Je důležitější pravda, nebo víra? Třetí film Na nože s Craigem si zaslouží pozornost – Aktuálně.cz

Od roku 2019, kdy měl premiéru film Na nože, vyšetřuje Benoit Blanc především morální prohřešky současné Ameriky. V prvním filmu rozebral na částice privilegia bílých anglosaských protestantů. V pokračování s podtitulem Glass Onion zbořil mýtus technologických miliardářů a jejich přisluhovačů. Nové Probuzení mrtvého muže, přístupné nyní na Netflixu, je stejně nesmlouvavé k další tvrdě bráněné mocenské struktuře – k církvi. 

Prvních 45 minut bez detektiva

Film ovšem začíná bez Blanca, což je vypravěčsky odvážná volba, kopírující například strukturu detektivních příběhů s inspektorem Columbem. Místo detektiva sledujeme během retrospektivní první čtvrtiny otce Juda (Josh O’Connor), bývalého boxera, který se stal knězem. Po jednom násilném incidentu byl přeřazen na upadající maloměstskou farnost vedenou bezskrupulózním monsignorem Wicksem (Josh Brolin).

Wicks je sice tyran, ale taky charismatický duchovní, který ve svých reakcionářských kázáních brojí proti feminismu, modernitě a dalším slaměným panákům sloužícím k rozdmýchávání nenávisti. Dokázal kolem sebe shromáždit ansámbl oddaných věřících, tvořený mj. právničkou (Kerry Washingtonová), umělkyní (Cailee Spaenyová), rozvedeným lékařem (Jeremy Renner) nebo autorem brakových sci-fi románů (Andrew Scott).

Každý z nich má své temné tajemství, které se začne drát na povrch poté, co je Wicks přímo během bohoslužby nalezen mrtev. Teprve poté, po téměř 45 minutách filmu, na scénu přichází Daniel Craig jako Blanc. Do herecky vděčné role se převtělil se zjevnou chutí. Detektivův jižanský přízvuk je stále stejně výrazný, obleky stále stejně sladěné. Zároveň z něj ale vyzařuje mírná únava muže, který se proti své vůli stal celebritou.

Tematické ambice režiséra a scenáristy Riana Johnsona jsou opět neskromné. Vyhýbá se ovšem přímočaré satiře o střetu věřících – přesvědčených, že o vině a trestu rozhoduje Bůh – s racionálně založeným skeptikem. V kostele plném lidí prosazujících vlastní pojetí spravedlnosti je Blanc jen dalším mužem, který si nárokuje přístup k pravdě. Také detektivní vyšetřování je demaskováno jako svého druhu obřad s vlastními rituály.

Film řemeslně perfektní, jen mu občas „padá řetěz“

Probuzení mrtvého muže tak vypráví především o tom, jak snadno se z víry, ať už ve vlastní ego, intelekt nebo moc, může stát zbraň. Wicksova rétorika odráží fundamentalismus a rozhořčení současných mocipánů a film zasazuje několik dobře mířených ran mizogynii zakořeněné jak v institucionální religiozitě, tak v politice. Nedělá to nijak subtilně, ale to asi ani nebylo záměrem. Balancování mezi vážností a absurditou je Johnsonovou signaturou.

Problémem není to, co Johnsonův film říká, ale jak často dělá pauzy, aby se ujistil, že jsme ho slyšeli. Zatímco během úvodního představování všech podezřelých má pomalejší tempo své opodstatnění, v závěru, kdy si postavy stejně dlouho vysvětlují, co kdo proč udělal, veškerá napínavost opadá. Samotné vyprávění začíná kvůli dlouhým proslovům o víře, vině a moci připomínat kázání.

Řemeslné zpracování ale po celou dobu zůstává příkladné. Film je obrazově mnohem vrstevnatější než většina obsahu pro streamovací platformy. Kamera Stevena Yedlina dodává kostelu chladnou podzimní atmosféru, kterou ovšem narušují promyšlené vpády slunečního světla, slibující zásadní odhalení nebo sebezpytování. Přesné střihy a hudba mísící gregoriánské chorály s jazzem pak brání tomu, aby se film zhroutil pod vlastní vahou.

V závěru se záhada vyřeší zvratem, který je logický a zároveň emočně zdrcující. Odhalení pravdy s sebou nenese uspokojení známé z „čistých“ detektivek, ale nálož morální tíhy a pochybností. Probuzení mrtvého muže je díky tomu zatím nejvíc politický a filozofický díl série. Bohužel za cenu toho, že místy ztrácí švih a ironický nadhled. Právě tato odvaha zkoušet něco nového a rozšiřovat hranice žánru ale pozoruhodný snímek vyděluje z řady.