Česko stojí před politickou debatou o tom, zda zavést eutanazii. Ústavní soud ve svém aktuálním nálezu apeloval na zákonodárce, aby se tímto tématem zabývali. Respektive aby hledali řešení, které ochrání život, ale současně bude respektovat svobodné rozhodnutí člověka zemřít. „Jediným eticky čistým řešením je rozvoj paliativní medicíny,“ věří kněz a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha.
Problém trpícího člověka nejde vyřešit tím, že dotyčného sprovodíme ze světa, říká Marek Orko Vácha. Eutanazii nebo asistovanou sebevraždu lze podle něj i zneužit. Své o tom ví několik válečných veteránů z Kanady, kterým byla v roce 2022 nabídnuta místo léčby posttraumatické stresové poruchy asistovaná sebevražda. „Což je překvapilo,“ konstatuje kněz a expert na lékařskou etiku.
Nikdy jste se nesetkal s člověkem, který si přál zemřít?
Ne. Lépe řečeno: v době, kdy jsem docházel do nemocnic a fungoval jako nemocniční kaplan, jsem se několikrát setkal s lidmi, kteří už se těšili na konec. Nebo mi říkali, že se modlí za to, aby už umřeli. Nikdy v životě jsem se ale nesetkal s člověkem, který by mi řekl: „Prosím, zabijte mě.“ Nebo který by si přál, aby mu někdo ke smrti pomohl. To ne.
V Česku přesto podpora eutanazie stále stoupá – třeba v roce 2023 se pro její uzákonění vyslovilo rekordních 73 procent lidí. Ukázal to průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Čím to podle vás je?
Podle mě je to tím, že lidé neznají současnou situaci v medicíně. Neznají zblízka možnosti dnešní nemocniční nebo hospicové péče, neuvědomují si její pokrok. Kdyby to tak bylo, věděli by, že už se lidé na konci svého života netrápí v nesnesitelných bolestech. Nečekají jenom na to, až si pro ně přijde smrt.
Dneska už umíme bolesti velmi dobře tišit – máme k tomu nové účinné léky i další prostředky. Nenecháme nikoho jen tak napospas osudu. Přinášíme pacientům na konci života úlevu – tak, aby mohli v klidu dožít.
Zastánci eutanazie ale používají i jiné argumenty – konec života v těžké nemoci je podle nich nedůstojný. Nechtějí být léta upoutaní na lůžku a odkázaní na pomoc druhých. Chtějí se tomuto stavu vyhnout a dobrovolnou smrt vidí jako řešení…
Ano, tento názor občas zaznívá. Naše životy se proměnily – zatímco dřív přicházela po krátkém období aktivního života krátká choroba a smrt, dnes se dny v nemoci prodlužují. Medicína už sice dokáže suplovat funkci řady orgánů, celkovému stárnutí a chátrání organismu ale stále zabránit nedokáže.
Podle mě to ale stále není důvod k eutanazii. Problém utrpení – ať už člověk zažívá nepohodlí fyzické, nebo psychické -, opravdu nelze vyřešit tím, že dotyčného sprovodíme ze světa.
Proč to tak podle vás někteří lidé nevnímají?
Je to důsledek určitého nastavení dnešní společnosti. Hodně lidí se příliš soustředí na materiální stránku světa, za svůj hlavní cíl si vytkli pocit štěstí. Chtějí si užívat, dráždit svá nervová zakončení vzrušením z dobrého jídla, pití a zábavního průmyslu. Žít v hojnosti.
Ke spokojenosti jim to ale nakonec nestačí, a tak propadají pocitu zmaru a ztráty životního smyslu. Ptají se, proč pokračovat v životě v okamžiku, když jejich honba za vzrušením skončí a oni se ocitnou na nemocniční posteli – staří a nemohoucí. Podle mě je ale takovým lidem třeba pomoct úplně jinak než eutanazií. Jejich život je třeba naplnit i jinak…
Je pravda, že v Nizozemí, kde je eutanazie legální už přes 20 let, přibývá případů „životem unavených lidí“. Eutanazie už není jen krajním řešením pro lidi v terminálním stadiu nemoci, stala se z toho jedna z možností, které se svobodnému člověku nabízejí…
A tomu odpovídají i počty takto usmrcených lidí. V posledních letech už tam takto umírá skoro deset tisíc lidí ročně. Třeba loni to bylo 9958, což je o deset procent víc než v roce předchozím. To je 27 případů denně – eutanazie už tvoří přes pět procent všech tamních úmrtí. To je strašně moc.
Přitom ještě dvě nebo tři generace lidí zpátky by nikoho nenapadlo o něčem takovém vůbec uvažovat. Poválečná generace chtěla obrovsky žít. Měla chuť tvořit nový a lepší svět. Ještě teď to na těch lidech vidím. Když se občas setkám s některým z přeživších z holocaustu, stále jsou vděční za všechno, co jim život přinese. Naposledy letos na jaře. Mluvil jsem s paní, která miluje život. Chce žít se vším všudy, protože má tu zkušenost z Auschwitzu.
Jinými slovy: Chápu, že se svět vyvíjí a lidé s ním, eutanazie je ale až příliš silné a radikální řešení na všechny problémy lidí. Podle mě je absurdní mít zákon, že mě můžou lékaři sprovodit ze světa jenom proto, že jsem právě ztratil smysl života.
