Jáchymovi je 20 let a studuje elektrotechniku na ČVUT. Většinu svého volného času tráví v prostoru počítačových her. Tam si našel i stávající partnerku. Poznali se neromanticky v bojové aréně hry Overwatch 2, kde se soustředěnou palbou snažili zlikvidovat tým protivníka. Přestože tenkrát ve hře zemřeli, stali se z nich parťáci „ve zbrani“ a společně už mají odstřílené stovky hodin.
Brzy jejich kamarádství přerostlo ve vztah, z velké části virtuální. Catherine je Francouzka a v Paříži studuje molekulární biologii. Fyzicky se vídají zhruba každé dva měsíce, když si jeden z nich našetří na letenku.
Ačkoliv je tento příběh v mnoha ohledech unikátní, ukazuje, že se dnešní mladí chovají úplně jinak než jejich rodiče. Nejde jen o provázanost s internetem a sociálními sítěmi, ale i o představy o rodině, bydlení, práci či trávení volného času. Jejich roztěkaný život představí týdeník Ekonom na několika příbězích. Jednotliví protagonisté sice vystupují pod změněným jménem, ostatní už ale odpovídá skutečnosti. Jde o příslušníky generace Z ve věku od 16 do 29 let, kterých v Česku žijí více než dva miliony, jde tedy o pětinu populace.
Na první pohled jde o skupinu nadmíru pestrou, v níž je vedle úspěšných, kteří jdou za jasně vytčeným cílem, mnoho těch, kteří se teprve hledají. Už proto, že větší část z nich teprve studuje a život dospělých si jen oťukává. Podle dat agentury Kantar z výzkumného projektu Lifestyle 2024 mezi nimi také převažují svobodní, polovina z nich ještě bydlí u rodičů a ti zbývající většinou v nájemním bytě. Spojuje je snaha být úspěšný a mít se dobře, ale také mnoho pochybností, zda své plány opravdu uskuteční.
Bez školy i se školou
Jiří se právě vrátil z Ameriky z pracovní cesty. V 26 letech slušně vydělává, už pět let pracuje pro pražskou IT firmu, která plní zakázky po celém světě. Narodil se česko‑slovenské rodině nedaleko Hodonína a do hlavního města přišel za kariérou. Umí dobře programovat a nyní se stará o nové zákazníky, stojí mezi nimi a firemním developmentem. Ke kariéře nepotřeboval vysokoškolský diplom. „Vysoké školy jsem zkusil dvě, ani jednu jsem nedostudoval. Nikdy to nebyla moje priorita, vždy jsem byl orientovaný spíše na práci. V IT byznysu a zvlášť kolem internetu se technologie posouvají každý rok tak rychle, že na to české či slovenské školství nedokáže efektivně reagovat. Takže i vysokoškoláky si ve firmě vychováváme od základu,“ tvrdí Jiří.
Vlažný vztah k vysokoškolskému vzdělávání podle socioložky Hany Volekové z Kantaru není ojedinělý. „Mladí lidé si často vzdělání sami skládají na základě pocitu, co je pro ně důležité a co jim dává smysl. Jako nějakou mozaiku. Často zůstávají u bakalářského stupně, protože místo pokračování v magisterském studiu dávají přednost nástupu do praxe. Vzdělání si případně doplňují při práci, pokud to považují za přínosné. O formální tituly jim tolik nejde, důležitější jsou pro ně reálné možnosti uplatnění,“ říká. Typická je u nich přelétavost, nejsou ochotni sedět na přednášce, pokud nemají pocit, že to pro ně má cenu. Takže snadno mění předmět studia i školy. „Ještě čtyřicátníci se většinou snažili vysokou školu absolvovat stůj co stůj. To dnes neplatí, nyní je normální studium bez větších výčitek ukončit, když nebaví nebo se zdá, že nemá očekávaný přínos,“ podotýká Voleková.
Česká generace Z
(16 až 29 let, přibližně dva miliony lidí)
– Většinou jsou svobodní, půl na půl single a ve vážném vztahu. Jen třináct procent je ženatých či vdaných.
