit léky. Je to pravda?
Spíš bychom se měli ptát, jaké přesně jsou důvody lidí, kteří v sobě cítí touhu, aby jejich život v téhle formě nepokračoval.
Z prezidentova vyjádření vyplývají nepřímo dvě věci. Za prvé, že je pro něj důležité mít věci pod kontrolou a nechtěl by zažívat situaci, kdy by byl ve všem odkázán na pomoc druhých. Udržování při životě, aniž by mohl aktivně žít život podle svých představ, pro něj nedává smysl.
Za druhé je zajímavé, že zmiňuje důstojnost, protože to je také důvod číslo jedna. Zásadní moment pro pacienty, kteří se rozhodnou pro eutanazii v zemích, kde je to legální. Projevy nemoci zaznívají v debatách o legalizaci eutanazie často jako argument, ale studie zkoumající problematiku zkracování života nám ukazují, že na prvním místě je důstojnost člověka, nikoliv symptomy jeho nemoci.
Setkáváte se s pacienty na konci života, kteří trpí třeba závažným onemocněním. Měla by být z vašeho pohledu eutanazie v Česku možná?
Otázka „pro, nebo proti“ často zjednodušuje dialog a může bránit hlubšímu pochopení tématu. Ve státech, kde je eutanazie legální, probíhala široká společenská debata, do níž vstupovali nejen lékaři, ale i pacienti, zákonodárci a další. Proto nechci „skákat do zákopů,“ odkud „budu střílet na druhou stranu“, ale raději chci sdílet, jak o tom přemýšlejí pacienti na konci života, s nimiž mluvím.
Prezident zmínil, že nechce, aby byl jeho život prodlužován za cenu ztráty kvality. Podobný názor vám řekne mnoho pacientů, ale pro každého přitom znamená kvalita života něco jiného. Je proto důležité ptát se jich, co pro ně znamená dobrý život se závažnou nemocí a co je pro ně zdrojem síly nebo starostí.
Nikdo z nás nechce být pacientem. Sami sebe vnímáme především jako lidi v různých rolích, nikoli jako pacienty. Když ale naše role pacienta hodně převáží, čelíme fyzickým, psychickým i spirituálním výzvám a přemýšlíme, jaký je náš úkol, proč jsme tady a proč nás toto potkalo.
Nemohou vést takové otázky k přemýšlení nad možností asistované sebevraždy?
V takových chvílích je úplně přirozené, že mnoho pacientů zmíní, že radši by byli, kdyby se to zkrátilo a nemuseli si tímhle procházet. Ať už je to složitá léčba, nebo náročný kontext v rodině. Slýchám často věty „já bych si už přál, aby to nepokračovalo“. Z mojí zkušenosti jenom velmi malá skupina lidí, kteří se ocitnou v téhle situaci, opravdu žádá usmrcení.
A co tedy chtějí?
Ve skutečnosti často volají po tom, aby bylo v péči o ně víc důstojnosti. Chtějí být vidět a slyšet jako lidé, nejen jako nemocní, přestože jsou na tom už špatně a ztratili spoustu z toho, co je dělalo člověkem.
K tomu, že by lidé v takové fázi přímo mluvili o možnosti eutanazie, tedy spíše nedochází?
Oni to vyjádří nejlépe, jak to v tu chvíli dokážou. Když se na to podíváte zvnějšku, může to znít tak, že si přejí zkrátit svůj život. Jenže když se s nimi bavíte dál, zjistíte, že pro řadu z nich to není jejich opravdové přání. Vidíme to i z dat ze zemí, kde je eutanazie dostupná.
Spousta lidí ví, že to pro ně není cesta a pracují se svým závěrem života jinak. Raději využívají paliativní péče, která je naštěstí v Česku stále dostupnější. Ta se snaží pacienta vidět i přes clonu nemoci. To je pro řadu lidí, o které se starám, podstatné a přináší jim to úlevu i jistotu, že i těžkou životní fází projdou dobře. Pak nepotřebují uvažovat o jeho zkrácení. Ale pak je skupina lidí, pro kterou je kontrola natolik důležitá, že by pro ně možnost uzákonění eutanazie byla velmi významná.
Když v Česku povolena není, jaké možnosti má u nás pacient, který trpí?
