Italští archeologové detailně prozkoumali díry v severní části pompejských hradeb. Zjistili, že je nezpůsobily katapulty ani ruční zbraně, ale mechanický samostříl schopný automaticky odpalovat více střel po sobě.
Projektily bušily do zdí Pompejí jeden za druhým. Kdyby na hradbách stál moderní člověk z jednadvacátého století, asi by to označil za automatickou palbu – pro obránce města to ale bylo něco zcela nového. Železné hroty střel vymrštěných velkou rychlostí zasahovaly vojáky na hradbách, ale některé se zaryly i do zdí.
Za strašlivou palbu mohl polybolos, antická obdoba těžkého kulometu, naznačuje nová studie, kterou vydal tým vědců v odborném žurnálu Heritage.
Pompeje jsou nejčastěji spojované s archeologickými nálezy, které pocházejí z roku 79 našeho letopočtu, kdy bohatou jihoitalskou metropoli zničila erupce nedalekého Vesuvu. Ten pohřbil i další města: Herculaneum a Stabie. Nový objev ale s těmi událostmi nijak nesouvisí, týká se totiž války, jež proběhla o sto let dříve.
Kulomet antického světa
Římská říše byla všechno, jen ne mírumilovná. Středomořská velmoc často válčila se svými sousedy, ale nevyhnula se ani vnitřním konfliktům. K jednomu z těch největších došlo v letech 91–88 před naším letopočtem. Konflikt mezi Římem a jeho spojenci, které tvořila hlavně jihoitalská města, doutnal celé roky. Spočíval v tom, že metropole jim odmítala přiznat práva, nicméně vyžadovala od nich povinnosti.
Až do té doby byly Pompeje suverénní mocností, a právě to měl zlomit generál Lucius Cornelius Sulla, který římské výpravě velel. Proti němu stál pompejský velitel Lucius Cluentius. Ten zpočátku dokázal lépe vybavenému nepříteli odolávat, ale právě při obléhání města se lepší technologie Říma dokázala projevit.
Sulla zaútočil na severní hradby města, které dodnes nesou známky poškození – hluboké díry v hradbách, které vědci opakovaně studovali. Nejvíc je zaujaly velké kruhové krátery, které způsobily kamenné koule vypálené z římských katapultů, obdobě moderního dělostřelectva. Jenže mezi těmito nápadnými dírami jsou menší, čtyřhranné, které se vyskytují v jakémsi vějířovitém vzoru.
Až doposud je archeologové připisovali nespecifikovaným „válečným poškozením“, nová analýza ale naznačuje jinou příčinu. Tyto díry podle týmu vedeného profesorkou Adrianou Rossiovou z UniCampania byly pravděpodobně způsobené zbraní jménem polybolos, která dokázala vystřelovat více projektilů v rychlém sledu.
Hypotézy a důkazy
S takovou úvahou by mohl přijít kdokoliv, ale věda takhle jednoduše nefunguje. Aby svou hypotézu ověřili, naskenovali pomocí moderních metod výše zmíněné otvory a pak na jejich základě modelovali zbraň, která je mohla způsobit: jakou silou působila, jak rychle projektil letěl a z čeho byl vytvořený. Všechny výsledky naznačují, že šlo o palbu z jedné zbraně, která střílela rychle za sebou.
Podle údajů z řeckých zdrojů ze třetího století před naším letopočtem, které princip této opakovací zbraně popisují, by polybolu přesně odpovídal i vějířovitý vzor zásahů. Vychází z mechanického pohybu stroje, jak je popsaný v manuálech.
„Jednoznačně radiální uspořádání úderů v těsné blízkosti, které bylo pozorováno v Pompejích, (…) vede k oprávněné hypotéze, že byl použit automatický samostříl určený k zásahu lučištníků, kteří postupně vycházeli z bočních bran věží, nebo, ve vyšších patrech, obránců, kteří se na krátkou chvíli objevili mezi cimbuřím poté, co byly provizorní dřevěné hradby vážně poškozeny,“ napsali vědci.
Tato zbraň se stala populární zejména díky pořadu MythBusters, kde se ji její autoři pokusili rekonstruovat. Úspěšně – prokázali, že byla funkční, ale trpěla spoustou mechanických nedostatků, takže se často rozbíjela.
