Latinská Amerika se v posledních letech dostává do hledáčku čínské zahraniční politiky. Peking v regionu systematicky posiluje svůj vliv prostřednictvím investic, půjček, infrastrukturních projektů a diplomatické aktivity v rámci iniciativy Pásu a stezky (BRI). Na květnovém summitu s lídry zemí Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC) čínský vládce Si Ťin-pching navíc oznámil nový úvěr v hodnotě devíti miliard dolarů (207 miliard korun).
Si Ťin-pching na konferenci lídrů CELAC v Pekingu přislíbil prohloubení čínského angažmá v regionu a oznámil nové investice ve výši devíti miliard dolarů (207 miliard korun). Tento krok mimo jiné potvrzuje pokračující trend výrazného posilování čínského vlivu v oblasti, kde tradičně dominovaly Spojené státy.
Současně čínský vládce hovořil také o zvýšení dovozu z regionu a vyzval k větším investicím čínských firem v Latinské Americe. Peking svou ekonomickou, kulturní, diplomatickou i vojenskou přítomnost v regionu systematicky rozšiřuje již několik let.
Čína dnes patří k nejvýznamnějším obchodním partnerům Jižní Ameriky a je druhým největším partnerem pro celý latinskoamerický region, hned po Spojených státech. Zatímco v roce 2000 představoval čínský trh méně než dvě procenta latinskoamerického exportu, v roce 2024 dosáhla bilaterální obchodní výměna rekordních 518 miliard dolarů (12,5 bilionu korun). Někteří ekonomové předpovídají, že do roku 2035 může tento objem překročit 700 miliard dolarů (16,9 bilionu korun).
Mezi hlavní exportní položky z regionu do Číny patří zemědělské produkty, zejména sója či zelenina, dále nerostné suroviny jako například lithium, měď a ropa. Latinskoamerické státy naopak dovážejí z Číny především průmyslové výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Tento obchodní model je však podle některých odborníků znepokojující, protože levné čínské výrobky oslabují konkurenceschopnost místních firem.
Dalším zásadním motivem čínského zájmu o Latinskou Ameriku vedle obchodu a získávání surovin je snaha o mezinárodní izolaci Tchaj-wanu, který si Peking v rámci politiky jedné Číny nárokuje. Nezávislost Tchaj-wanu aktuálně uznává už jen několik států v regionu, konkrétně Belize, Guatemala, Haiti a Paraguay, dále pak karibské státy Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincenc a Grenadiny.
Tento omezený počet zemí, které s Tchaj-wanem udržují diplomatické vztahy, je výsledkem dlouhodobé čínské diplomatické kampaně, která je součástí širší strategie upevňování vlivu v regionu.
Vztahy nabraly na intenzitě po roce 2001
Vzájemné vztahy mezi Čínou a Latinskou Amerikou mají hluboké historické kořeny. Už v šestnáctém století fungovala obchodní trasa, která spojovala Čínu a Mexiko. Tato cesta umožňovala výměnu porcelánu, hedvábí či koření. V první polovině devatenáctého století pak do regionu směřovala migrace čínských smluvních dělníků, kteří pracovali na plantážích s cukrovou třtinou či v dolech. Tehdy byly položeny základy první čínské diaspory v regionu.
Moderní čínské diplomatické a ekonomické vztahy však nabraly na intenzitě až po roce 2001, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO). Tento krok otevřel dveře k hlubší integraci a umožnil dynamický růst vzájemného obchodu.
Dnes patří Brazílie, Kuba, Paraguay, Peru a Venezuela k zemím s nejpočetnějšími komunitami čínské diaspory v Latinské Americe. Současně čínská vláda aktivně podporuje kulturní výměnu, výuku mandarínštiny a rozvoj akademických partnerství, čímž dále rozšiřuje svůj vliv.
Nová hedvábná stezka vede i přes Latinskou Ameriku
V současnosti je klíčovou platformou pro čínské investice a posilování vlivu v Latinské Americe iniciativa Pásu a stezky (Belt and Road Initiative). Jejím hlavním cílem je podpora rozsáhlých infrastrukturních projektů a investic, které mají region propojit s globálními obchodními trasami. Díky tomu Čína systematicky rozšiřuje svůj ekonomický i geopolitický vliv zejména v sektorech energetiky, dopravy a telekomunikací.
