Byly to záběry, které právě před čtyřmi lety obletěly Česko – vousatí válečníci se probírají lahvemi s alkoholem, mezi kterými nechybí plzeň nebo becherovka. Bylo měsíc po pádu afghánského hlavního města Kábulu a bojovníci Tálibánu právě objevili sklad českého velvyslanectví. To velvyslanectví jsem dobře znal, sklad alkoholu z rodné země mi tehdy – v roce 2010 – zůstal bohužel utajen.
Tálibové objevili na české ambasádě v Kábulu sklad tvrdého alkoholu. | Video: Twitter/Pamir News
Když jsem ty záběry viděl, bylo mi líto, že mě do skladu nikdo nepustil, když jsem na ambasádě v roce 2010 strávil asi dva týdny. Vedl jsem tehdy tým civilních expertů v provincii Lógar a kvůli sílícímu ostřelování nás tehdy na dva týdny stáhli do Kábulu.
Ambasáda byla trochu stísněná, protože kromě nás deseti tu byl samozřejmě i pan velvyslanec, jeho zástupce a také vojáci speciálních sil, kteří objekt zabezpečovali. Bylo to v chráněné vládní čtvrti – všude byl ostnatý drát a kontrolní stanoviště afghánských vojáků, nepálských Ghurků, kteří pracovali pro nejrůznější bezpečnostní agentury, a také vojáků mezinárodních sil.
Nedaleko byla americká ambasáda, což bylo důležité. Když jste tam někoho znali, mohli se dostat dovnitř a užít si bazén, dobře zásobený bar a taky si koupit v jejich obchodě dobrou whiskey.
Alkohol byl totiž v Afghánistánu velký problém. I prozápadní vláda byla islámská, takže alkohol byl v celé zemi přísně zakázán. Na ilegální obchody s alkoholem se pořádaly razie a televize přinášela reportáže o tom, jak policie rozbíjí gangy pašeráků whiskey. A na kábulském letišti vás kontrolovali ani ne tak kvůli drogám jako kvůli lahvím.
Kde je poptávka, je ale i nabídka, takže vodka se pašovala z Tádžikistánu, whiskey z Dubaje. Ovšem většina Afghánců si svou potřebu omamných látek zajišťovala marihuanou či hašišem, v horším případě opiem.
Vojáci sil NATO to měli různé: Francouzi a Italové fasovali víno, Němci pivo. Jenže my jsme byli na americké základně a tam platil přísný suchý zákon. Řešilo se to lékařským lihem, chytré hlavy dokonce kvasily z jablečného moštu ovocné víno zvané Chateau de Shank, podle názvu základny.
Chateau de Shank a lékařský líh měly své chuťové limity, proto i po těch letech blednu závistí, když vidím, co všechno měla česká ambasáda k dispozici. I když chápu, že to bylo pro diplomatické návštěvy a ne pro nenažrané krky nás z terénu, z provinčního rekonstrukčního týmu. Nikoho by nás ale tehdy ani ve snu nenapadlo, že tyhle drahocenné zásoby padnou jednou do rukou našim nepřátelům z Tálibánu.
Ale stalo. V půlce září 2021 jsme tak mohli sledovat, jak muži v turbanech obrací v rukou plzeň, becherovku, jelínka, božkov, ale také Johnnieho Walkera nebo Beefeater. Tálibán si dal tu práci, že vše natočil a prezentoval v médiích jako důkaz dekadence svržené vlády. Nešlo totiž ani tak o to, že na místě byla (tehdy už opuštěná) česká ambasáda.
Budova, kterou jsme si pronajímali, totiž patřila bývalému afghánskému ministru zahraničí Sebghatulláhovi Rabbánímu. Ten byl navíc synem velkého protivníka Tálibánu, afghánského prezidenta Burhánuddína Rabbáního, kterého pro změnu agent Tálibánu odpálil na mírovém jednání bombou umístěnou v turbanu.
Mladý Sebghatulláh byl nejen ministrem, ale i úspěšným podnikatelem, kromě celostátní televize vlastnil i řadu nemovitostí. A jednu z nich pronajímal České republice. Pro Tálibán to tak byla příležitost prezentovat důležitého představitele minulého režimu jako zkaženého a dekadentního alkoholika. Češi se v tom ocitli víceméně omylem. Tálibánská média měla jiný cíl – rodinu Rabbání.
