Když 27. srpna 1965 zemřel švýcarsko-francouzský architekt, výtvarník, designér a urbanista Le Corbusier, zanechal po sobě mnoho podnětů k přemýšlení o moderní architektuře: od strohých železobetonových staveb po vizionářské plány sídlištních velkoměst. Obdivován, ale i kritizován byl po celém světě – a vazby má on a jeho tvorba také na Česko. S Le Corbusierem je více či méně úzce spojena architektura v Chomutově, Praze, Karlových Varech či Zlíně.
Československo navštívil Le Corbusier několikrát, měl silný vliv na české progresivní tvůrce a jím prosazovaný funkcionalismus našel v tuzemsku živnou půdu. O tom se architekt přesvědčil na vlastní oči, třeba když navštívil v roce 1928 Veletržní palác.
Dnešní kulturní památka sloužící za sídlo Národní galerie Praha byla tehdy novostavbou podle návrhů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla. „Obrovská stavba, postavená podle jeho pravidel, ho údajně trochu zaskočila a trochu i žárlil, jak mi říkali pamětníci toho pobytu v Praze,“ prozradil historik architektury Zdeněk Lukeš. V té době měl totiž Le Corbusier za sebou jen rodinné domy, včetně vily pro vlastní rodiče u Ženevského jezera, a před sebou plány velkých staveb.
Na jedné z prvních pražských funkcionalistických budov ale i leccos kritizoval. Nepozdával se mu půdorys a některé bloky by se mu víc líbily otevřené. „Čtvercová okna do ulice U Veletržního paláce označil za nesprávná, ale stejný motiv použil takřka vzápětí, když dělal švýcarský pavilon v Paříži,“ připomněl Lukeš.
Slet dortů v Karlových Varech
Tradovaný je Le Corbusierův výrok ohledně Karlových Varů. Dekorativnost domů postavených ve stylu historismu a secese označil prý za „slet dortů“. Slova citovaná turistickými průvodci, médii i historiky architektury se podle zdrojů diplomových prací opírají o knihu Promenáda s jelenem, kterou v šedesátých letech sepsal Adolf Branald. Český spisovatel v reportážích z Karlových Varů cukrářský příměr rozvíjí a třeba Grandhotel Pupp vidí jako punčový řez a kolonáda mu evokuje piškotovou roládu.
Svůj dojem z lázeňského města měl Le Corbusier popsat těmito slovy: „Největší jednotu a architektonické kouzlo mají v Československu Karlovy Vary. Je to slet dortů. Mají týž sloh a touž eleganci.“
Nerealizované plány pro Zlín
Svůj názor vyjádřil Le Corbusier i na Zlín. „Zlín jest zářivým fenoménem,“ okomentoval při své návštěvě v roce 1935 baťovskou výstavbu. Byl – podobně jako Jan Kotěra či Josef Gočár – konzultantem Baťovy firmy v oblasti urbanismu, připomíná spolek aArchitektura. V té době řídil projekční oddělení Vladimír Karfík, který dříve pracoval v ateliéru Le Corbusiera.
Švýcarsko-francouzský architekt zasedal v komisi pro výběr vzorového domu, který by posloužil výstavbě pro zaměstnance. Baťovy urbanistické představy šly dál, navrhl podobu bytové kolonie a šablonu pro obchody použitelnou po celém světě. K realizaci však nikdy nedošlo.
Historička umění Marta Filipová, vedoucí Centra pro moderní umění a teorii na Masarykově univerzitě, ve své knize upřesňuje, že důvodem byly neshody mezi architektem a Janem Antonínem Baťou. Dvě výrazné osobnosti se nedokázaly domluvit jednak na nákladech a jednak na představách, jak by moderní architektura měla sloužit bydlení a práci. Zatímco Le Corbusiera zajímalo kolektivní bydlení, Baťa prosazoval vlastní prostor pro jednotlivé rodiny.
K budoucnosti Zlína Le Corbusier tehdy poznamenal: „Vzrůst Zlína dospěje k bodu, kdy půjde o jeho pokračování, nebo jeho strnutí. To či ono podle toho, rozhodneme-li se pro promyšlenou metamorfózu, nebo pro bezstarostnost, jejíž následky by mohly být vážné“. Nadace Le Corbusier, na jejímž webu si lze urbanistické návrhy pro Zlín prohlédnout, jako důvod jejich neuskutečnění uvádí i napjatou dobu. Začínala druhá polovina třicátých let a „nad Československem se stahovala mračna“.
