Aktual.: 9.06.2025 14:38

Janova Lehota (Žiarsko n.Hronom) – Jako tříletá se Ida Karásková ze slovenské Janovy Lehoty vracela na začátku června 1945 domů transportem ze severu Čech, kam byli na příkaz německých úřadů na konci války evakuováni karpatští Němci. Tehdy projel její vlak přerovským nádražím bez problémů. Dva týdny poté se však pro její krajany stala zastávka v Přerově osudnou. Vojáci je vyvlekli z vagonů a v noci z 18. na 19. června 1945 na návrší zvaném Švédské šance 265 lidí postříleli. Byly mezi nimi i dvě desítky obyvatel z její obce. Podobné osudy jsou roztroušeny v řadě obcí středního Slovenska, odkud karpatští Němci pocházeli. Veřejně mluvit se o nich začalo až po pádu režimu, řekla ČTK pamětnice.

Brutální vraždu tehdy nařídil důstojník čs. armády Karol Pazúr. Podle historiků si ostrým zákrokem proti německy mluvícím obyvatelům chtěl zřejmě vylepšit nevalnou pověst, za Slovenského štátu byl například ve fašistických Hlinkových gardách. Mstu však obrátil vůči nevinným.

„My jsme byli vystěhovaní v Sudetech, v Mostě, Chomutově, v Bílině. My jsme se ale vraceli domů dva týdny před nimi. Také jsme museli v Přerově čekat na další vagon a ten nás poté zavezl do Handlové a odtud jsme došli domů. Měli jsme štěstí – my jsme domů došli,“ vzpomínala třiaosmdesátiletá žena.

Karpatští Němci, kteří obývali někdejší Horní Uhry, tedy dnešní Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu, museli opustit domov na konci roku 1944 na základě nařízení německých úřadů. V rodině Idy Karáskové nechala nucená evakuace v Čechách hluboké šrámy. V Sudetech zemřela její babička, ona sama tam dostala tyfus. „Narodil se mi tam také bratr, ale po návratu domů zemřel. Máma nemohla kojit, jídlo nebylo,“ dodala pamětnice.

Stejnými transporty se dostávala domů do Dobšiné i tehdy čtyřletá Anna Kačalová s rodinou. I oni přerovským nádražím projeli. „Doplatili na to ti, co se vraceli ze severních Čech. Zůstalo tam mnoho lidí z Dobšiné. Mluvilo se o tom, že se ti lidé nevrátili, kde jsou a kde zmizeli – stopa skončila v Přerově. Někteří si mysleli, že odešli do Německa,“ řekla ČTK v Dobšiné Anna Kačalová. Jako malá vzpomíná, jak teta utíkala s hrncem za vlakem, neboť na zastávkách během transportu hledala stejně jako mnozí možnost obstarat jídlo pro děti.

Devětasedmdesátiletá Ema Faithová z Mlynice přišla v Přerově o část rodiny z dědečkovy strany. Následky ale mohly být ještě tragičtější – 18. června 1945 se totiž rodina rozdělila. V osudném transportu zůstal například dědečkův bratr s manželkou a syny a další příbuzní.

„Celkem tam bylo 34 Mlýničanů, jedna žena přitom čekala dítě, z toho bylo osm mých přímých příbuzných,“ řekla ČTK v Mlynici Ema Faithová. V rodině se podle ní traduje, že jeden z příbuzných, tehdy šestnáctiletý, se dostal z hromadného hrobu a utekl do Německa.

„Dědeček se zachránil, šel s druhou skupinou. Trpěl však z toho psychicky, po nocích nespal. Když umíral, stále plakal. S tím se nedá vyrovnat,“ doplnila.

Masakr karpatských Němců v Přerově je považován za jeden z nejhorších případů msty na německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu. Karol Pazúr si podle olomouckého historika Pavla Kreisingera odpykal šest let vězení. Po propuštění se vrátil do Banské Bystrice a působil ve stavebninách a zároveň jako agent StB. Do konce života mu podle historika chyběla jakákoliv sebereflexe.

Od tragédie na Švédských šancích u Přerova uplyne příští týden 80 let, připomenou si jej lidé nejen v Přerově, ale i v obcích na Slovensku, odkud oběti pocházely.

Podíl.