– 54 procent ještě bydlí u rodičů, ostatní nejčastěji v nájemním bytě.
– Mají nižší osobní příjmy: 41 % do 12 tisíc Kč, 25 % od 12 do 25 tisíc Kč, 28 % od 25 do 40 tisíc Kč a 6 % nad 40 tisíc Kč za měsíc.
– 56 % má základní či středoškolské vzdělání bez maturity, 30 % vystudovalo střední školu s maturitou a 14 procent vysokou školu.
– Patří k nejspokojenějším segmentům české společnosti – spokojeni jsou zejména s tím, že se jim daří poznávat nová místa a technologie, že se i jinak učí novým věcem a že na sobě mohou dál pracovat a vytyčovat si nové cíle.
Zdroj: Kantar
Jiní při budování kariéry přece jen volí tradičnější postup. Například sedmadvacetiletý Tomáš vystudoval ve Zlíně filmový střih a nastoupil do jedné z velkých televizí. „Stálé zaměstnání je fajn, vedle toho ale na živnosťák dělám kšefty, i když zatím moc zakázek nemám. Stát na vlastních nohou je ale výzva,“ říká Tomáš. Samostatnost je pro něj lákavá, ale přece jen nejistá vize. Teď potřebuje stálý příjem, právě se nastěhoval s přítelkyní do domku na okraji Prahy. Přenechali mu jej rodiče, je však starý 100 let a potřebuje renovaci. Peníze časem bude potřebovat na auto. Zatím se mu moc řídit nechce, je mu však jasné, že do budoucna to bez vlastního vozu nepůjde. Zaměstnání mu vyhovuje, protože mu postupně přidávají, ale i proto, že jeden týden odpracuje dvanáctky a druhý je pak volný. „Takže mám čas na své záliby. Miluju film, teď jsem začal v jedné hospodě s projekcemi béčkové kinematografie. V létě pomáhám s dětskými filmovými tábory a uvažujeme o filmových workshopech,“ plánuje Tomáš s tím, že chce propojit práci a to, co ho opravdu baví.
Mladým, kteří mají jasný cíl a hodlají sladit práci s náročným životním stylem, napomáhají poměry na pracovním trhu. Na rozdíl od rodičů jich je o polovinu méně, a tak si do značné míry mohou práci vybírat. Zaměstnavatelé tahají za kratší konec provazu a musí jim – pokud o ně mají zájem – vycházet vstříc. Firmy to vědí. „Generace Z je pro nás klíčová. Přináší nové nápady a energii, které pro nás jsou neocenitelné,“ říká například Michaela Roško ze strojírenské společnosti Wikov Industry.
Od bydlení k depresi
Zmíněný Tomáš má velkou výhodu, má kde bydlet. Pro mnoho jeho vrstevníků ve velkých městech je ale bydlení zásadním problémem, který jim výrazně komplikuje život. Hlavně těm, kteří se chtějí osamostatnit. To je případ dvaadvacetileté Marie z Prahy. Zrovna se nastěhovala do svého prvního, pronajatého bytu. Předstihla tak o něco kamarády, protože děti se v Česku od rodičů stěhují podle Eurostatu v průměru ve 26 letech. Za garsonku dává naprostou většinu příjmu. Ten má k průměru daleko, po maturitě vystřídala několik brigád a krátkodobých zaměstnání, teď prodává v obchodě s textilem. Stojí před ní nesnadné rozhodnutí: v červnu bude usilovat o přijetí na pedagogickou fakultu, protože jejím snem je stát se učitelkou. Pokud ji přijmou, bude muset hodně zvažovat, zda dokáže studium spojit s prací a zda si vlastní bydlení udrží.
Řadě jejích kamarádek se to nepodařilo, uspěly jen ty, které žijí ve stálém vztahu a přispívá i jejich přítel. Marie považuje bydlení pro mladé za přemrštěně drahé a viní z toho i politiky. „Pouze slibují a nic nedělají,“ říká. Nevěří jim nejen kvůli bydlení, ale už dávno, nejpozději od doby epidemie covidu, kterou podle ní nezvládli. O tom, že by se v politice sama angažovala, ale neuvažuje. Volby ji nezajímají.
