„Programové prohlášení vlády je ambiciózní, ale chybí lepší koordinace a je tam mnoho duplicit,“ říká profesor Michal Plaček z Univerzity Karlovy. Proč český stát opakuje tytéž chyby i třicet let po transformaci? Jak „slabé“ instituce mohou brzdit digitalizaci? Proč se veřejná správa stále nenaučila fungovat?
Vláda Andreje Babiše i současný kabinet mluvily o „zeštíhlení státu“. Když se díváte na jejich programová prohlášení, co vás nejvíc bije do očí?
Ty dokumenty bývají plné ambicí, ale často psané po částech, bez koordinace. Každý resort si píše svůj svět. Vidíte duplicity a rozporuplné cíle. A hlavně – vláda pořád chápe stát spíš jako problém, který je potřeba osekat, než jako nástroj, který má realizovat skutečně funkční veřejnou politiku. To je problém většiny minulých a současných vlád, reformy jsou spíše rétorické cvičení než realita.
Zaznívá, že stát je přebujelý a má příliš mnoho úředníků. Co říkají data?
Reálně má Česko zhruba 70 000 skutečných úředníků. Většinu zaměstnanců veřejného sektoru tvoří učitelé a pracovníci regionálního školství. Problém není v počtech, ale v rozložení lidí v rámci státní správy. Chybí lidé v oblastech jako kyberbezpečnost nebo AI. Tam stát prostě nemá dostatečné kapacity a není schopen tyto lidi zaplatit. Zato má hodně peněz alokovaných na levnou pracovní sílu, a to zejména na administrátory a referenty.
Takže problém není kvantita, ale kvalita a umístění lidí?
Přesně. Tam, kde je stát silný, by mohl být menší. Tam, kde má řešit nové výzvy, mu chybí know-how i lidi. A protože nejsme schopní odborníky zaplatit, outsourcujeme je konzultantům za mnohem vyšší násobky peněz.
Nedávno jste zmínil „kulturu strachu“ ve státní správě. Jak se projevuje?
Úředník se bojí udělat chybu, protože ji nikdo neodpustí. Když se trestá i za drobné přešlapy, přestanete být kreativní. Výsledkem je byrokracie, která se radši nic neriskne, než aby inovovala. Tahle nulová tolerance je pro moderní správu smrtící.
Tvrdíte, že v Česku nejsou využiti špičkoví odborníci na veřejnou správu. Proč?
Ne že by nebyli – spíš je systém neumí zapojit. Měli jsme období, kdy si veřejný sektor doplňoval vzdělání, takže vznikla řada programů veřejné správy. Jenže poptávka opadla, zájem mladých lidí klesá a obor se stal pro současnou společnost okrajovým.
Jak typicky Češi vnímají stát? Jsme opravdu „antistátní národ“?
Je to paradox. Na stát nadáváme, ale zároveň chceme, aby nám všechno zajistil – školství, zdravotnictví, dotace, krizové řízení. Může to vypadat schizofrenně – malý stát s obrovskými očekáváními.
Častým motivem je „malý, efektivní stát“. Dá se tím vůbec něco zásadního ušetřit?
Upřímně, ne tolik, abyste se vyhnuli nutnosti fiskální konsolidace. Klasické audity mohou přinést úspory v řádu desítek milionů až stovek milionů, možná jednotek miliard, ale ne zásadní změnu ve fungování. Velký dopad by mělo, kdyby se propojily audity, analýza procesů, rušení agend a to se spojilo se změnami legislativy a digitalizací. Jenže to vyžaduje koordinaci a dlouhodobost. Dalo by se to dělat například pomocí hybridních struktur, část by tvořili in house úředníci a část konzultantské firmy. A to české vlády neumí.
Když srovnáme kvalitu české veřejné správy se Západem, kde jsme?
Podle indexů Blawatnik index of public administration (Oxford University) jsme někde kolem 25.-30. místa. Nejsme špatní, ale nedosahujeme top úrovně. Zlepšujeme se pomalu, protože jsme uvízli v pasti transformace z devadesátých let, místo abychom řešili budoucnost.
V jednom svém článku píšete, že Česko se v myšlení „zacyklilo“ po transformaci. Co tím myslíte?
Myslím, že se k tomu hodí přirovnání o dvojitém ostří meče. Transformace nám dala velkou ekonomickou výhodu, která se teď postupně vyčerpává. A na druhé straně jsme uvízli v myšlenkových schématech z 90. let, kdy vše vyřeší jen trh a stát jen překáží. Upřímně trh je pořád nejlepší mechanismus pro alokaci zdrojů, ale aby fungoval, potřebuje efektivní stát, který tvoří dobrou legislativu a regulaci. Místo toho, abychom si řekli, co vlastně od státu chceme, a zaměřili se na aktuální výzvy – umělou inteligenci a digitalizaci, řešíme, zda stát má být velký, nebo malý. A záměrně si vytváříme slabé instituce. Příkladem může být i DIA (pozn. red. – Digitální agentura), která pořád bojovala s rozpočtem a měla problém zaplatit kvalitní lidi. Pak se ale nemůžeme divit, že instituce nefungují tak, jak mají.
je profesorem veřejné a sociální politiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a vysoké škole Ambis. Současně působí jako Global Research Fellow v rámci iniciativy Sustainable Procurement Research Initiative na American University ve Washingtonu, D.C. Ve své práci se zaměřuje na propojení akademického výzkumu s praxí – ať už jde o management ve veřejné správě, odolnost veřejného sektoru, veřejné zakázky nebo spolupráci mezi veřejným, soukromým a neziskovým sektorem. Své studie publikuje v mezinárodně uznávaných časopisech jako Public Administration, Public Management Review či Governance.
To je dost drsná diagnóza. Proč to politici dělají?
Protože slabé instituce se lépe ovládají. Vytvoříte úřad, který vypadá dobře na papíře, ale nedáte mu rozpočet ani lidi. A když pak nefunguje, můžete říct: „Vidíte, stát nic neumí, pojďme to dát byznysu.“ To je takzvaný „leviatan v řetězech“. Vtipné by to bylo, kdyby to nebylo tragické.
Když stát nezvládá držet krok s digitalizací, jak může reagovat na krize – covid, válku, klimatické změny?
Nemůže, pokud zůstane v papírovém paradigmatu. Covid a krize na Ukrajině ukázaly, že stát dokáže být inovativní ve spolupráci s firmami a neziskem, ale je to jen díky improvizaci, která se rychle vyčerpá. Inovace často vznikají mimo systém nebo navzdory systému.
Jak by měla vypadat moderní příprava úředníků na vysokých školách?
Musí být interdisciplinární – propojit právo, ekonomii, IT a sociální vědy. Student veřejné správy musí rozumět nejen paragrafům, ale i procesům, technologiím a chování lidí. Jinak zůstane úředníkem papíru a nikdy se nestane skutečným vykonavatelem veřejné politiky.
Kdybyste měl jednou větou přesvědčit maturanta, aby šel studovat veřejnou správu místo byznysu, co byste řekl?
Nedávno jsem slyšel hezkou myšlenku, že český stát je jako zahrádka, kterou zaléváme tak akorát, aby nám nezvadly kytky. Je to péče o společnost, která drží všechno ostatní pohromadě.