Vraťme se ale k případům vážně nemocných lidí, kteří už nemají naději na uzdravení. Eutanazie je podle vás nepřijatelné řešení. Co byste ale říkal na asistovanou sebevraždu? Při té lékař pacienta vlastní rukou nezabíjí, jenom mu namíchá smrticí „koktejl“. Pacient ho pak vypije sám.
Ani s tímhle bych se neztotožnil. Stále platí, že lékař pacienta v podstatě zabije – vědomě mu připraví smrticí koktejl. Vytvoří spolu s pacientem dohromady tým. Oproti eutanazii tam zas tak velký rozdíl není.
Tady bych navíc připomenul ještě jednu věc: asistovaných sebevražd je obecně daleko méně než eutanazií. To o něčem svědčí. Pokud to mám být já sám, kdo učiní ten rozhodující krok a zmáčkne tlačítko ke kapačce se smrtícím roztokem nebo ho vypije, tak už je to těžší. K tomu už tolik lidí odvahu nemá…
Někteří lékaři ale připouštějí, že už dnes těžce nemocným lidem na onen svět pomáhají. Jenom se o tom veřejně nemluví. Třeba geriatr Zdeněk Kalvach před lety přiznal: „Provádí se to. Říká se tomu divoká eutanazie a znamená to, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti. Cílem je ukončit utrpení nemocného.“
Pokud se to někde opravdu děje, tak to rozhodně není legální. Taky by mě zajímalo, jakým způsobem se to děje. Jedna věc je totiž úmyslně zabít člověka, ale něco jiného je přirozeně pacientovi zkrátit život tím, že mu podám silně tlumicí léky proti bolesti. Tedy že mu poskytnu takzvanou terminální analgosedaci, což je při dodržení všech podmínek eticky čisté řešení.
Je pravda, že tlumení bolesti silnými analgetiky může někdy způsobit i to, že pacientovi zkrátíme život. Lékaři to musí balancovat. Tento postup vždy musí být lege artis (dle pravidel oboru).
Neudělalo Česko první pomyslný krok k eutanazii už tím, když před lety zavedlo institut dříve vysloveného přání – tedy možnost pacienta odmítnout stávající léčbu, případně nesouhlasit se zahájením léčby nové? I v tomto případě jde většinou o takovou léčbu, která jenom protahuje život v bolestech.
Neudělalo. Institut dříve vysloveného přání je eticky čistá a velice bohulibá věc. Na základě přání pacienta, které vyřkl ještě ve stavu plného vědomí, ho v podstatě jenom necháte umřít. Například v případě zástavy srdce už neuděláte kardiopulmonární resuscitaci, protože ji nechtěl. Nic víc.
Naopak eutanazie znamená, že se do jeho smrti lékař aktivně zapojí. To už je něco úplně jiného.
Já jednoduše souhlasím s nedávným rozhodnutím Ústavního soudu (soud zamítl stížnost muže domáhajícího se eutanazie; pozn. ed.), který konstatoval, že „život stěžovatele není akutně ohrožen, stěžovatel není závislý na život udržující léčbě a nelze ani dovodit, že by kvůli svému současnému zdravotnímu stavu trpěl vyhlídkou takovéto závislosti do budoucna“. Stát by tedy v daném případě neměl přistupovat na to, že lze oficiálně rukou lékaře ukončit život člověka. Taková představa je i pro mě absurdní.
Ústavní soud ale současně nabádá zákonodárce k tomu, aby hledali jakékoliv řešení. To by mělo ochránit život, současně by ale mělo respektovat svobodné rozhodnutí člověka zemřít. Jak by se s tím měli podle vás zákonodárci vypořádat?
Dalším rozvojem paliativní a hospicové medicíny. Ani dneska ještě není vyřešeno financování hospicové péče. Člověk, který se stává závislým na ostatních, by měl mít jistotu, že se pro něj vždycky najde nějaké místo. Že ho někde ošetřovatelé a hospicové sestry doprovodí až do smrti, aniž by jeho život uměle dál a dál prodlužovali – nebo naopak zkracovali. Že o něj bude dobře postaráno. To je eticky naprosto čisté řešení.
Rozhodně by se neměli vydávat cestou eutanazie nebo asistované sebevraždy, tam je podle mě obrovský prostor pro zneužití. Ten tlak na určitou skupinu lidí, ať už postižených nebo jinak znevýhodněných, by se mohl stupňovat. Ti lidé by mohli nabýt dojmu, že se to od nich očekává.
V zemích, kde eutanazii zavedli, už to dneska vidíme. Třeba v Kanadě v roce 2022 si na to v několika případech stěžovali váleční veteráni. Byli překvapení, když jim byla místo léčby posttraumatické stresové poruchy nabídnuta asistovaná sebevražda.
Společnost na to zkrátka není připravená. Ostatně když se podíváme, jak se k eutanazii staví většina zemí světa, je zřejmé, že velmi obezřetně. Nizozemský model už je funkční 20 let, přesto ho drtivá většina států nezačala přejímat a kopírovat. A to o něčem svědčí.
