Jako kancléřka dávala Angela Merkelová rozhovory minimálně. Kromě šéfky její kanceláře a nejbližší poradkyně Beate Baumannové a manžela Joachima Sauera nejspíš nikdo nevěděl, jak události během své dlouholeté vlády v letech 2005 až 2021 prožívala a co si myslela o některých světových politicích.
Závěs poodhrnuje Merkelová až teď: v mnoha zemích světa vychází její vzpomínky nazvané Svoboda: Paměti 1954-2021 (Freiheit: Erinnerungen 1954-2021). Vychází i v češtině v nakladatelství Práh.
Jestli se na některé její svědectví čekalo více než na jiné, pak to jsou její schůzky s ruským vůdcem Vladimirem Putinem. Exkancléřka pro něj dobrá slova nemá, ale zároveň hájí svoji dnes tolik kritizovanou politiku vůči Rusku. Včetně rozhodnutí postavit a zprovoznit plynovod Nord Stream nebo bránit žádosti Ukrajiny o vstup do NATO.
Potvrzuje ale, že Putinův obrat k Západu směrem ke konfrontaci nastartoval jeho projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007.
„Putinovým referenčním bodem byly jen a pouze Spojené státy – téměř by se dalo říci, že snil o návratu k rolím, které měly bývalý Sovětský svaz a USA v dobách studené války, kdy stály proti sobě jako dvě supervelmoci (…) Seděla jsem v první řadě. Na Putina jsem během jeho projevu dobře viděla. Mluvil rychle, chvílemi improvizoval, pravděpodobně si většinu projevu, ne-li každé slovo, napsal sám. Zvláště mě rozčilovala jeho samolibost: ani slovo o nevyřešených konfliktech na jeho prahu v Náhorním Karabachu, Moldavsku a Gruzii. Kritizoval misi NATO v Srbsku, avšak ani slovo o zvěrstvech spáchaných Srby při rozpadu bývalé Jugoslávie, ani slovo o vývoji v samotném Rusku,“ hodnotí německá politička ruského vůdce.
„Ve svém mnichovském projevu se Putin prezentoval tak, jak jsem ho zažila už dříve: jako člověk, který se má neustále na pozoru, aby se s ním náhodou nezacházelo špatně, a je neustále připraven rozdávat rány, včetně mocenských her se psy a pozdními příchody,“ pokračuje bývalá kancléřka.
Kniha Angely Merkelové Svoboda: Paměti 1954 – 2021 | Foto: Práh
Jejich vztah se vyznačoval tím, že Putin studoval němčinu a obvykle tak spolu hovořili německy. Merkelová v knize zmiňuje, že Putin uměl německy lépe než ona rusky. Také ale popisuje, jak jí vládce Kremlu dělal naschvály.
„Jen jeden účastník chyběl: Vladimir Putin. Čekali jsme a čekali. Pokud něco nemohu vystát, je to nedochvilnost. Proč to dělal? Komu se snažil něco dokázat? Nebo měl skutečný problém? Navenek jsem si uvolněně povídala s ostatními, ale uvnitř jsem zuřila (…) Už jsem se chystala říct, že prostě půjdeme na večeři a na předem dohodnuté focení na molu bez něj, když se Putin přece jen objevil, jistě o dobrých pětačtyřicet minut později. ‚Co se stalo?‘ zeptala jsem se ho. ‚Můžeš za to ty – přesněji řečeno ten Radeberger‘,“ vzpomíná Merkelová na summit v Heiligendammu v roce 2007.
„Před summitem požádal, abychom mu do pokoje připravili basu piva Radeberger, které si oblíbil v době, kdy jako důstojník KGB sloužil v osmdesátých letech v Drážďanech. Jeho přání jsme splnili. S úsměvem prohlásil, že mu samozřejmě nezbylo nic jiného než pivo ochutnat. To jsem měla z toho, že jsem mu vyhověla. Zdálo se, že si užívá pozornost, kterou takto získal. Největší radost mu pravděpodobně udělalo, že na něj musel čekat i americký prezident,“ píše dále Merkelová.
Vrací se i k události, o které se velmi mluvilo už tehdy – jak k ní Putin pustil svou fenku, přestože věděl, že se Merkelová psů bojí. Politička v knize píše, že „Putin v Soči ukázal veřejnosti ještě jiným způsobem, že umí vysílat signály i na jiné úrovni – pokud to bylo nutné, i za pomoci své černé labradorky Konni“.
„Často ji měl u sebe při návštěvách zahraničních hostů. Od mé první návštěvy v lednu 2006 Putin věděl, že se psů bojím, protože mě na začátku roku 1995 v Uckermarku jeden pokousal. Christoph Heusgen o tom informoval svého ruského kolegu Sergeje Prichoďka a požádal ho, aby Putin svého psa s sebou nebral (…) V Soči byla nyní labradorka Konni přítomna osobně. Když jsme s Putinem na začátku našeho setkání vsedě pózovali fotografům a kameramanům, snažila jsem se psa ignorovat, přestože se pohyboval více či méně v mé bezprostřední blízkosti. Putinův výraz jsem si vyložila tak, že si situaci vychutnává. Chtěl jen vidět, jak reaguje člověk ve stresu? Byla to malá demonstrace moci? Říkala jsem si: Zůstaň klidná, soustřeď se na fotografy, brzy to přejde,“ vybavuje si kancléřka.
