Vyšlo to přesně. Když se v pravé poledne v kleci objevil vyleštěný černý vozík, začaly všude kolem houkat sirény. Ty sice s děním v Dole ČSM neměly nic společného a jako každou první středu v měsíci šlo o zkoušku varovných systémů, ale dokreslily výjimečnost celé situace.
Vozík napěchovaný uhlím totiž nevyvezl jen poslední kilogramy stonavské suroviny. Ale také definitivně poslední dávku, která se kdy na českém území v podzemí vytěžila. V sychravém inverzním počasí, tak typickém pro zdejší kout Slezska, ta sytě bílá číslovka zářila. 1 286 645 640 tun je množství, které se za posledních 80 roků v ostravsko-karvinském revíru vydolovalo.
Chvíli předtím, než strojníci na několikátý pokus vozík vyvezli před kamery a fotoaparáty, hosty z pódia v nahraném videu pozdravil i prezident Petr Pavel. Co přesně do Stonavy vzkázal, není jasné. Jeho slova totiž zanikla v pískotu a bučení horníků.
„Mě toho šachta hodně naučila“
„Však jsem po noční na třetím patře,“ chlubí se padesátník, jenž se reportérovi deníku Aktuálně.cz představí jako Janek. Byť na první pohled vypadá jen jako jeden z desítek pořadatelů, kteří na povrchu stonavského Dolu ČSM dohlížejí na bezproblémový průběh „smuteční“ slavnosti, rychle vysvětlí, že s uhlím má společného mnohem víc, než se zdá.
Přímo tady pracuje už od roku 2000. U těžby byl i na začátku 90. let, ale protože si prý chtěl vydělat víc peněz, odešel z dolů do soukromé firmy. „Abych zjistil, zač je toho loket,“ objevuje se pod jeho vousy hořký úsměv. Jeden z jeho tehdejších zaměstnavatelů mu prý doteď dluží.
Po roce 2000 prošel rubáním, hydraulikou a pak i báňskou záchrankou. A právě záchranáři včetně Janka teď v podzemních stonavských chodbách budují hráze, které se později budou zasypávat hlušinou. „Já to budu dělat do konce května, někteří do září a posledních patnáct tady bude pracovat až do roku 2028,“ popisuje.
I když by za pár roků chtěl nastoupit do předčasného důchodu, do něhož havíři pracující v nejtěžších podmínkách můžou v 55 letech, bude si ještě muset najít nové zaměstnání. Ale zůstává optimistický: „Mě toho šachta hodně naučila, nemám strach, že bych se neuplatnil.“ Rychle však dodává, že teď to není úplně nejjednodušší, protože práci hledá mnoho propuštěných horníků.
Nikdy prý neuvažoval o tom, že by z dolu odešel dřív. Ani v situaci, kdy bylo reálné, že konec těžby je blízko. „Šachtu chci dokopat do konce,“ vysvětluje svou filozofii. „Uhlí tam je v pysk,“ naznačuje v místním slovníku, že zásoby zůstávají pod zemí stále velké. „Ale v těch hloubkách jsou takové teploty a tlaky, že to není jednoduché. Poslední rubání bylo v hloubce přes 1300 metrů, tam se rosí i bělmo v očích, to je katastrofa,“ tvrdí Janek.
Na okolních šachtách pracoval i jeho dědeček a otec. A když doma řekl, že on půjde taky, „mamina“ prý byla nešťastná. Ale ani dnes by neměnil. „Práci jako na šachtě už na světě neseženete, tady to bylo takové lehčí – manželka dělá pro internetovou firmu, tam furt musí zvyšovat výkonnost a plány,“ usmívá se.
Jeho výraz a pohled se změní jen v okamžiku, kdy přijde řeč na 20. prosinec 2018. Tehdy Důl ČSM zastihla největší katastrofa v jeho 60leté historii. Po výbuchu metanu zemřelo 13 havířů. Těla řady z nich musela pod zemí v porubu zůstat kvůli vysoké hladině nebezpečného plynu několik měsíců, než pro ně mohli záchranáři.
„To se vrylo do paměti. Měl jsem po noční směně, velitel mi kolem šesté odpoledne volal, jestli můžu přijet,“ vybavuje si Janek. „Umřelo mi pár kamarádů, některé jsme osobně vytahoval… Ale člověk musí otrnout,“ dává radu, jak k nebezpečné hornické profesi přistupovat.
Na začátek Vánoc roku 2018 má detailní vzpomínky i Petr Gociek. Jeho práce na Dole ČSM skončila před pár dny – 31. ledna. Na jaře a v létě roku 1973 tady za dodavatelský podnik stavěl dispečink. Vedení šachty jej pak přemlouvalo, ať ve Stonavě zůstane. A on kývnul.
Jako elektromechanik pracoval nejen přímo u uhlí, ale staral se o plno dalších věcí. „Ozvučoval jsem veškeré akce, jako byly třeba plesy. To se tančilo nejen tady, ale i v jídelně a kantýně,“ vypráví na ochozu stonavského hornického kulturáku.
Jeho parket se zatím změnil v místo, kde desítky současných i bývalých havířů či záchranářů dorazily na oběd. U gulášovky s cibulí a chlebem si třeba jedna skupinka vypráví o tom, jak se před několika dny jejich kamarádi „potrkali“ u piva.
