
Drobné druhy pavouků v tropických pralesích si vyvinuly zajímavou evoluční strategii: místo, aby se členovci před nepřáteli skrývali, vytvářejí falešné cíle vypadající jako jejich tělíčka.
Na okraji pavučiny sedí velký, tlustý pavouk. Osm nohou má široce roztažených na všechny strany, je dobře vidět při pohledu shora. Nehýbá se, vypadá to, že buď odpočívá, nebo číhá na kořist. Něco tak nápadného nemůže uniknout pozornosti ptáka, který slídí po nějaké potravě. Když se vrhne na kořist, pavouk se nebrání, nesnaží se uniknout. Ve skutečnosti tam totiž žádný pavouk není, predátor skočil na návnadu.
Podobnou strategii používají i armády. Například Ukrajinci bránící se ruské invazi používají nafukovací tanky. Mimo jiné i českých výrobců. Tyto modely jednak vyvolávají obavy z koncentrace silného nepřítele, ale současně jsou klamným cílem pro drahé ruské rakety.
Vědci z Australské národní univerzity a Floridské univerzity odhalili mimořádnou strategii dvou malých druhů pavouků z rodu křižáků, kteří tkají pavučiny tak, aby z nich vytvářeli své neživé dvojníky.
Vědci viděli poprvé tyto makety pavouků už asi před deseti lety, kdy na ně náhodou narazili rovnou na dvou místech planety: v amazonském deštném pralese v Peru a také v podobném prostředí na Filipínách. Teď biologové konečně dokázali toto chování detailně popsat, zmapovat a také částečně vysvětlit.
Oba druhy spojuje to, že žijí v prostředí, kde je obrovské množství organismů; tato pestrost vede k tomu, že pavouci musí nejen sami úspěšně lovit, ale současně musí sami odolat útokům bezpočtu predátorů. Což znamená, že si evolučně vytvořili nápadité způsoby, jak to dokázat.
Pavouci nemají svaly, ale triky
Podle hlavního autora této nové studie George Olaha z Australské národní univerzity jsou tito malí zranitelní pavoučci mistry v tom, aby proměnili své sítě v iluzi, kterou chytře využívají k tomu, aby oklamali potenciální útočníky. „Nestačí jim jen to, že své sítě zdobí, ale pečlivě uspořádávají svá vlákna, zbytky své kořisti a kousky jakékoliv hmoty do struktury, která je nejen větší než jejich vlastní tělo, ale také jasně připomíná siluetu většího, mnohem hrozivějšího pavouka,“ vysvětluje Olah.
Podle studie má tato „návnada“ rovnou dvojí smysl: jednak může napodobovat většího predátora, kterému se ptáci, ještěrky a další predátoři pavouků raději vyhnou, protože by jim mohl způsobit nějaké zranění, ale současně odvádějí pozornost od menšího, opravdového pavouka.
„Toto chování není jen kuriózním biologickým pozorováním; ilustruje zásadní evoluční kompromis ve světě pavouků,“ dodávají autoři. „Na rozdíl od mnoha pavouků, kteří si staví fyzické útočiště, aby se mohli schovat, se zdá, že tyto druhy místo toho investují svůj čas a zdroje do budování vizuální obrany, kterou mohou obětovat.“


