Kolektivizace udělala z meliorací nepřítele krajiny — ČT24 — Česká televize

Slovo meliorace nemá v Česku dobrou pověst. Na odvodnění zemědělské půdy není v principu nic špatného, úspěšně to dělala většina starověkých civilizací. Hlavní příčina tuzemského stigmatu leží v padesátých letech, kdy se komunistický režim pokusil zkrotit živly způsobem, jehož následky nese společnost dodnes.

První zmínky o melioraci neboli odvodňování pocházejí ze starověkého Egypta, kde se prokazatelně prováděly už před sedmi tisíci lety. Znali je ale i v Mezopotámii, Arábii, Číně, Indii a také u Mayů.

Mnoho těchto civilizací se zbavovalo přebytečné vody, která by jinak na polích zůstávala, pomocí trubek, například bambusových. Předpokládá se, že právě plánování a výstavba těchto zařízení byla jedním z popudů ke vzniku písma a číslic a tedy i vzniku moderní společnosti založené na státu. Jen něco tak velkého a současně komplikovaného jako stát totiž dokázalo závlahové a odvodňovací systémy vytvářet.

Evropská tradice odvodňování začíná, tak jako mnoho jiných, v Římě. Etruskové, kteří žili na tomto území před Římany, tam odvodnili bažiny, a právě Římané jako první popsali kryté odvodňovací příkopy, naplněné z poloviny štěrkem, kameny nebo hatěmi – a to už v prvním století před naším letopočtem. To ale bylo pořád ještě na hony vzdálené moderním melioracím.

Ty se v podobě hliněných trubek objevily ve Velké Británii v devatenáctém století. Byly tak levné a účinné, že se rychle rozšířily do celého světa. A stále bez větších problémů. V osmdesátých letech 19. století vznikl v Rakousku-Uhersku první zákon, který se melioracím věnoval, samostatné Československo ho pak převzalo.

K velkému rozkvětu odvodňovacích prací došlo mezi lety 1900 až 1914 a poté ve třicátých letech dvacátého století.

Režim, který chtěl poroučet všemu

A pak v Československu uzmul moc komunistický režim. Ten se obecně snažil o mnohem intenzivnější kontrolu společnosti, financí, veřejného života, ale dokonce i přírody, včetně počasí. Tehdejší věda inspirovaná sovětskou věřila, že příroda se dá snadno zkrotit, protože se řídí jednoduchými zákony, které už lidstvo pochopilo.

A tak do krajiny tehdejší režim zasahoval mnohem silněji a masivněji než kdy dříve. „Od 50. let 20. století let až do pádu komunistického režimu, na mnoha místech ale ještě i v 90. letech, se v bývalém Československu každým rokem prováděly rozsáhlé odvodňovací práce,“ konstatuje etnolog Libor Svoboda z Masarykovy univerzity ve své studii.

„Zasahovaly stále větší území a jejich objem zejména v prvních letech každoročně narůstal. Zatímco v roce 1965 jejich rozsah činil 31 847 hektarů, po osmi letech, v roce 1973, byl již více než dvojnásobný a týkal se území o rozloze 72 885 hektarů,“ popisuje.

Odvodňování zemědělské půdy podle Svobody doprovázely rozsáhlé terénní úpravy, v jejich důsledku měnila krajina, leckdy i zásadně, svůj původní ráz. „Byly rušeny a likvidovány malé tůňky, rybníčky a slepá ramena řek a potoků. Lesy, keře, volně stojící stromy či stromořadí, které stály v cestě melioračním pracím, byly pokáceny, terénní nerovnosti srovnány. Mokřady a bažiny byly vysoušeny, prameniště a části vodních toků byly dány do trubek a voda z krajiny odváděna pryč. Z krajiny zmizely potůčky, strouhy, meze, remízky, polní cesty, ‚neužitečné‘ louky i pastviny,“ vysvětluje vědec.