Někdejší německá kancléřka Angela Merkelová s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v roce 2007 při setkání v Soči, kam Putin přivedl i svého psa. | Foto: AXEL SCHMIDT / AFP / AFP / Profimedia
Emocionální a ignorující Trump
Ekonomické vazby na Rusko Merkelová v knize hájí s tím, že německé hospodářství bylo do značné míry závislé na ruské ropě a plynu. S Ruskem se podle ní musí jednat, a když bychom ho ignorovali, neznamená to, že zmizí.
V jedné kapitole také reaguje na kritiku, že na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 vetovala žádost Ukrajiny o vstup do aliance. Napsala, že toho nelituje, protože by to způsobilo jen problémy.
„Přijetí nového člena by nemělo přinést pouze větší bezpečnost pro něj samotného, ale i pro NATO (…) Na Krymu, součásti ukrajinského území, byla rozmístěna Černomořská flotila ruského námořnictva, přičemž příslušná smlouva mezi Ukrajinou a Ruskem platila až do roku 2017. Takové propojení s ruskými vojenskými strukturami dosud žádný kandidát na členství v NATO neměl. Navíc členství země v NATO tehdy podporovala pouze menšina obyvatel. V zemi vládl hluboký rozkol,“ zdůvodňuje německá politička své tehdejší rozhodnutí, kterým se dostala do sporu s někdejším americkým prezidentem Georgem W. Bushem. O něm v pamětech nepíše v dobrém, naopak zdůrazňuje, jak si rozuměla s Barackem Obamou.
Jeho nástupce Donald Trump na ni pozitivní dojem neudělal, ale sama vzpomíná, že ani ona na něj.
„Když jsem dorazila k Bílému domu, Donald Trump mě přede dveřmi přivítal podáním ruky před zraky novinářů. Před naším setkáním mezi čtyřma očima v Oválné pracovně jsme médiím zapózovali podruhé. Když se novináři a fotografové dožadovali dalšího podání ruky, Trump to ignoroval. Místo abych situaci stoicky přešla, pošeptala jsem mu, že bychom si měli potřást rukou znovu – během návštěvy japonského premiéra Šinzóa Abeho mu Trump svíral ruku devatenáct vteřin, aniž měl Abe možnost to odmítnout. Sotva jsem to dořekla, v duchu jsem nad sebou zavrtěla hlavou. Jak jsem mohla zapomenout, že Trump přesně ví, jaký dojem chce vyvolat? Na můj nenápadný návrh tedy přirozeně nereagoval. Svým chováním chtěl vzbudit pozornost, zatímco já jsem předstírala, že mám co do činění s partnerem, který se chová normálně,“ stojí v memoárech sedmdesátileté političky.
Angela Merkelová v roce 2017 při setkání s Donaldem Trumpem v Bílém domě | Foto: Reuters
Merkelová v knize píše, že „jakmile se k nám po soukromém rozhovoru v Oválné pracovně připojili členové obou delegací, začal Trump s obvyklými výčitkami vůči Německu“. „Jeho obvinění jsem vyvracela pomocí faktů a čísel. Hovořili jsme na dvou různých úrovních, Trump na emocionální, já na věcné. Pokud někdy věnoval mým argumentům pozornost, tak jen proto, aby z nich vygeneroval nové výčitky. Řešení problémů, které jsme probírali, se nezdálo být jeho cílem. Pokud by totiž problémy vyřešil, musel by si najít nové důvody ke stížnostem. Připadalo mi, že se u svého protějšku snaží vyvolat pocit viny,“ vzpomíná na první schůzku s Trumpem ve Washingtonu na začátku roku 2017.
Vzpomíná, jak matka pobývala v Písku
Česká stopa v pamětech Merkelové moc výrazná není. O Václavu Klausovi, Miloši Zemanovi ani Andreji Babišovi se nezmiňuje.
S obdivem vzpomíná na českého chemika profesora Rudolfa Zahradníka, u kterého byla na stáži v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie Josefa Heyrovského v Praze.
Pozoruhodná je zmínka o českém pobytu její matky. Ta strávila poslední měsíce druhé světové války ve škole v Písku. Po konci války se dobrodružnou cestou dostala zpátky k matce a sestře do Neukirchenu. Od konce března 1945 až do jejího návratu do vesnice v říjnu téhož roku o ní rodina neměla žádné zprávy. „Matce bylo tehdy teprve sedmnáct let a často vzpomínala, jak se bála, že ji znásilní sovětští vojáci, které cestou potkávala,“ píše Angela Merkelová.
Ačkoliv se o političce říkalo, že nemá moc smysl pro humor, úvodní kapitolu nazvala vtipně: Nenarodila jsem se jako kancléřka. A humorně knihu i končí, když rekapituluje, co měla naposledy k jídlu v budově kancléřství. To samé jako první den, když tam přišla. „Stejně jako před šestnácti lety jsme měli párky, karbanátky a bramborový salát.“
V rozhovoru pro časopis Der Spiegel minulý týden vyjádřila přání, aby se její memoáry „staly základem pro diskuse s mladými lidmi o demokracii, dějinách Německa a významu kompromisu v politice“.
Mohlo by vás zajímat: O mír Rusko nestojí. Putin chce světovou válku, říká velvyslankyně při OSN (21. 11. 2024)
O mír Rusko nestojí. Putin chce světovou válku, říká velvyslankyně při OSN | Video: Reuters