Podle Volekové z Kantaru se hodně mluví o aktivismu mladé generace. „Podle našeho výzkumu se ale demonstrací účastní přibližně stejný podíl mladých lidí jako zástupců ostatních generací. Méně než jinde v Evropě. U mladých to hodně souvisí s jejich pochybnostmi, zda něco opravdu mohou změnit,“ podotýká.
Místo toho mladí unikají do menších komunit a sdružují se na základě zálib a koníčků. Žijí si ve svých mikrosvětech, protože se rádi obklopují lidmi stejného typu. Tomu napomáhají internetové bubliny. Mladí lidé totiž více důvěřují influencerům a lidem na sociálních sítích, kteří jsou jim blízcí životním stylem či zájmy, než tradičním autoritám, jako jsou politici. Ti u nich ztratili důvěryhodnost i autenticitu, kterou teď hledají jinde. „Někoho zajímají zločiny, dalšího chov koček a jiného zase šití, co je na tom divného,“ podotýká Marie s tím, že od doby covidu věnuje mnoho času podcastům.
Právě na covid mladí vzpomínají neradi, dodnes pro ně znamená trauma. Zejména kvůli tehdejší atmosféře obav a izolaci, která narušila psychiku mnoha z nich a natlačila je k psychiatrům a psychologům. Nejvíce se to týká části generace Z do 20 let, pro niž se s ohledem na zvýšenou citlivost vžilo označení „sněhové vločky“.
Paradoxem je, že i když polovina „vloček“ podle průzkumu agentury Kantar hovoří o svém psychickém vyčerpání a o depresích, jde podle stejného šetření o nejšťastnější část české populace. Podle sociologů je to dáno tím, že s psychickými problémy na rozdíl od starších aktivně pracují. Mladí si uvědomují, že je mají, zároveň je nedrtí natolik, že by nebyli schopni každodenního fungování.
Jací jsou lidé generace Z
Jaké mají obavy?
Obávají se samoty, nezaměstnanosti a vlastního selhání, toho, že něco nezvládnou. Více než starší generace se bojí vlastní obyčejnosti, nudnosti a toho, že ustrnou na místě. Pokud jde o práci, mají strach, že při ní nebudou mít čas na sebe a že nezapadnou do pracovního kolektivu. Jako první generace zažívá úzkost z budoucnosti kvůli klimatické krizi a k tomu prožívá války v přímém přenosu.
Jaké mají životní potřeby?
Oproti starším generacím se liší důrazem na vysokou životní úroveň a tím, že se neustále chtějí posouvat dále, hledat nové výzvy a dobrodružství. V kontrastu se staršími touží dělat, co chtějí, a jít proti konvencím. Současně kladou důraz na žití v přítomném okamžiku. Zásadní je pro ně obklopit se lidmi, s nimiž je zábava. Mladí muži často zmiňují důraz na vliv, ženy zase na zkoušení nových aktivit.
Jaké mají aspirace?
Cení si dobrých vztahů a dobré práce, chtějí mít dostatek peněz, vlastní bydlení a také hezké auto. K tomu chtějí cestovat. Jsou ochotni tvrdě pracovat, aby v zaměstnání dosáhli na významnou pozici, zároveň se však nechtějí příliš stresovat a vyžadují volný čas. Mladé ženy navíc požadují, aby jim práce byla koníčkem.
Zdroj: Kantar
Tradice versus feminismus
Daleko ke spokojenosti má 29letý Marek. Na průmyslovce vystudoval obor obráběč kovů a už deset let pracuje. Například ve velkém jihlavském podniku, který dodává díly do automobilek, stál u obráběcího stroje. Nedávno změnil zaměstnání a je údržbářem v menší firmě, kde si finančně trochu polepšil.