„Viděl jsem, kde ti havíři leží“
Gociek však opravoval nejen přímo ve Stonavě. Na starosti měl třeba i hrací skříně v zotavovnách na břehu těrlické přehrady či v Podolánkách na Čeladné. Rodák z Těšína se narodil jako jedno z pěti dětí, oba jeho bratři pracovali v dolech. „Nejstarší byl i záchranář, zasahoval na Dukle,“ vrací se do července roku 1961, kdy na šachtě u Havířova zahynulo 108 mužů.
„Zavolali nás, protože jsme dělali výpisy z měření koncentrací metanu,“ popisuje Gociek stonavskou tragédii z 20. prosince 2018. „Vědělo se přesně, kde ti havíři leží. Každý horník má své čidlo, lokátor je v lampě a sleduje horníka,“ říká s tím, že je viděl na svém monitoru. Signál prý přestal pípat až později, když hořelo, lampy se uvolnily a přestaly vydávat signál.
Do spodní nebo vrchní kaple?
Zatímco Petr Gociek ukazuje, jak hornická kantýna a jídelna vypadá dneska, před zamřížovaným oknem bistra si několik mužů stojících v kolečku po šichtě dopřává lahvové pivo z Nošovic. S praporem a historickým havířským stejnokrojem je venku i Milan Malich.
S Gociekem se jako dlouholetí přátelé z dolu dávají do řeči a pak i novináři společně zapózují. Malich vzpomíná, že začínal u lopaty. To pod zemí čistil pásy, i když prý měl vzdělání na lépe placené pozice. „Pak jsem šel dělat do stěny, většinou jsem dělal ve spodní nebo vrchní kapli,“ přibližuje Malich, dnes důchodce a předseda Spolku krojovaných horníků ve Stonavě.
„Tuž tam, kde se rubání sype dole z pancéře na dopravník, je spodní kaple. A kde je samotné rubání, byla vrchní kaple,“ snaží se vysvětlit novináři. I když později dělal štajgra (revírníka čili důlního dozorce – pozn. ed.) nebo zámečníka, v 70. letech měl na starosti mladé horníky v jim vyhrazeném porubu. „V učňovském mě zasypalo. Jednu sekci s uhlím jsme povolili, učeň to čistil lopatou, strčil jsem do toho a zasypalo mě to. ,Vy volové, že byste mě vyhrabali?´,“ obořil se prý na překvapené žáky.
A bez zranění vyvázl i z mnohem nebezpečnější situace. „Jednou v červenci jak byla výluka, jsem sháněl kus gumy, v rouře byla díra. Tam byla čelba připravená na odpal, mě to ani nenapadlo, odešel jsem pět metrů od toho a on to odpálil. Zalehl jsem jak starý fronťák,“ směje se Malich.
Jindy za pancéřem kombajnu spadlo dřevo a Malichovi rozbilo přilbu a rozdrtilo zub. „A na Míru mi vláček přejel předáka na překopě. Narážeči ho pustili, spadl pod vlak a zpod mašinky koukaly z jedné strany jen boty a z druhé hlava,“ nechce být příliš detailní u tragédie, za niž prý mohl alkohol.
Co s OKD bude dál?
Ve středu dopoledne se i s touhle bolestivou historií, která k hornictví patří, rozloučila Stonava. Dechovka, havíři s prapory a další desítky zaměstnanců či důchodců pak zamířili do Slezské Ostravy. Právě na jejím území odstartovala v roce 1782 průmyslová těžba uhlí, která 4. únorem 2025 po necelých 250 letech definitivně zanikla.
Stonavský Důl ČSM, kde řemeslo napsalo svou poslední kapitolu a kde před několika týdny sfáral i reportér deníku Aktuálně.cz, jako poslední činná šachta loni vytěžila 1,161 milionu tun uhlí. A i když se v létě a na konci roku nedařilo podle představ, výsledek nakonec splnil očekávání managmentu OKD vlastněného státní společností Prisko.
Ale jak ve středu odpoledne prohlásil Roman Sikora, generální ředitel OKD, na schodech ostravské katedrály Božského Spasitele, kde smutné oslavy vrcholily, dobývat další stonavské uhlí už nedává ekonomický smysl. Ze dvou tisícovek lidí v Dolu ČSM zůstane 650 zaměstnanců, kteří budou mít v příštích třech letech na starosti technickou likvidaci šachty. Dál tu chtějí upravovat uhlí, postavit přečerpávací elektrárnu či vyrábět teplo a energii v kogenerační jednotce.
„Právě tyto projekty budou tím novým, co umožní, aby značka OKD žila a prosperovala i nadále, byť bez hlubinného dobývání uhlí,“ napsal Sikora v podnikovém měsíčníku Horník.
Jestli a jak se bude společnosti dařit bez vlastního uhlí a zda si vybrala správný byznysplán, ukážou další roky. Stejně jako to, jak se region vypořádá s koncem těžkého průmyslu, o němž se mluví už od začátku 90. let.
Osiřelé věže, vyhaslé hornické stavby a především stovky ztracených havířských životů a tisíce menších či větších rodinných tragédií jsou tím, co se výrazně propisuje do DNA zdejší krajiny a lidí. A jak využít tohle hluboce vypálené znamení? Na to žádný byznysplán neexistuje.
