Krev, bláto a falešné libry. Gangy z Birminghamu dostaly velkolepé filmové finále – Aktuálně.cz

Píše se rok 1940. Tommy Shelby už není mladým dravcem, který si s břitvou v ruce podmaňuje ulice birminghamské čtvrti Small Heath. Potkáváme ho v jeho gotickém venkovském sídle, kde se v pleteném svetru a s brýlemi na nose pokouší o autoterapii formou psaní. Jeho rozepsané memoáry, po nichž je film pojmenován, jsou pokusem získat kontrolu nad vlastním příběhem. Cillian Murphy, který s postavou žije takřka čtvrtinu svého života, výborně artikuluje tragédii člověka zjišťujícího, že z vlastního mýtu se vykoupit nelze. 

Psaní je pro Shelbyho také pokusem vést běžný civilní život. Jenomže jeho osobní historie je příliš brutální, aby mohl klidně dožít v ústraní. Navíc se v plné síle objevuje další hrozba táhnoucí se všemi sériemi – extrémní pravice. Británie má být v rámci nacistické operace Bernhard zaplavená falešnými librami, které rozvrátí ekonomiku. Padělané peníze v něčem zrcadlí situaci samotného Tommyho, který si roky snaží koupit identitu čestného občana. 

Svět na mě kašle a já kašlu na svět 

Nacistický komplot řídí padouch jménem Beckett, kterého je díky expresivnímu hereckému projevu Tima Rotha radost nenávidět. Tommy tak už nebojuje jen za svou ulici. Snaží se uhájit zbytky lidskosti v době podléhající absolutnímu zlu. Motorem filmu nicméně není antagonismus mezi Tommym a Beckettem, ale otcovsko-synovská dynamika. 

Barry Keoghan v roli Dukea Shelbyho, nového šéfa gangu, byl jednou z nejšťastnějších castingových voleb. Zatímco Tommyho brutalita měla vždy určitý řád a smysl, ta Dukeova představuje čistý nihilismus. „Svět na mě kašle a já kašlu na svět,“ shrnuje mladý Shelby svou filozofii. Kvůli touze po vystoupení z otcova stínu se neštítí paktovat ani s nacisty.

Mezigenerační střet získává fyzičtější podobu během rvačky v blátě a prasečích výkalech. Tommy jako kdyby se z potomka snažil vymlátit své vlastní hříchy. Murphy a Keoghan zde hrají s takovým nasazením, že scéna, která by v jiných rukou působila jako parodie na Shakespeara, je jedním z vrcholů filmu. Dukeova nejistota a Tommyho stoická krutost pak vytvářejí napětí, které táhne film i v momentech, kdy děj rozmělňují návraty starých známých.

Zvukové a vizuální hody v kulisách Birminghamu 

Co Nesmrtelného muže definitivně povyšuje nad jiné filmové spin-offy úspěšných seriálů, je jeho zvuková a vizuální vrstevnatost. Architektka Jacqueline Abrahamsová a kameraman George Steel využívají bohaté výpravy a širokoúhlého formátu k zachycení veškeré krásy a špíny Birminghamu v době bleskové války. Hned úvodní scéna útoku na továrnu z pohledu německých bombardérů dává jasně najevo, že ambice tvůrců přesahují rám televizní obrazovky. 

Hudební supervizoři Antony Genn a Martin Slattery namísto pouhého přejímání osvědčených hitů využívají také jejich přepracovaných verzí, které skvěle slouží jako komentář k Tommyho vnitřnímu rozkladu. Když hned zkraje filmu zazní nová, pomalá verze ústředního songu Red Right Hand od Nicka Cavea, fanouškům nejspíš okamžitě naskočí husí kůže. 

Snímek se ale nevyhnul ani určitým neduhům podobných snah o uzavření velké ságy. Občas se dostavuje pocit, že místo celovečerního filmu sledujeme zhuštěný sestřih celé seriálové sezóny. Postavy, jako je romská věštkyně Kaulo v podání Rebeccy Fergusonové, nemají dost prostoru na získání hloubky a sklouzávají k telenovelovému patosu. Absence Arthura Shelbyho, Tommyho prchlivého bratra, je zase řešena poněkud kostrbatými flashbacky, které jen zviditelňují vzniklou mezeru (důvodem absence jsou problémy se zákonem, do nichž se dostal herecký představitel Arthura Paul Anderson). 

Přesto zůstává Nesmrtelný muž pozoruhodnou studií muže, který zjistil, že „nesmrtelnost“ je spíš trestem než poctou. Tommy Shelby si přepisováním minulosti snaží zajistit lepší místo v kronice své čtvrti, ale zdá se být odsouzen k věčnému opakování cyklů násilí a nenávisti. Pakliže závěr filmu nabízí určitou formu vykoupení, pak za cenu krve, kterou nelze smýt.