Na Blízkém východě je Kreml v defenzivě už od konce roku 2024, kdy do Damašku vpadli syrští povstalci a svrhli Putinova dlouholetého spojence Bašára Asada. Rusko se tehdy zmohlo pouze na poskytnutí azylu diktátorovi, aniž by se jakkoliv pokusilo pádu jeho režimu zabránit.
Na začátku letošního roku pak americký prezident Donald Trump vyslal do Venezuely elitní jednotky s cílem zajmout proruského diktátora Nicoláse Madura. Moskva na tento krok reagovala pouze odsouzením „neokolonialismu a imperialismu“, bez jakékoliv reálné akce.
Zároveň ruský prezident Vladimir Putin ani nijak nenaznačuje, že by se chystal přijít na pomoc Íránu, svému nejvýznamnějšímu zbývajícímu spojenci na Blízkém východě, který čelí masovým protivládním protestům a hrozbě amerických úderů.
Tato neochota či neschopnost Kremlu poskytnout svým spojencům skutečnou podporu narušuje Putinovy snahy vykreslit Rusko jako globální mocnost a zároveň vyvolává zásadní otázku: Má dnes Rusko vůbec kapacitu přijít svým spojencům na pomoc?
Je Rusko schopné pomoct svým spojencům?
Podle bezpečnostního analytika Jana Kofroně je odpověď poměrně jednoznačná. Státům, které jsou od Ruska geograficky vzdálené, Moskva reálně pomoci nedokáže. A ve skutečnosti to není nic nového – podobné to bylo před deseti i patnácti lety, dnes je to však kvůli válce na Ukrajině ještě viditelnější.
„Reálně může Rusko pomáhat jen tam, kde sdílí hranici, tedy třeba v Bělorusku. I to by pro něj ale dnes už bylo problematické. Cokoliv vzdálenějšího už naráží na extrémně omezené schopnosti,“ říká Kofroň pro Aktuálně.cz. A zároveň připomíná, že Rusko nebylo schopné účinně pomoci ani Srbsku během konfliktu s NATO v roce 1999.
Rusko je schopné působit v místech, kde čelí slabším protivníkům, typicky různým povstaleckým skupinám s lehkými zbraněmi. I v takových případech je však jeho podpora omezená. Zbraně totiž dnes Moskva potřebuje především pro válku na Ukrajině. Na jiná místa může vysílat instruktory nebo menší objem techniky, to však často neřeší hlavní problémy těchto režimů.
„Tyto státy si budují armády primárně tak, aby byly loajální režimu, ne aby byly skutečně bojeschopné. Vojenská efektivita je až na druhém místě,“ vysvětluje Kofroň. Pokud jim pak ani Rusko nedokáže výrazně pomoci, není to proto, že by nechtělo, ale proto, že už jednoduše nemá čím.
Proč tedy tyto státy vůbec zůstávají spojenci Ruska? Odpověď je podle Kofroně prostá: nemají lepší alternativu. Západ pro ně často není přijatelným partnerem a jiného silného ochránce nemají. Rusko jim v minulosti alespoň určitou pomoc poskytovalo – zbraně, výcvik, politickou podporu. I když je dnes jeho kapacita výrazně omezená, stále zůstává „nejmenším zlem“.
Skutečná aliance možná nikdy neexistovala
Podle některých kritiků však problém sahá ještě hlouběji. Nejde jen o to, že Rusko své spojence nedokáže účinně chránit, ale o to, že skutečná aliance s nimi možná ani nikdy neexistovala.
Bývalý ruský diplomat Boris Bondarev pro server Politico uvedl, že ruská podpora byla od samého začátku z velké části fikcí. „Ani Venezuela, ani Írán nejsou součástí nějakého ruského impéria,“ řekl. Po invazi na Ukrajinu bylo podle něj pro Moskvu důležité ukázat, že „není sama“, což však patří spíš do roviny propagandy.
Podle expertů vystupujících na čtvrtečním panelu think-tanku Atlantic Council si však Rusko navzdory všem neúspěchům stále udržuje určitý vliv v Latinské Americe, Africe i částech Blízkého východu.
„Rusko možná bude muset hrát spíš v ústraní, ale rozhodně není ze hry,“ cituje deník Kyiv Post Annu Borščevskou z Washington Institute.
Přesto se však experti shodují, že důvěryhodnost Kremlu výrazně utrpěla a jeho spojenci dnes ruskou podporu vnímají v lepším případě jako symbolickou, v horším jako čistě účelovou a obchodní.
Jak shrnul jeden z panelistů: „Rusko možná ještě není ze hry, ale postupně přichází o přátele i důvěryhodnost, kterou dříve bralo jako samozřejmost“.
