Témata to jsou velká, subjektivně vybraná a pro jejich zkoumání je třeba značné otevřenosti a upřímnosti.
Bezpečnost
Je to téměř přesně deset let, co jsem na stránkách Hospodářských novin publikoval text pod názvem „Aby se česká města nejmenovala Putinov“. Jeho obsah koresponduje s jeho titulkem, a navíc v něm byla vyjádřena výzva české politické elitě, aby se vymezila vůči tehdejší ruské expanzi. Neudělala to. Ostatně stejně jako celá Evropa. Nic se nestalo ani těsně poté, co Putin před čtyřmi lety napadl Ukrajinu.
Těžko tedy říct, k čemu by muselo dojít, aby se naše vláda nejen přihlásila k větším výdajům na obranu, ale aby tyto výdaje byla také schopna zprocesovat a proměnit v reálně existující zbraně, které potřebujeme. Podobné to je i s počtem vojáků. Zdá se, že dokud nad námi nebudou létat cizí rakety, tak neuvěříme, že je nutné nejen scházet se, diskutovat a vydávat dvacátý nebo třicátý sankční balíček, ale i cosi konkrétního a pro Rusko zásadně bolestivého konečně dělat. Po deseti letech bych totiž komentář s vyslovenou obavou o okupaci (nejen) naší země Ruskem mohl klidně napsat znovu. Rozdíl je v tom, že tehdy se jednalo o zjevnou nadsázku, kdežto nyní už o (snad) málo pravděpodobnou realitu.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Selhávající Evropská unie
Z mého pohledu nejsme pouze Čechy, ale také Evropany. Věřím, že to tak cítí i mnozí další. Je to výsledek procesu, který začal pádem železné opony a pokračoval naším vstupem do EU a NATO. Brzy poté však Evropa začala upadat. V porovnání s USA, Čínou, Indií nebo Brazílií se za poslední dekádu rozvíjíme pomalu, nemáme téměř žádné vize ani společné cíle a ty, které máme, nyní rychle měníme. Ano, mám na mysli Green Deal, jenž se stal zkratkovitým symbolem evropské nekoncepčnosti, stejně jako emisní povolenky. Identičtí politici obě agendy nejprve s velkou slávou prosazovali, aby je za pár let ořezávali, a kdo ví, co udělají dál.
Nejbohatší evropské země mají minimální hospodářský růst a vnitřně bojují s tím, že značná část obyvatelstva trpí chorobou s názvem „nárokovost“ a zvykla si na dlouhodobě neudržitelnou sociální podporu. Některé firmy jsou na hraně ziskovosti, a přesto pod tlakem odborů zkracují pracovní dobu a posilují tím principy, které brání budoucí prosperitě.
EU se vyznačuje především regulacemi a velice pochybuji, že jakýkoliv Evropan vlastně chápe, kam směřuje, jaké jsou její vize a jaká agenda k nim vede. Už snad ani nemá cenu znovu zmiňovat velmi kritickou zprávu Maria Draghiho, která evropské problémy před rokem shrnula, byla široce diskutována a pak se, jako vždy, nestalo prakticky nic. A když pak Američané ve své strategické zprávě mluví o civilizačním nebezpečí pro Evropu, tak se mnozí evropští politici i komentátoři tváří uraženě. Měli bychom si přitom jasně říct, že EU jde špatným směrem a není zatím schopna sebereflexe. Je jen dobře, pokud jí to tedy někdo zvenčí aspoň naznačí.
Socialistické recepty
S tím souvisí i koncepce velkých regulací, připomínajících starší generaci plánované hospodářství. Řekneme evropským automobilkám, co jsou povinny (ne)vyrábět, a pak jsme překvapeni, že to samotní Evropané, tedy zákazníci, nechtějí. V českých poměrech naléváme do nezreformované vědy nebo zdravotnictví stále více peněz a pak se divíme, že výsledky jsou stejné jako dříve. Princip je jasný: Když do neefektivního systému přidáme jakoukoliv částku, tak ho tím nezměníme. Peníze se rozmělní na spoustu dávek pro naprosto zbytečné aktivity a k těm nejschopnějším toho nakonec přijde jen o trochu víc, než měli doposud.
A zmíním ještě jednu tradiční bolest tolik typickou pro náš stát. Léta předem víme, kolik dětí se bude hlásit na střední školy, kolik dětí se bude rodit v jednotlivých porodnicích nebo kolik lidí dostane infarkt myokardu. Přesto tomu systém státních škol nebo nemocnic nikdy předem nepřizpůsobíme a pokaždé jsme jakoby překvapeni, že se děje to, co jsme věděli léta dopředu. Přitom kdokoliv, kdo by chtěl začít jmenované systémy preventivně reformovat a zbavovat jejich nejslabších článků, bude veřejně kritizován.
K tomu patří i poznámka o kvazi pravicových politických stranách, jež vládly v posledním volebním cyklu. Jejich praktická politika by byla v zámoří považována v mnoha ohledech za levicovou. Podívejme se na nepovedené změny v zákoníku práce, které měly původně vést k větší flexibilitě pracovního trhu. Dokud si zaměstnavatel nebude moci pružně rozhodovat o tom, koho dnes zaměstná a zítra již ne, tak se k žádoucí konkurenceschopnosti nikdy nedostaneme.
Socialistických receptů, o jejichž nefunkčnosti jsme se měli možnost přesvědčit ve dvacátém století, jsme se tedy nezbavili a hrozí nám dál.
Politická zbabělost a absence evropské vize
Na závěr jsem si nechal téma politické zbabělosti a absence vizí. Kdo slyšel projevy bývalého premiéra Petra Fialy, ten musí uznat, že stran malování pozitivní budoucnosti byly opravdu skvělé. A to není žádný pokus o sarkasmus, ale jen snaha o objektivní hodnocení. Nicméně po jisté době bylo také zřejmé, že stejně jako mnozí jiní evropští politici trpí jistým bájením o vysněném světě, ke kterému se praktickými kroky nepřibližujeme.
Aktivity českého státu bych totiž přirovnal k impresionistickému obrazu. Pakliže si ho prohlížíte z dálky, tak je hned na první pohled hezký a každá jeho část dává nějaký smysl. Jakmile se však přiblížíte a především rozeznáváte jednotlivé detaily, pak znejistíte. A stejné je to s každou agendou, která je v rukou našeho státu a člověk jí aspoň trochu rozumí. Při podrobném pohledu se nemůžete vyhnout závěru, že by se věci měly dělat jinak, lépe a efektivněji. Přesto se k hlubokým reformám politické elity zatím nehlásí a na palubách mnoha pomyslných státních Titaniků se stále tancuje.
Na obrácení negativního evropského trendu nehledáme recept pouze my. Kdysi ukáznění a stále pořádkumilovní Němci vsadili na „nakopnutí“ hospodářství investicí (dluhem) o velikosti bilionu eur, protože jejich ekonomika již sedm let víceméně stagnuje. Zda to bude fungovat, ještě uvidíme. Možná dokonce velmi brzy, protože čínské automobilky v nejbližších letech zřejmě zaplaví evropské trhy a tím Němce zbaví dalšího odvětví, v němž doposud excelovali.
A pokud bych se měl pokusit definovat jednu jedinou hlavní hrozbu pro nás i celou Evropu, pak bych za ni označil nás samotné. Zdá se, že jsme se zapomněli v minulých časech hospodářské prosperity, amerického bezpečnostního deštníku a levných energetických zdrojů z Východu.
Evropo, probuď se. Ty časy již minuly.
