V Českém muzeu hudby se koná soutěž, při níž musí houslaři za jeden den dokončit nástroje podle modelu Antonia Stradivariho. Vědci dodnes nedokázali přesvědčivě vysvětlit, proč se novější housle tři sta let starým stradivárkám nedokáží kvalitou zvuku vyrovnat. Jeden vzácný nástroj má ve sbírkách i muzeum, u příležitosti mezinárodní soutěže jej vystavilo.
Do Prahy se sjelo na čtyřicet soutěžících z dvanácti zemí. Dovezli nedokončené housle, které vytvořili ve svých dílnách. Hlavní soutěž se týká houslové hlavice – takzvaného šneka vyřezávají houslaři až na místě. „Je předepsaný model Antonio Stradivari,“ upřesnil ředitel soutěže Jan Špidlen, s čím porota bude výsledné nástroje srovnávat.
Muzeum zároveň práci asi nejslavnějšího houslařského mistra představuje na originálu. Vystavilo totiž nejvzácnější kousky se ze svých sbírek, které vyrobili dva představitelé cremonské houslařské školy. Jedním z nich je právě Stradivari, housle zvané Libon od něj vznikly v roce 1729. Jeho o dvě generace mladší kolega Joseph Guarneri del Gesú vyřezal v roce 1744 ve své dílně nástroj zvaný Princ Oranžský.
Vliv malé doby ledové?
Několikery housle od těchto dvou mistrů použili vědci v roce 2008 ve studii, snažící se přijít na kloub tomu, proč zrovna „stradivárky“ jsou považovány stále za nedostižné. Starožitné nástroje spolu s moderními prozkoumali pomocí lékařského scanneru. „Rentgenový“ pohled podle nich ukázal, že za mimořádné akustické vlastnosti vděčí stradivárky hustotě dřevní hmoty.
Jiná, dřívější studie vysvětlovala, že příčinou hustější dřevní hmoty je takzvaná malá doba ledová, kdy od konce šestnáctého do poloviny devatenáctého století byly teploty v Evropě celkově nižší. V letech 1645 až 1715, právě v době, kdy Stradivari působil, pak nastalo takzvané Maunderovo minimum, kdy bylo ještě chladněji. Chladno způsobilo zpomalení růstu stromů, ale takové podmínky už se nezopakovaly.
Jako všichni houslaři té doby Stradivari velmi pečlivě vybíral stromy, jejichž dřevo zpracovával. Soudilo se, že si opatřoval dřevo z jižních italských Alp, z oblasti, které se říká „les houslí“. Říkalo se také, že italský mistr a jeho kolegové používali dřevo ze starých kostelů.
Lidé stradivárky nepoznají, tvrdí studie
Pracovníci Institutu Jean Le Ronda d’Alemberta – tedy výzkumné laboratoře zastřešené Sorbonnskou univerzitou a francouzským Národním výzkumným centrem – v roce 2017 ověřovali, jestli jméno slavného houslaře nemá lepší zvuk než jím vyrobené nástroje.
Navzdory prestiži starých italských houslí posluchači dávají přednost zvuku novějších nástrojů a nedokážou „stradivárky“ odlišit, zní závěr publikovaný v časopise PNAS vydávaném americkou Národní akademie věd. Srovnávacího poslechu se účastnilo 137 lidí jednak v pařížském sále, jednak v newyorské koncertní síni.
Výsledek experimentu potvrdil obdobné studie stejného týmu z let 2010 a 2012. Sólisté by tak podle výzkumníků udělali lépe, kdyby při soutěžích, konkurzech či koncertech sáhli po novodobějších houslích, ovšem za předpokladu, že by posluchačům ani porotcům nebyl původ nástroje znám.
I housle za miliony lze ukrást
Čekalo by se, že nástroj od Stradivariho jeho majitel nespustí z očí, zvlášť když takových kousků se do dnešních dnů zachovalo zhruba šest set.
Například v roce 2012 se ale ve ztrátách a nálezech ve švýcarském Bernu objevily housle, které si půjčil nejmenovaný virtuos a pak je zapomněl ve vlaku. O dva roky dříve byla houslistka Min-Jin Kymovové okradená o své stradivárky, zatímco si kupovala sendvič v Londýně. Zloděj se je následně pokusil prodat za sto liber.
Ceny stradivárek se šplhají do milionů. Světový rekord na aukci drží housle od Stradivariho, jejichž majitelkou byla vnučka anglického básníka Byrona. Prodaly se v roce 2011 za 9,8 milionu liber (tehdy zhruba 325 milionů korun).
Pokud by si zájemci chtěli pořídit mistrovské housle od současného houslaře, měli by podle ředitele soutěže počítat s cenou začínající přibližně na sto tisíci korunách.
Dláto ano, smirkování ne
Program soutěže v Českém muzeu hudby potrvá do 7. června, kdy bude také oznámen vítěz. Materiál, tedy javorové dřevo, i nástroje používají houslaři svoje. „Je přesně specifikováno, co smějí použít, a co ne. Jsou dovoleny jen řezné nástroje: dláta, nože. Nesmí se používat pilníky, smirkové papíry ani škrabky. Pak se pozná, co ten účastník dovede,“ dodává Špidlen.
O vítězi rozhodují nejen odborníci, hodnotí se i soutěžící navzájem. „Tato soutěž není anonymní, o to více je její průběh transparentnější. Veškerá hodnocení jsou odkrytá a soutěžící mají možnost diskutovat své poznatky či výhrady s ostatními nebo s porotou. Samotný proces společného hodnocení je pro každého velmi přínosný,“ nepochybuje Špidlen.
Hlasovat může rovněž veřejnost, která se přijde do prozatímní dílny v muzeu podívat. Pro zájemce z řad laiků jsou určeny i doprovodné přednášky a koncerty, mimo jiné koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky.
Soutěž pořádá už od konce devadesátých let Společnost Věnceslava Metelky, nesoucí jméno houslaře působícího v devatenáctém století. Inspirativní osobností byl i pro spisovatele Karla Václava Raise, který z Metelkových deníků čerpal inspiraci pro svůj historický román Zapadlí vlastenci.
