Když byl na sklonku letošního září po domácím výbuchu se Zlínem (0:1) vyhozen z Viktorie Plzeň, hned se ve fotbalových kuloárech šuškalo: „Až bude u reprezentace ukončen Ivan Hašek, což bude brzy, usedne na jeho místo.“
Laikům by se to mohlo jevit jako totální sci-fi nebo rovnou úlet, ovšem kdo blíže nakoukl dovnitř české fotbalové bubliny, zpozorněl.
A čekal, jestli se tenhle odhad naplní.
Dlouho to vypadalo, že ne.
Nejdříve mělo prioritu pátrání po hlavním reprezentačním kouči v zahraničí, pak přemlouvání Jindřicha Trpišovského, aby si vzal národní tým aspoň v baráži o postup na mistrovství světa jako bokovku.
Ale znalci zákulisí upozorňovali: „Ještě není všem dnům konec. Bude to Koubek.“
O co svoji prognózu opírali? O to, že adekvátního odborníka ze zahraničí neumí ti, co byli jeho hledáním pověřeni, najít.
Že na kontě Fotbalové asociace České republiky by se na něj bez pomoci jiných dárců stejně nenašly peníze.
Že majitel Slavie Pavel Tykač by musel zešílet, aby dal svolení k jarní brigádě Trpišovského u národního týmu.
Že výkonný boss Viktorie Plzeň a člen výkonného výboru asociace Adolf Šádek nikdy neskládá zbraně, dokud existuje sebemenší naděje na upečení jeho plánu.
Čím víc pádil čas od říjnového Haškova odvolání po historické blamáži na Faerských ostrovech, tím rostly šance na uskutečnění předpovědi, která se na počátku zdála výplodem fantazie.
V pátek 19. prosince 2025 krátce po poledni se stala realitou.
„Je to pocta, čest a životní výzva,“ řekl Koubek, sotva stanul na vrcholu kariéry.
Jak se postavil k horské dráze, po které se vezl v uplynulých měsících? S osobitým humorem.
„Tak co jsem to vlastně zažil?“ načal Koubek dávat dohromady odpověď a oči mu přitom šibalsky mrkaly.
„Byl jsem druhý v lize na jaře. V Evropě jsme hráli osmifinále Evropské ligy. No, co ještě? Taky jsem byl teď někdy trenérem roku. Pak mi to trošku rozprodali, tak trošku ta výkonnost mužstva poklesla, tak jsem šel, no. Ale mezitím jsem se ještě dostal do Evropy potřetí za sebou. Turbulentní období, dobrý, no,“ přidal dovětek s úsměvem.
Dost si toho pamatuje, aby věděl, že v tuzemské kopané, jejíž zákulisí inspirovalo ke vzniku hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit nebo k čerstvému filmovému seriálu Štěstíčku naproti, není nouze o nečekané zvraty „last minut“.
Jeden se odehrál již při volbě reprezentačního trenéra před třiadvaceti lety. Tehdy za oponou mocensky (pozvánka od kouče do reprezentace totiž zvedá cenu hráčů) bojovaly dvě kliky – první prosazovala Jozefa Jarabinského, druhá se prala o to, aby příležitost dostal „kmet“ od jednadvacítky Karel Brückner.
Jiří Kubíček, tehdejší boss Sigmy, byl tenkrát hnacím motorem zvolení olomouckého trenérského doyena. Ten už přestával mít žaludek na čachry spojené s volbou a zavolal tehdejšímu předsedovi fotbalového svazu Janu Obstovi, že se vzdává boje o prestižní post. Měl totiž možnost převzít slovenské národní mužstvo.
Jenže v tom zasáhl Kubíček. Vytočil Obstovo číslo a přemluvil ho, aby do médií ještě nepustil informaci, že Brückner konkurz vzdal. Prvnímu muži českého fotbalu tenkrát nakukal, že mu nevolal trenér z Hané, ale že si z něj jeho hlasem vystřelil imitátor Václav Faltus.
Světe, div se, předseda se chytil na udičku. A zanedlouho v hlasování výkonného výboru těsně zvítězil Karel Brückner.
Těm, kteří ho nevolili, potom vytřel zrak. Rozklížený nároďák, který pod Jozefem Chovancem krachl v baráži mistrovství světa s Belgií, dal bleskurychle do kupy tak, že na Euru 2004 hrál nejlepší fotbal a v žebříčku FIFA vystoupal na druhé místo.
