Senátoři podpořili odškodnění pro ty, které komunistický režim donutil k emigraci nebo na ně uvalil takzvaný ochranný dohled. Podle písničkáře a někdejšího disidenta Jaroslava Hutky jde 36 let po pádu komunistického režimu o „jakýsi druh vyrovnání“, sdělil v Událostech, komentářích.
Každý z odškodněných by mohl získat sto tisíc korun. Stát by to vyšlo podle odhadů na 17 až 283 milionů. Návrh je výrazem snahy napravit některé z nespravedlností, kterým čelily oběti minulého režimu.
„Když jsem byl v emigraci v osmdesátých letech, tak v Německu vlastně vrcholilo vyrovnání se s fašismem. Byl jsem překvapený. Jak to, že tak pozdě?“ vzpomínal Hutka. Vyrovnávání se s minulostí má prý „divnou setrvačnost“, protože se změní režim, ale lidé zůstávají.
„Jak se s tím vyrovnat? Když to trvá dlouho jako u nás, čtyřicet let, tak do toho bylo zataženo mnoho lidí. A teď konec. Nečekalo se to, lidé nebojovali o to, aby se režim změnil. Režim padl,“ míní.
Komunisté se podle Hutky báli všeho a nedůvěřovali ani sami sobě, protože bojovali také mezi sebou. „Strach je palivo jejich systému. Z výslechů jsem pochopil, že měli strach z mladé generace, protože nevěděli, co s ní,“ prohlásil. On sám prý byl „nahodilým objevem“ udavače v Chocni, kde měl koncert.
„Emigrace mě prvních pět let mrzela“
„Jak jsem ze spisu pochopil, tak pro estébáky to bylo velké překvapení, protože oni už měli pocit, že s mládeží je to hotové. A teď se jim objevil zpěvák s plným, veselým sálem a se svobodnými kecy. A ty lidi zpívali se mnou,“ vzpomíná.
Na odchod z Československa v Hutkově případě naléhala jak Státní bezpečnost, tak jeho manželka. „Prvních pět let mě emigrace mrzela. Měl jsem pocit, že jsem zničil všechno, co jsem dal dohromady. Překvapivě nezničil. Kdybych tady zůstal, tak bych možná zůstal takovým českým buranem, který neumí žádný jazyk, nikde nebyl a je moc chytrý,“ zamyslel se.