„Stejně to není nic moc. Pokud bych dál hledal něco lepšího, tak zase na základě peněz. Nejde o dvě tři stovky měsíčně, to by nemělo cenu. Pokud by to pro mě bylo výhodné, nebránil bych se ani dojíždění za prací na větší dálku. Tak do 50 kilometrů, místo dnešních patnácti,“ říká. Už dnes se na rozdíl od mnoha mladých z velkých měst neobejde bez automobilu a nedávno si také na leasing pořídil nový. Vítanou finanční úlevou je bydlení v obecním bytě, kde přece jen platí nižší nájem. „Dávat 15 tisíc měsíčně za byt ve městě je pro mě těžko představitelné. Živím rodinu, manželku a dvě malé děti,“ říká.
Mít děti pro část generace Z není to hlavní, přednost má kariéra nebo zážitky. Už proto, že jen každý sedmý z jejích řad je ženatý či vdaná. K tomu mladé ženy mateřství dál odsouvají na pozdější dobu, první dítě mívají nejčastěji ve 29 letech. Rodičovství je stále více plánované, mladí jej podmiňují odpovídajícím bydlením a finančním zázemím.
Některé ženy, je jich kolem pěti procent, ale dítě nechtějí vůbec. Například 24letá Kristýna z Nymburka uvádí hned několik důvodů. Jednak je zatím na škole a pár let ještě studovat bude. I zamýšlené kariéře v oboru uměleckého průmyslu by mateřství bránilo. Dalším argumentem je nejistota. „Nevím, v jaké situaci bude můj obor za pár let, práci mi může vzít umělá inteligence,“ míní. Vedle toho se jí nelíbí, že by společnost měla ženy hodnotit podle toho, jestli mají, nebo nemají děti. „Nežiju přece proto, abych dodávala další plátce do důchodového pojištění. Myslím, že postarat se v dnešní době sám o sebe, je také dost obtížné,“ dodává. Navíc nevylučuje, že část života prožije v zahraničí, líbí se jí ve Švýcarsku či Nizozemsku.
Stojí snad takový přístup k životu za současným propadem porodnosti? Zřejmě ne, individualismus kombinovaný s feminismem tu totiž byl už před covidem, a přesto narozených dětí mezi lety 2013 a 2021 přibývalo. Zřejmě proto, že se v souvislosti s ekonomickým růstem zlepšovaly materiální podmínky a důležitý byl i optimistický výhled do budoucna. Což vše zvrátila epidemie a hospodářská nejistota podtržená strachem z války.
Vždy nespokojené mládí
Jaká je tedy generace mladých? Především pestrá a rozkolísaná vnitřními rozpory. Na jedné straně požaduje vysokou životní úroveň, na druhou se nemíní stresovat a vyžaduje volný čas na své aktivity. Její příslušníci chtějí být vzdělaní, nicméně ke studiu mají výhrady. Uznávají, že celebrity, které na sítích sledují, si své miliony zaslouží, přitom však kritizují sociální rozdíly.
„Jejich životní strategie není v porovnání se staršími generacemi lepší nebo horší, je prostě jiná. A to výrazně,“ říká socioložka Voleková z Kantaru. Na druhou stranu připomíná, že mladí lidé jsou dostatečně flexibilní a dokážou se přizpůsobit měnícím se životním okolnostem. S přibývajícím věkem, kolem třicítky, kdy do jejich života vstupuje partnerství nebo rodina, se jejich chování začíná přibližovat starší generaci Y.
Mladí, dokud nezestárli, však vybočovali z řady vždy. Nespokojená byla už generace devadesátých let 19. století, která Čechy konečně chtěla vidět mezi moderními národy. S rodiči si nerozuměli ani lidé, kteří dělali kariéru za první republiky, zejména ti, kteří si po celý život v sobě nesli Masarykovy humanitní ideály. Odlišná byla poválečná budovatelská generace nebo mládež formovaná pražským jarem roku 1968. A nakonec i generace nadšenců, které v devadesátých letech nadchlo tržní hospodářství a možnosti, jež se před nimi po pádu komunismu otevřely ve světě.
Nyní jen nastupují ti, kteří nezažili socialismus ani jeho transformaci a jejichž životní postoje nezformovala škola, ale internet a postmoderna. Už jim vyrůstají následovníci. Ti zřejmě budou žít v symbióze s umělou inteligencí a smíření se světem, kde nic není dopředu jisté.