Iniciativa BRI byla zahájena v roce 2013, kdy se k moci dostal Si Ťin-pching. K této „Nové hedvábné stezce“, jak bývá iniciativa často nazývána, se do současnosti připojilo více než dvacet zemí Latinské Ameriky a Karibiku. Naposledy se v květnu 2025 připojila Kolumbie.
- Belt and Road Initiative (Iniciativa Pásu a stezky či Nová hedvábná stezka) je rozsáhlý infrastrukturní projekt vedený Čínou, jehož cílem má být zlepšení propojení, obchodu a komunikace mezi kontinenty.
- Projekt se zaměřuje na oblast Eurasie, Latinské Ameriky a Afriky.
- Iniciativu zahájil čínský prezident Si Ťin-pching v roce 2013.
- Ke květnu 2025 bylo podle pozorovatelů z Centra pro zelené finance a rozvoj při univerzitě Fudan členy Iniciativy Pásu a Stezky mezi 146 a 150 státy, včetně některých členů Evropské unie.
- Zatímco Peking tvrdí, že cílem je posílit ekonomické propojení a spolupráci, Západ vnímá iniciativu jako možný nástroj pro rozšiřování čínského vlivu ve světě. Projekt je rovněž často kritizován kvůli porušování lidských práv a ekologickým dopadům.
Zdroje: Britannica, Wikipedia
Spojené státy a jejich spojenci však vyjadřují obavy, že Peking využívá tyto vztahy k prosazování svých geopolitických cílů, včetně snah o další izolaci Tchaj-wanu a podpory autoritářských režimů, například ve Venezuele a na Kubě.
Přestože latinskoamerické státy kvůli rozsáhlé infrastrukturní potřebě iniciativu přijímají relativně pozitivně, výsledky a kvalita projektů se výrazně liší případ od případu. Některé země, které přerušily diplomatické styky s Tchaj-wanem ve prospěch Čínské lidové republiky, totiž nezískaly očekávané ekonomické či politické výhody.
Riziko dluhové pasti
Významnou roli v upevňování čínsko-latinskoamerických vztahů hrají i přímé zahraniční investice (OFDI) a půjčky. Jen v roce 2024 dosáhly čínské OFDI v Latinské Americe a Karibiku přibližně 8,5 miliardy dolarů (což odpovídá zhruba 205 miliardám korun) a představovaly tak asi šest procent celkového čínského objemu přímých zahraničních investic.
Mezi hlavní věřitele v regionu patří státní Čínská rozvojová banka (China Development Bank) a Čínská banka pro export a import (Export-Import Bank of China). Obě instituce od roku 2005 poskytly latinskoamerickým a karibským zemím i jejich státním podnikům půjčky přesahující 120 miliard dolarů. Finanční prostředky jsou často vyměňovány za ropu nebo směřují na financování klíčových projektů v oblasti energetiky a infrastruktury.
Ačkoli čínské půjčky přicházejí často s méně přísnými podmínkami než půjčky od tradičních západních institucí, závislost na nich může ekonomicky nestabilní země dostat do takzvané dluhové pasti, která může vyústit až v platební neschopnost.
Nejvýraznějším příkladem tohoto jevu je Venezuela, která od Číny obdržela státní půjčky v hodnotě téměř 60 miliard dolarů, především na projekty v energetickém sektoru a infrastruktuře. Tento dluh je téměř dvojnásobkem dluhu druhého největšího dlužníka, Brazílie.
Kritici navíc upozorňují, že čínské firmy často uplatňují nižší standardy v oblasti ochrany životního prostředí a pracovních práv. Rostoucí čínská kontrola nad klíčovou infrastrukturou, jako jsou přístavy či energetické sítě, podle některých odborníků navíc představuje riziko pro národní bezpečnost.
Dalším zdrojem obav je i rostoucí ekonomická závislost na Pekingu. Například jihoamerické Chile v roce 2023 vyvezlo do Číny zboží v hodnotě téměř 38 miliard dolarů, což představovalo přibližně 38 procent celkového exportu této země.
Čínský monopol na distribuci elektřiny v Peru
Celkově se tedy čínské investice soustředí do tří klíčových oblastí, mezi které patří energetika, infrastruktura a těžba.
