Při pohledu do uliček čtvrti spatříte fascinující výjevy každodenní práce. Ženy sedí na prahu svých domovů a jejich ruce se pohybují tak rychle, až se zdají rozmazané, když bleskově třídí plasty podle kvality a tloušťky. Přímo mezi vysokými hromadami odpadků si hrají jejich vnoučata.
„Není dne bez práce,“ chlubí se v rozhovoru s novinářkou Jaclynn Ashlyovou 28letý Ayman Agayby, který sedí před domem a s rodinou třídí zvlněné kopce igelitových tašek podle barvy. „Dokud budou odpadky pořád přicházet, budeme mít vždycky práci… Vyděláváme dost na to, abychom mohli pohodlně žít a posílat děti do školy.“
Celý systém je postaven na pečlivé dělbě práce: muži svážejí odpad z celé Káhiry do úzkých uliček Manšiat Násiru a ženy jej následně ručně třídí. Život a práce jsou zde doslova pod jednou střechou – v přízemí domů se nacházejí dílny s hučícími stroji, zatímco v horních patrech rodiny bydlí.
Proces přeměny odpadu v surovinu je fascinující, i když probíhá v drsných podmínkách bez ochranných pomůcek. Plastové sáčky a lahve se drtí, perou a následně se z nich vyrábí hustá hmota, která se protlačuje strojem jako špagety. Tato hmota se zchladí ve vodní lázni a rozseká na malé granule, které pak putují do textilních továren v Číně k výrobě syntetických vláken. Z těchto granulí se však lokálně vyrábějí i věšáky, židle nebo lžíce.
Ostatní materiály nacházejí využití také – plechovky od oleje se mění v plechové střechy a organický odpad slouží jako krmivo pro prasata. Mladí muži se zde učí opravovat autodíly nebo obsluhovat stroje, což jim dává dovednosti pro případnou budoucnost mimo odpadové hospodářství.
Symbióza, díky níž se nevyhazuje téměř nic
Možná nejzajímavější a nejméně nápadnou součástí tohoto desítky let fungujícího mechanismu jsou však prasata. Tato zvířata zde fungují jako vysoce efektivní „živoucí třídičky“, jejichž úkolem je odstraňovat z hromad odpadu jeho organickou složku. Svými všetečnými čumáky dokážou z nasbíraného materiálu precizně vyhledat zbytky jídla a vše, co jim chutná, čímž přirozeně čistí ostatní suroviny pro další zpracování.
Před rokem 2009 v uličkách takto „pracovalo“ několik tisíc prasat, která byla pro komunitu klíčová. Jako koptští křesťané neměli s chovem těchto zvířat náboženský problém, což je v převážně muslimské Káhiře staví do unikátní pozice. I když muslimské většině chov prasat příliš nevyhovuje, pro koptské sběrače představují prasata nejen způsob, jak se zbavit organického odpadu, ale i důležitý zdroj obživy. Právě tato symbióza mezi lidmi a zvířaty přispívá k tomu, že se v komunitě prakticky nic nevyhodí.
Nenahraditelnost komunity zabbālīn se v plné nahotě projevila v roce 2003, kdy se egyptská vláda pokusila systém formalizovat a najala čtyři mezinárodní firmy. Tento pokus skončil naprostým fiaskem. Moderní popelářské vozy byly příliš velké na to, aby projely úzkými uličkami Káhiry, a obyvatelé odmítali nosit odpad do centrálních kontejnerů. Ulice se začaly plnit hnijícími odpadky a vláda musela od plánu ustoupit.
Mezinárodní firmy se sice pokoušely najmout Kopty jako subdodavatele, ale nabízely jim méně než polovinu toho, co si vydělali sami. A navíc recyklovaly jen minimum nasbíraného materiálu, což vedlo k rychlému plnění skládek.
Efektivita káhirských zabbālīn vyznívá jednoznačně v jejich prospěch i ve srovnání s Evropou. Zatímco v Česku se podle Eurostatu v minulých letech v průměru recyklovalo 43,5 procenta municipálního odpadu, podobně jako ve Velké Británii (zhruba 44 procent), káhirský lid odpadků dokáže znovu využít až 80 procent toho, co v egyptské metropoli nasbírají. Například ve Spojených státech se tento podíl pohybuje okolo 32 procent.
Život v Manšiat Násiru ovšem není jen o odpadu. Je to hluboce semknutá komunita, kde se sousedé navzájem znají, pijí spolu kávu, kouří šíšu (vodní dýmku) a děti hrají na ulicích fotbal. Srdcem čtvrti je monumentální klášter svatého Šimona, známý jako Jeskynní kostel, který je vytesán přímo do skály pohoří Mokattám. Tento areál pojme přes 20 tisíc lidí a je největším křesťanským památníkem v Africe.
