Rozhovor s výzkumníkem veřejného mínění Jeremym Zogbym (zdroj: ČT24)
K výhře Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách přispěl i nezávislý kandidát Robert Kennedy mladší. Ten svoji kandidaturu v létě stáhl a podpořil právě Trumpa. K tomu, aby vůbec kandidoval, přitom přiměla i první data od společnosti experta na průzkum veřejného mínění Johna Zogbyho. Zpravodaj ČT v USA Bohumil Vostal se teď zeptal jeho syna Jeremyho Zogbyho, který průzkum zadal, za jaké nálady Američanů se Trump vrací do Bílého domu.
Jeremy Zogby: Globálně jde o mocný pohyb populismu. A vidím to v celé západní politice. Vidím to v Evropě, v Jižní Americe, ve Střední Americe, v Kanadě, a samozřejmě ve Spojených státech a také dalších zemích. Vzniklo to kolem velké recese, kdy téměř zkolabovala světová ekonomika. A stále více lidí začalo ztrácet naději v různé sny.
Byl tu evropský sen. Měli jsme americký sen. Prostě ta představa, že naší generaci se bude dařit lépe než našim rodičům. Viděli jsme, jak lidé začali ztrácet půdu pod nohama. A přišlo tak hnutí Occupy Wall Street. Byla tu Tea Party. A to se propojilo v osobách levicového senátora Bernieho Sanderse a vzestupu Donalda Trumpa. A je s námi už více než jedno desetiletí.
Trump se dostal do úřadu a myslím, že byl úspěšný, protože řekl něco, co žádný jiný prezidentský kandidát předtím neřekl. Řekl: „vypustíme tu bažinu“ ve Washingtonu. Samozřejmě víme, že to neudělal. A jak procházel kampaní v roce 2024, dostal se do velmi zranitelné pozice, aby řekl: „Jsem ten chlápek, kdo v tom bude pokračovat.“ Na což voliči mohli říct: „Jo, ale tos neudělal minule. Jak to uděláš tentokrát?“
Tady hraje klíčovou roli Robert Kennedy mladší, protože má onu značku populismu – dokáže vším zatřást – mění způsob, jakým se věci dělají. A Trump přesvědčil veřejnost, zásadně důležitou masu veřejnosti, že to udělá, „vypustí bažinu“ a vypořádá se s korupcí.
Čím to bylo, že vyhrál volby? S takovou negativní zátěží, kontroverzemi, problémy, konspiračními teoriemi, kriminálními případy, které se definitivně týkaly Donalda Trumpa?
To je zajímavé, že? Pokud se podíváte na dobu před Trumpem… Když jsem začal věnovat pozornost politice – to bylo v 90. letech – jen při sledování starých záběrů, existovala představa, že kandidát působí „prezidentsky“. Kdokoli se ucházel o post, většinou tak vypadal, mluvil a choval se tak. A tento model přestal platit.
Myslím, že to změnil Barack Obama, i když byl velmi fajn a velmi „prezidentský“. Možná že to, co na něm bylo radikální, bylo vidět ho v televizi například tančit. Osvěžil večírky v Bílém domě a mluvil jiným jazykem. Ale když přišel na scénu Trump, tak ten celý obraz toho, co je prezidentské, podle mě zmizel. To odráží změnu nálady. Lidé vnímají systém jako rozbitý.
Voliči si myslí, že systém pracuje proti nim. Panuje rekordně vysoká úroveň pesimismu. Pokud se v průzkumu zeptáte na klasickou otázku: „Věříte, že věci jdou správným nebo špatným směrem?“, tak tři čtvrtiny amerických voličů si myslí, že země se ubírá špatným směrem. Když se lidí zeptáte, zda jsou na tom dnes lépe než před čtyřmi lety, kriticky důležitá masa lidí říká, že jsou na tom hůře. A tak se hromadí hněv. A s tím hněvem a s nefungujícím modelem přichází nový typ osobnosti, která říká, že systém je rozbitý. Už nepracuje pro lidi. Mám-li to říct slušně, tak vlak už odjel.
Když mluvíte o náladě Američanů, řekl byste, že mají chuť na takovou malou revoluci?
S otcem o politice a společnosti velmi živě diskutujeme. Jedna z věcí, která mě zasáhla, byla, když jsem se ptal, kde je hrdina naší generace, jako byl Martin Luther King? Kde je hrdina naší generace, jako byl Gándhí? Víte, vy jste měli Václava Havla. Kdo je Havlem dneška? Kde je Martin Luther King, který říká, pokud se mocní dopouští nespravedlnosti, můžeme je svrhnout pokojně koordinovaným a mírumilovně organizovaným způsobem. A z nějakého důvodu to v této zemi nevidím. A už jsem to dlouho neviděl.
Možná jste mohli mít Kamalu Harrisovou?
Nevím. Nemyslím si, protože typ vedení, který vychází z občanské neposlušnosti, obvykle často nepochází ze sídla moci. Musí tuto moc zpochybňovat.
Proč je tu taková chuť mezi Američany pro politiku izolacionalismu, kterou reprezentuje Donald Trump?
Je celkem zřejmý konsensus, že Američané chápou, že s tím, že jsou impériem, které hraje roli nejmocnějšího zprostředkovatele v mezinárodní politice s nejmocnější armádou, přichází spousta odpovědnosti. A Američané vnímají, že náš čas možná vypršel. No, pokud se podíváme na mezinárodní scénu, existuje fenomén, kterému se říká multipolární svět. V něm čím dál víc ekonomicky vlivných zemí vytváří svou vlastní síť konkurenceschopného obchodu. Razí cestu technologických inovací, infrastruktury pro komunikační sítě. A Spojené státy a místní voliči mají velké obavy z globální války.
Čím to je, že velká část Američanů podporuje politiku appeasementu, ustupování vůči Rusku, co se týče Ukrajiny?
Víte, měli jsme od konce druhé světové války velkou prosperitu. Náš životní standard a pohodlí jsou na historických maximech. Proto se Američané ptají, zda se chceme zapojit do horké války s mocnostmi, jako je Čína nebo Rusko, Írán a podobné země. Stojí to za to? Co by se stalo? Byla by to jaderná válka? Je to takový oblak plný negativity nad hlavami lidí, pokud jde o vyhlídky, že by se mohly šířit jaderné zbraně a možná že i taková bomba bude shozená. Což by bylo poprvé od Hirošimy a Nagasaki.