Například během budování drenáží se v Československu odstraňovala do vzdálenosti deseti metrů od odvodňovacího zařízení stromová a křovinná vegetace, aby její kořeny neničily potrubí. Jenže odstranění stromových porostů a odvodnění větších ploch zapříčiňuje větší ztrátu vody z krajiny.

Časem tyto snahy o odvodňování postupovaly do stále vyšších poloh a čím dál častěji se dotýkaly i pozemků, jejichž odvodňování už tehdy ekonomicky nedávalo žádný smysl. Jediným smyslem podle Svobody zůstávalo plnění stanoveného plánu.

„Tak rozsáhlá a často nesmyslná a v konečném důsledku nerentabilní meliorační opatření by v normálním politickém a hospodářském režimu byla sama o sobě nemyslitelná. Mezi podmínkami, které tyto mimořádné zásahy do krajiny umožňovaly, bylo direktivně řízené hospodářství, likvidace soukromovlastnických vztahů, kolektivizace zemědělství a vytváření velkých, centrálně řízených zemědělských celků,“ dodává vědec s tím, že s následky těchto zásahů se česká krajina, zemědělství i společnost bude ještě dlouho vyrovnávat.

Když venkovu vládne JZD

Meliorace krajiny byla v komunistickém Československu spojená s dalším společenským jevem: změnou majetkových poměrů na venkově, která připravila zemědělce a jejich půdu a přinesla vznik Jednotných zemědělských družstev – JZD.

Většina lidí má sice meliorace spojené s dobou hned po roce 1948, ve skutečnosti se ale tehdy na půdu spíše „kašlalo“. Zemědělství nebylo pro režim natolik důležité jako velké stavby typu přehrad. Ve skutečnosti krátce po válce došlo ke snížení meliorací oproti předchozí době, souviselo to ale také s obecnými změnami spojenými s kolektivizací venkova: když lidem půda nepatřila, nestarali se o ni ani zdaleka tolik jako dříve.

Boom meliorací nastoupil až ve druhé polovině padesátých let. Ústřední výbor KSČ v únoru 1957 rozhodl, že meliorace jsou jednou z nejefektivnějších zemědělských investic, a je proto potřeba jim věnovat více pozornosti a prostředků. Na základě stranického usnesení se zemědělská výroba měla zvednout o třetinu, čehož se mělo dosáhnout jednak zvýšením intenzity hospodaření, jednak rozšířením zemědělské půdy, hlavně v pohraničí.

„Soukromý sektor byl fakticky zlikvidován, zemědělská výroba centralizována a postupně zprůmyslněna, venkov byl stabilizován,“ líčí změny Svoboda. „V průběhu páté dekády byla přijata řada zákonů a opatření, které měly v následujících letech a desetiletích umožnit odvodnění co největšího množství neplodných, ladem ležících pozemků. Byly vytvořeny instituce, které meliorace organizovaly a prováděly, vláda současně na podporu melioračních prací uvolnila značné finanční prostředky.“

Původně bohulibá činnost, která měla české krajině prospět a reálně jí, je-li dobře naplánovaná a provedená, i pomáhá, se stala symbolem násilí režimu. Symbolem, na který se svedla řada dalších změn, jež v tehdejším zemědělství probíhaly. A tak, přestože má dnes Česko podobný rozsah melioracemi kontrolované půdy jako západní země, kde komunisté nikdy nevládli, jsou i nyní meliorace mnohem neoblíbenější než jinde.

K roku 1991, kdy byla výstavba melioračních zařízení kvůli politickým změnám zastavena, bylo na českém území odvodněno 1 079 433 hektarů, z toho 98 procent jako podzemní odvodnění systematickou drenáží.

Při kvalitní péči o půdu a krajinu a dobrém naplánování meliorace se nemusejí vůbec projevit, nicméně v opačném případě mohou půdu ovlivnit poměrně dramaticky.

Není náhodou, že dnes ani státní ústav, který má meliorace na starost, nemá toto slovo ve svém názvu. Jmenuje se Výzkumný ústav monitoringu a ochrany půdy. Byl takhle přejmenován roku 2024 z původního Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy.

Podíl.
Exit mobile version