Česku se dočkalo nového ministerstva sportu. Jeho šéf Boris Šťastný zahájil činnost tím, že vyhodil šéfa Národní sportovní agentury Ondřeje Šebka kvůli údajně předraženým zahraničním cestám.
Mnohem podstatnější však bude plán, kterým bude chtít sportovní ministerstvo rozhýbat národ a upevnit jeho zdraví.
Realita je však taková, že činů v tomhle směru shora moc není. Byť pořád slyšíme, jak politici budou podporovat sport, hlavně ten dětí a mládeže, skutek většinou utek‘. Stále jsme v bodě přesvědčování, že teď už je doopravdy nutné zastavit chátrající fyzičku mládeže i dospělých.
Prozíravé vlády ve vyspělých demokraciích již dávno přešly k činům.
Japonsko má celostátní pohybový program do roku 2100. Samozřejmě nikdo přesně neví, jak bude svět vypadat za pětasedmdesát roků, ale leccos lze předvídat. A proč na rychle se měnící životní prostředí, tempo a požadavky nebýt připravení.
Navíc všechno vychází z nezpochybnitelného faktu: zdravý, vzdělaný a odolný národ je klíčem pro lepší budoucnost. A tak se na to japonské špičky snaží myslet.
Ve Francii v 60. letech minulého století vyzval prezident Charles de Gaulle nejlepší experty v různých odvětvích, aby vypracovali rozvojové programy. Sport nebyl mimo.
Naopak na základě toho spatřil světlo světa národní sportovní institut INSET, garant celonárodního sportovního progresu, který existuje dodnes. Jeho současnou pýchou je supermoderní multisportovní centrum, proti němuž vyhlíží sportovní středisko v Nymburku jako skanzen ze středověku.
Ale nejlepší inspiraci sportovní péče pro obyvatele nabízí Kanada. „Už přes dvacet let jde o top program pro sportování národa,“ shodují se odborníci.
Proto trošku nahlédněme pod pokličku.
Kanadský přístup klade důraz na účast a radost z pohybu (nejen na výkon a vrcholový sport), na celoživotní sportování (od dětství až po seniorský věk), na inkluzivitu a rovné příležitosti pro všechny, na zdraví, pohodu a komunitní soudržnost.
Tamní federální vláda prostřednictvím instituce Sport Canada každoročně investuje do sportu řádově stovky milionů kanadských dolarů. V posledních pěti letech to ročně bylo v průměru 263 milionů kanadských dolarů, což se v přepočtu blíží ke čtyřem miliardám českých korun.
Jen pro srovnání: v Česku se přiděluje ze státního rozpočtu do sportu přibližně 6,9 miliardy korun ročně.
Pochopitelně si musíme ke kanadské federální sumě přičíst ještě dotace od provincií, měst, což jsou vzhledem k větší ekonomice, než je ta česká, zajímavé bonusy, přesto ve výši finanční injekce putující do sportu není mezi oběma zeměmi velký rozdíl.
Propastný příkop však leží v přístupu a praktických krocích Kanady a Česka ke sportu.
Kanadský stát zaměřuje značnou pozornost na rozšíření sportovní základny. Aby už od nejmenších let děti poznaly kouzlo zábavy, které jim může dopřát pohyb v nejrůznějších podobách.
Takže hromada peněz míří přímo národním organizacím, klubům a organizátorům komunitních sportovních aktivit. Aby sportování bylo dostupné i rodinám, které mají hlouběji do kapsy nebo jedincům s hendikepem.
Další podstatný díl z finančního balíku ukousne podpora pořádání konkrétních sportovních akcí. Takzvaný Hosting Program umožňuje snadno dosáhnout na dotaci i malým organizátorům z nejzapadlejších koutů země.
Už z toho jsou patrné stěžejní odlišnosti kanadského modelu od toho českého. Stát sport neorganizuje, ale pobízí lidi ke sportování.
A nejen finančními pobídkami, k čemuž se dostaneme později. Vytváří podmínky, rozděluje granty, kontroluje rovnost přístupu ke sportu, financuje skutečné akce a programy, nikoli jen politickou debatu.
Zadruhé: kdo chce dosáhnout na granty, setká se s mnohem menší byrokracií než v českých podmínkách.
Co výrazně usnadňuje žadatelům o granty život? Kratší formuláře, méně povinných příloh.
Obecně je v Kanadě poměrně snadné získat menší komunitní sportovní grant, ale náročnější je docílit dlouhodobého nebo národního grantu.
Každopádně všechno má jednoznačná a transparentní kritéria – inkluze, přístup „Sport for All“, dopad na komunitu… Na konexe či politické vazby se nehraje.
Aby na peníze mohli dosáhnout opravdu všichni, o to se stará metodická podpora žadatelů. Třeba v podobě veřejně dostupných návodů, jak správně podat žádost, webinářů nebo kontaktů na osoby, které radí a neodrazují.
Tohle je živná půda pro růst sportovních možností od drobotiny až po zasloužilé penzisty. Školní kluby, kroužky a komunitní iniciativy dávají šanci k pohybu i tam, kde by jinak účast na sportování byla obtížná.
Organizátoři jsou motivováni také prémiemi. Třeba každý červen vybízí národní iniciativa komunity po celé Kanadě, aby organizovaly sportovní a pohybové akce otevřené široké veřejnosti. Soutěží se o titul Canada’s Most Active Community s finanční odměnou až 100 tisíc kanadských dolarů.
Je třeba zdůraznit, že sportovní festivaly nebo týdny sportu jsou dostupné co největšímu počtu lidí. Obejdou se tedy bez vysokých vstupních poplatků.
Statným pomocníkem je také bezplatné vzdělávání trenérů. Jsi rodič a chceš pomoci dítěti se sportem, můžeš zdarma absolvovat patřičný trenérský kurz. Anebo obdržíte významnou slevu. Nehledě na širokou škálu online vzdělávacích kurzů. Stát tím zvyšuje kvalitu sportu, aniž by platil mzdy.
Úzce s tím souvisí fenomén dobrovolnictví. Dobrovolníci (trenéři, organizátoři…) mají v kanadském sportu významné postavení a stát jim poskytuje řadu nepřímých i přímých výhod. Nejde ani tak o „odměňování“, ale o celospolečenskou prestiž, podporu a usnadnění jejich role.
Čeho se jim, kromě bezplatného vzdělávání, dostává? Právní ochrany, pojištění nebo plusových bodů při přijímacím řízení na univerzity. Zásluhou toho je dobrovolnictví ve sportu v Kanadě dlouhodobě udržitelné a uznávané.
Česko se tím může na prahu nového roku inspirovat.