Jeho receptem by se mohl inspirovat Brücknerův mladší kolega Koubek.
Na správnou stopu ho může navést příhoda Vlastimila Paličky, někdejšího Brücknerova asistenta z olomoucké Sigmy: „Když se rozhodovalo mezi Jarabinským a Brücknerem, seděli jsme u oběda v Jablonci, kde jsem trénoval. Vyhrál Brückner a Peltův tchán, pan Majer, prohodil: Tož to je v pr***. Já na to: Jak v pr***? Naopak, on to dá do kupy. Když přijdete do klubu, jsou tam hráči a vy s nimi musíte pracovat. Teda pokud nejde o Slavii a Spartu. V nároďáku si vybere přesně hráče pro svůj fotbal. Je to podobné, jak to dneska dělá Trpišovský. Vezme si hráče, o kterém by nikdo neřekl, že to má smysl. Ale protože ho zná a ví, že bude schopen splnit, co po něm chce, vezme ho.“
Tak tomu bylo a neslo to fantastické plody. Brückner v první etapě precizně naučeným týmovým presinkem, rozehrávkou i přechodem do útoku drtil i Francii nebo Německo.
Když se to dělo, táhlo mu na pětašedesát. Koubek ho trumfl. K reprezentačnímu áčku naskočil se čtyřiasedmdesáti křížky na krku, což je český rekord a v neustále se zrychlujícím světě rarita.
Pavel Nedvěd, generální manažer národního celku a jednadvacítky, se toho nebojí. Naopak doufá, že trenérský matador naváže na Brücknerův příběh. Majitel Zlatého míče France Footballu k mudrcovi z Hané tehdy vzhlížel coby hráč s velkým respektem.
„Ví o fotbale víc než zahraniční trenéři, které jsem zažil,“ upozorňoval po pár trénincích pod Brücknerem.
Nyní totéž tvrdí coby funkcionář o Koubkovi. Jeho startovací dráha je však plná paradoxů. Tady jsou pro ilustraci ty nejpodstatnější.
Do úřadu nenastoupil s nálepkou jasné jedničky mezi kandidáty, nýbrž s titulem – ten, který zbyl. O což se vydatně zasloužili amatérsky vedeným výběrem Nedvěd a spol.
Vedení ze Strahova opakovalo, že hledají koncepční řešení u reprezentace, nakonec má koncepci velet bard, který by si už dávno mohl užívat penze.
Koubkův poslední pobyt v Plzni skončil předčasně kvůli tomu, že klubový management chtěl fotbal Viktorie modernizovat. Teď má stejný trenér ušít reprezentaci progresivnější kabát.
Za asistenta si vybral Jana Suchopárka, bývalého trenéra „Lvíčat“, který nemá pověst zarputilého průkopníka a šiřitele vývojových trendů.
Je na veteránu Koubkovi, aby v novém roce tyhle pochybnosti rozfoukal.
Do práce se však pustil okamžitě. Pod stromeček si nadělil záznamy zápasů Irska. Poté přijdou na řadu Dánsko, respektive Severní Makedonie. „Jeden zápas mi trvá třeba 2,5 hodiny. Vracím se, abych všemu přišel na kloub,“ popsal Koubek v rozhovoru pro magazín Fotbal trénink, jak analyzuje soupeře.
Taktiku, kterou vymyslí, bude muset do mužstva nacpat v šibeničním termínu. Nebojí se toho. „Když jsem přišel do Plzně, začal jsem v rozestavení 4-3-3, ale bylo to nefunkční. Tak jsme změnili rozestavení a naučil jsem mužstvo hrát s trojkou vzadu za týden. Základní principy se dají nastřelit během týdne,“ podotýká.
O motivaci hráčů nemá strach. „Na mundialu jsme nebyli dvacet let,“ připomněl již na tiskové konferenci. Čím to podpoří těsně před vypuknutím baráže? Zajisté nějakým hmatatelným příkladem z praxe a bonmotem.
„Před cestou s Plzní na PAOK Soluň jsem zdůrazňoval, že PAOK vyřadil Malmö. To zase vyřadila Sparta a my se Spartou hrajeme padesát na padesát. Tak kluci, jdeme do toho!“
Jestli to zabere, uvidíme v březnu.