Utrpení a nesnáze obecně k životu patří. Jejich úplné odstranění by bylo nereálné. Jde o to, jaké možnosti má pacient, aby překážky, které mu postaví závažná nemoc do cesty, mohl zvládnout. Je důležité si s pacientem vyjasnit, které překážky vnímá.
Někomu bude dělat starost, že neřekl něco důležitým lidem ve svém životě. Jiný člověk vám může říct, že se potřebuje dožít ještě 14 dní, protože vnučka bude mít promoci. Zmapovat překážky je první krok. Z mé zkušenosti většinou fyzické symptomy nebývají hlavní překážkou, před kterou pacienti stojí. Byť se je jako lékaři snažíme léčit, aby jich bylo co nejméně.
Někteří pacienti řeknou, že radši budou snášet bolesti, když jim to umožní být v dobrém mentálním stavu a s blízkými. Ale jsou pacienti, kteří preferují být sami v soukromí ve svém vnitřním světě a hodně silné léky na bolest.
Velká část pacientů v těchto situacích nemyslí tolik na sebe, nechtějí být hlavně zátěží pro ostatní. Zrovna včera jsem měla pacientku, která má čtyři děti a pokročilé nádorové onemocnění. Hlavně nechce být dětem na obtíž, protože mají svůj život. Ale oni pak za ní přijdou a řeknou jí: „Mami, ty ses o nás starala celý život, tak nás nechej, abychom se teď postarali my o tebe.“ Když takové pacientce pomůžeme přijmout roli, že si nechává pomoci, můžeme být svědky velmi dobrého času, kdy zkrácení života přestává být na stole.
Zmiňujete, že fyzická bolest pro pacienty nebývá největší problém. Podporovatelé eutanazie namítají i to, že některé obtíže tlumit nelze. Například etik David Černý říká, že „utrpení nelze redukovat na bolest, kterou lze léčit. Častý je pocit ztráty důstojnosti a ten prášky nevyřeší“. Jakmile pacient řeší nejvíc právě tuto stránku, jaká řešení mu nabízíte?
Důležité je pacientovi umožnit, aby nebyl jenom tím, kdo potřebuje znát informace o svém zdravotním stavu, ale aby s ním zdravotníci i jeho okolí jednali jako s osobností. Proto se řada výzkumů zabývá tím, jak přinést osobnost člověka do péče o něj. Jednou z možností je anamnestický rozhovor, který obsahuje otázky, které nejsou zaměřeny na symptomy, ale na člověka. Ptáme se, co pro ně znamená tahle nemoc, jak tomu rozumí vnitřně, co by potřeboval vědět, kdo je mu na blízku a podobně.
Říkáme tomu hodnotová anamnéza a na třech lékařských fakultách jsme ji zařadili do výuky studentů. Je to jeden krok, který může udělat každý z lékařů. Není to dlouhý rozhovor, trvá většinou šest až deset minut. Když se pak pacientů zeptáte, jestli by si přáli mít tyhle informace o nich ve zdravotnické dokumentaci, řeknou, že rozhodně ano.
Jakou roli v paliativní péči hraje institut dříve vysloveného přání?
Institut je v českých zákonech více než 15 let, přitom ho lidé využívají jenom velmi okrajově. Je to zajímavé, protože třeba v sousedním Bavorsku má více než polovina lidí starších 70 let takový dokument sepsaný. Určitě to je užitečná věc.
Za mnou s tím přicházejí často například lidé pečující o svou maminku nebo tatínka, kteří mají pokročilou demenci a jsou umístěni v pečovatelském zařízení. Život jejich blízkého pak někdy bývá prodlužován v závěrečné fázi umělou výživou, umělým zavodňováním a podobně. A jejich děti pak řeknou: „Když vidím život svého táty, tak přesně vím, že tohle bych nechtěl.“ Dříve vyslovené přání může být pro ně významný nástroj a z mé zkušenosti znamená úlevu. Je důležité, že tuhle možnost v Česku máme.
Video: „Odmítnout to nejde,“ říká žena, která doprovodila kamarádku k asistované sebevraždě (3. 12. 2024)
Spotlight Aktuálně.cz – Hana Frištenská | Video: Tým Spotlight