Experimenty v Chomutově
Le Corbusierovým obytným blokem Unité d’habitation v Marseille se inspiroval architekt Rudolf Bergr při navrhování tří experimentálních osmnáctipodlažních domů na sídlišti Březenecká v Chomutově. Vznikaly v první dekádě normalizace a staly se originálním příkladem panelových domů, které v socialistickém Československu řešily bytovou krizi. Rychle jich přibývalo i na severu Čech, kde byly potřeba nové domovy pro horníky, dělníky či chemiky.
Brutalistní výškové domy s mezonetovými byty jsou uspořádány do tvaru „větrníku“. Původně mělo být domů šest, ale od další výstavby se ustoupilo kvůli náročnosti, vysvětlil architekt Berger pro Chomutovský deník.
Argumenty pro mladou generaci
Le Corbusierovy teoretické texty byly ve dvacátých letech rychle překládány do češtiny a poskytovaly argumenty pro tehdejší generační spor: zatímco starší architekti obdivovali art deco a národní styl, mladá generace dekorativní slohy považovala za zradu moderní architektury.
Le Corbusier odmítal uzavřené bloky s domovními dvory jako zastaralé a nehygienické, propagoval jednotlivé domy v zeleni, která bude společná. Trochu utopický sen o moderním městě, kde budou stát jednoduché domy jeden za druhým, nicméně veřejnost tolik neoslovil.
Mnohým tehdejším tvůrcům byl Le Corbusier blízký i prolínáním profesí. Nebyl jen architektem, ale také designérem a výtvarníkem. Na více uměleckých židlích seděli třeba také členové Devětsilu v čele s kritikem, výtvarníkem a překladatelem Karlem Teigem.
Karfíkovi ještě platil
Někteří čeští architekti s Le Corbusierem spolupracovali. Do jeho ateliéru jako první nastoupil Vladimír Karfík, následně třeba Karel Stráník nebo Vladimír Beneš. Karfík u něj pracoval ještě v době, kdy švýcarsko-francouzský architekt nebyl tak slavný a lidem v ateliéru platil. Pak se ale situace obrátila a zájemci o práci v pařížské projekční kanceláři platili jemu. Karfík později odešel do Spojených států k Franku Lloydu Wrightovi, mimo jiné autorovi Guggenheimova muzea, a poté se stal šéfarchitektem Baťovy projekční kanceláře ve Zlíně.
Po druhé světové válce, kdy se prosazovala stalinská architektura, se vnímání Le Corbusiera v Československu změnilo. Označen byl za reakčního západního architekta. To se zase začalo obracet na sklonku padesátých let.
Le Corbusier se narodil 6. října 1887 jako Charles-Édouard Jeanneret ve švýcarském La Chaux-de-Fonds. Jeho celoživotní fascinace přesností a funkčností nejrůznějších strojů, aut či lodí má kořeny v hodinářském rytectví, které mělo tradici v jeho rodině. Sám se ale tomuto řemeslu kvůli slabému zraku (po třicítce dokonce oslepl na jedno oko) nemohl věnovat.
Architekturu nevystudoval, přesto se v ní nakonec prosadil. K jeho stavbám patří kaple ve francouzském Ronchamp, klášterní areál La Tourette u Lyonu, dům La Roche v Paříži, vila Savoye v Poissy, budova Centrosojuzu v Moskvě, švýcarský pavilon v Paříži a domy v německém Stuttgartu.
K jeho modernistickým vizím patřila vertikální zahradní města, v nichž mělo být všechno pojato velkolepě – velké budovy, velká otevřená prostranství, velké dálnice. O nepříliš úspěšnou realizaci se pokusil v indickém městě Čandígarh.
Le Corbusierův styl se vyznačoval jednoduchými tvary. Mezi zvolenými materiály dominovaly železobeton, ocel a sklo. Sociolog urbanismu či apoštol moderny, jak se mu přezdívalo, vytvořil postupně pět bodů či stavebních prvků, jež se staly základem jeho staveb. Jednalo se o piloty, střešní zahrady, volné půdorysné uspořádání, pásová okna a volně uspořádané průčelí. Od této volnosti půdorysu i průčelního uspořádání byl odvozen i pojem „Volný plán – Plan libre“, kterým se Le Corbusierova koncepce označuje.
Věnoval se i nábytkovému designu, proslavené je například jeho elegantní lehátko Chaise Longue, a vytvářel sochy, malby, kresby, kvaše, koláže, grafiky či tapisérie.
Zdroj: ČTK