Peking v rozmezí let 2005 až 2024 do energetických projektů v rámci rozvojových investic v regionu investoval 94,1 miliardy dolarů (2,164 bilionu korun). Jednalo se zejména o výstavbu rafinérií a zpracovatelských závodů v zemích se zásobami uhlí, mědi, zemního plynu, ropy a uranu. Mezi největší příjemce tak patřila Venezuela, Brazílie a Ekvádor.
Do rozvoje energetiky se výrazně zapojují čínské státní podniky, jako je PowerChina, která v roce 2022 realizovala projekty v jedenácti latinskoamerických zemích. O rok později pak zaplatil Peking zhruba tři miliardy dolarů (69 miliard korun) za nákup dvou peruánských dodavatelů elektřiny, čímž podle některých odborníků získal téměř monopol na distribuci elektřiny v zemi, poznamenává zpráva Council on Foreign Relations.
Rozsah těchto aktivit však vyvolává obavy ohledně možných dopadů na životní prostředí i zdraví obyvatel. Zároveň se ale Peking začíná více orientovat i na obnovitelné zdroje energie a financuje solární a větrné elektrárny. Mezi ně patří i největší solární elektrárna v Latinské Americe v argentinské provincii Jujuy nebo větrná farma Punta Sierra v chilském regionu Coquimbo.
Přístavy, železnice i 5G síť
Peking rovněž financuje rozsáhlé stavební projekty. Zaměřuje se především na letiště, silnice, přístavy a železnice. Čínské subjekty získaly různou formu podílu či kontrolu ve více než dvanácti přístavních projektech. Mezi ty nejvýznamnější patří přístav v Peru ve městě Chancay, který má cestu z Peru do Číny zkrátit z 36 dní na 24.
Podle americké generálky a bývalé šéfky Jižního velení amerického ministerstva obrany Laury J. Richardsonové by ale mohl přístav v budoucnu hostit čínské válečné lodě, což by z něj potenciálně učinilo strategický bod pro plány Pekingu na vojenskou expanzi, zmínila v rozhovoru pro Financial Times.
Současně se Peking intenzivně zaměřuje i na rozvoj takzvané nové infrastruktury, včetně umělé inteligence, chytrých měst a 5G technologií od firem jako Huawei.
Navzdory varováním Spojených států, že zařízení Huawei představuje bezpečnostní riziko, stále více zemí v regionu tuto technologii využívá.
Peking láká i těžba strategických surovin
V posledních letech se Peking zaměřuje také na těžbu strategických surovin jako měď či lithium. Pozornost se soustředí zejména na takzvaný „lithiový trojúhelník“ tvořený Argentinou, Bolívií a Chile, které společně drží přibližně polovinu světových známých zásob tohoto strategického minerálu klíčového pro výrobu baterií a elektromobilů.
Podle odhadů Mezinárodní agentury pro energii (IEA) by se globální poptávka po lithiu mohla během příštích patnácti let zvýšit až čtyřicetinásobně. IEA zároveň předpovídá, že poptávka po mědi vzroste během následujících pěti let o čtyřicet procent, přičemž do roku 2030 překoná aktuální výrobní kapacity.
Podle výzkumu OSN má Čína více než čtyřicet procent světových kapacit na tavení a rafinaci mědi, lithia, vzácných zemin a kobaltu. V Latinské Americe tvořila Čína v roce 2021 65 procent chilského vývozu nerostných surovin, což podle Světové banky odpovídalo přibližně šesti procentům chilského HDP.
Navzdory nerostnému bohatství má ale Latinská Amerika slabou pozici v dodavatelských řetězcích. Většina surovin se totiž na místo zpracování jen vyváží. Nedostatečné investice ze strany států tak vytvořily prostor pro čínské firmy, které ovládají střední fáze produkce a posilují svůj vliv.
Zatímco tedy řada zemí globálního Severu reaguje na rostoucí čínskou přítomnost s opatrností, zemím Latinské Ameriky nadále chybí koordinovaná strategie, upozornil expert z univerzity ICESI v Kolumbii Vladimir Rouvinski pro server Diálogo Américas. „Mnohé vlády zůstávají u idealizovaného obrazu Číny,“ popsal expert s tím, že „vše naznačuje tomu, že čínský vliv i zapojení v regionu budou v dohledné době dále sílit“.