Donald Trump tento týden hovořil o možném rozšíření amerických útoků na íránské vodárny, odsolovací zařízení či elektrárny. Byl by takový cíl z hlediska mezinárodního práva legitimní?
Aby byl nějaký cíl z hlediska válečného práva legitimní, musí sloužit k účinné podpoře válečného úsilí. Rozhodující je tedy účel daného zařízení a úmysl útočníka.
Pokud jde o zařízení, které podporuje válečné operace – typicky například elektrárny nebo průmyslové podniky vyrábějící zbraně – je útok na ně považován za legitimní a legální. Naopak pokud cílem útoku není oslabení válečného úsilí, ale způsobení škod civilnímu obyvatelstvu, legální není.
U odsolovacího zařízení, které slouží k zásobování civilistů pitnou vodou, by šlo o nelegitimní cíl. U elektrárny je ale situace složitější – nelze totiž zpravidla rozlišit, kdy dodává elektřinu civilní sféře a kdy zbrojní výrobě. V takovém případě se má za to, že infrastruktura slouží i válečnému úsilí, protože elektřina je nezbytná například pro výrobu zbraní. Z tohoto pohledu tak může být útok na elektrárnu považován za legitimní.
Dá se z tohoto pohledu obhajovat i například ruská kampaň proti ukrajinské energetice?
Je potřeba rozlišovat dvě oblasti mezinárodního práva: ius ad bellum a ius in bello.
Ius ad bellum určuje, kdy je legální válku zahájit – například v sebeobraně nebo na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN. V tomto smyslu Rusko napadením Ukrajiny porušilo mezinárodní právo a dopustilo se zločinu agrese.
Jakmile ale válka probíhá, nastupuje ius in bello, které platí pro obě strany stejně, bez ohledu na to, kdo je agresor. Útoky na infrastrukturu podporující válečné úsilí – například výrobu zbraní nebo energetiku – tak mohou být legitimním cílem obou stran.
To ale nijak neruší samotný akt agrese, který zůstává porušením mezinárodního práva.
Pokud by tedy Spojené státy skutečně zaútočily na íránská odsolovací zařízení, šlo by o válečný zločin?
U každého cíle je nutné posuzovat, k čemu konkrétní zařízení slouží. Pokud by ale cílem útoku bylo vystavit civilní obyvatelstvo riziku vyhladovění nebo žízně, šlo by o válečný zločin.
Mezinárodní humanitární právo totiž výslovně zakazuje používat vyhladovění civilní populace jako nástroj války – a to zahrnuje i odepření přístupu k pitné vodě.
Naopak útok na odsolovací zařízení ve vojenské posádce, které slouží k zásobování vojáků vodou, by byl legální. Rozhodující je tedy vždy účel dané infrastruktury.
Má mezinárodní právo reálnou sílu takovým útokům zabránit, zvlášť u velmocí, jako jsou Spojené státy?
Neexistuje žádná světová vláda. Organizace spojených národů nemá vlastní armádu ani policii. Pokud chce někoho k něčemu donutit, potřebuje rozhodnutí Rady bezpečnosti a také to, aby jí členské státy poskytly prostředky k vynucení.
U velmocí je to samozřejmě velmi složité. Systém je nastavený tak, aby byl vyvážený, často až na hranici funkčnosti – typickým příkladem je právo veta stálých členů Rady bezpečnosti. Proto je vynucování mezinárodního práva komplikované, nikoliv však nemožné.
Důležité ale je, že právě proto jsou válečné zločiny nepromlčitelné. Může se například stát, že se jednou změní režim a vlastní stát pachatele vydá k soudu. Viděli jsme to například po válkách v bývalé Jugoslávii, kdy byli váleční zločinci stíháni i s odstupem času – mimo jiné proto, že je jejich vlastní státy vydaly nebo to umožnil mezinárodní tlak.
Nepodkopává důvěru v mezinárodní právo, když Donald Trump otevřeně hrozí jeho porušením?
Důvěru to samozřejmě oslabuje, mimo jiné i proto, že Donald Trump působí, jako by alespoň principům mezinárodního práva příliš nerozuměl.
Pokud se ale podíváme na samotné vedení operací – a odhlédneme od ius ad bellum – pak z hlediska ius in bello jsem zatím nezaznamenal, že by Spojené státy při výběru cílů porušovaly mezinárodní právo ozbrojeného konfliktu.
Jejich postup se řídí tím, že útočí na vojenské cíle, respektive na infrastrukturu, která podporuje válečné úsilí. Nevidím tedy, že by v této kampani docházelo k porušování základního principu rozlišování mezi civilními a vojenskými cíli.
Proto nemám problém říct, že důvěra v mezinárodní humanitární právo není v tomto ohledu zásadně oslabena – právě proto, že Spojené státy tato pravidla při výběru cílů dodržují.
V čem je tedy v tomhle ohledu hlavní rozdíl mezi přístupem Ruska a Západu?
Když odmyslím otázku, jestli Spojené státy mají právo útočit na Írán, a budu se bavit jen o tom, jak to dělají, tak v tuto chvíli neporušují pravidlo rozlišování mezi civilními a vojenskými cíli.
To je zásadní rozdíl oproti Rusku, které po zahájení brutální invaze v roce 2022 vojákům fakticky rozvázalo ruce a nechalo je masivně páchat válečné zločiny, aniž by to vyšetřovalo. V přístupu ke kolaterálním škodám je mimořádně ignorující vůči utrpení civilistů.
Další rozdíl je ve výcviku. V americké armádě jsou vojáci dlouhodobě cvičeni v pravidlech použití síly a vědí, co mohou a nemohou. Zároveň vědí, že porušení pravidel může být potrestáno.
Naopak v Rusku vidíme úplně opačný přístup – například Putin po masakru v Buči své vojáky vyznamenal. To vytváří úplně jiný motivační rámec.
