Státy Perského zálivu zvažují, jak co nejrychleji obejít Hormuzský průliv. Podle expertů je nejpravděpodobnější variantou rozšíření stávajících terminálů v regionu a ropovodů v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech (SAE). Pomoci by mohlo i oživení zastaralých přeshraničních sítí či budování nových koridorů. Překážek je ale celá řada – od miliardových nákladů přes časovou obtížnost až po nutnost překonat vzájemné sváry. Ani dostat ropu do Rudého moře přitom nemusí znamenat výhru.
Teherán se nikdy nevzdá kontroly nad Hormuzským průlivem, zdůraznil v novém rozhovoru pro BBC vysoce postavený íránský politik a bývalý velitel Islámských revolučních gard Ibráhím Azízí. Írán podle něj rozhodne o právu na průplav, včetně povolení pro plavidla, což chce islámská republika v nejbližší době uzákonit. Strategickou vodní cestu tak využívá jako mocnou zbraň.
Podle expertů Teherán vnímá svou schopnost kontrolovat oblast nejen jako vyjednávací nástroj v současných jednáních, ale i jako dlouhodobou páku. Odborníci mají obavy, že pokud se odmítne vzdát kontroly nad těmito mezinárodními vodami, vytvoří to nebezpečný precedens pro další strategické vodní cesty ve světě, píše BBC.
Omezení těžby
Praktické uzavření Hormuzu je noční můrou pro země Perského zálivu, které se při financování veřejných výdajů spoléhají na příjmy z vývozu energetických surovin, píše agentura Bloomberg. Ropné skladovací nádrže v regionu jsou přeplněné, země tak musely snížit produkci.
Americká vláda začátkem tohoto měsíce odhadla, že v dubnu bude pozastavena těžba více než devíti milionů barelů ropy denně. Celosvětově se přitom denně vytěží zhruba devadesát milionů barelů, globální denní spotřeba ale bývá vyšší.
Před začátkem války USA a Izraele proti Íránu proudila denně přes Hormuz asi pětina dodávek ropy, tedy dvacet milionů barelů. Ze zemí Perského zálivu se ale vyváží také klíčový zkapalněný zemní či ropný plyn či hnojivo. Jejich nedostatek a nejistota z dalšího vývoje vystřelily ceny paliv vzhůru.
Dění z posledních dnů, kdy byl Hormuz odblokován a následně opět zablokován, ukázal, že ani příměří nezajistí obchodním plavidlům, že dorazí do cíle. Svět proto prahne po alternativních trasách přepravy surovin. Možnosti, jak se průlivu vyhnout, jsou ale v současné době omezené.
Podle webu The New Arab Egypt a Saúdská Arábie tiše budují nový logistický koridor, aby zajistily potřeby zemí Perského zálivu na mezinárodním trhu. Tento koridor využívá egyptské přístavy ve Středomoří a Rudém moři a propojuje je s přístavy Saúdské Arábie v Rudém moři. Podle expertů na námořní dopravu tento systém zkracuje čas a náklady a v důsledku toho ovlivňuje celkové ceny zboží přicházejícího na trhy v Perském zálivu.
Dva klíčové ropovody
Dvěma hlavními alternativami k Hormuzu jsou aktuálně ropovody provozované Saúdskou Arábií a SAE. Saúdskoarabský ropovod Východ–Západ společnosti Saudi Aramco spojuje ropné pole Abkajk s přístavem Janbú na břehu Rudého moře. Saúdové vybudovali zařízení v osmdesátých letech minulého století během irácko-íránské války, kdy v Hormuzu docházelo ke střetům mezi tankery a bylo nutné oblast obejít.
Kapacita potrubí dlouhého přes dvanáct set kilometrů byla kvůli současnému blízkovýchodnímu konfliktu navýšena až na sedm milionů barelů denně, necelou třetinu si ale Saúdové nechávají pro své rafinerie. Íránský útok na čerpací stanici kapacitu přechodně omezil, podle Rijádu ale už opět funguje naplno.
Existuje také ropovod ADCOP v Emirátech z roku 2012, který vede 400 kilometrů z pevninských ropných zařízení v Habšánu v Abú Dhabí do přístavu Fudžajra v Ománském zálivu. I na toto zařízení s kapacitou 1,5 milionu barelů denně již útočil Írán. Kvůli úderu na přístav Fudžajra a následném požáru bylo přechodně pozastaveno nakládání ropy v oblasti.
Tyto dva ropovody ale podle analytiků nejsou plnohodnotnou náhradou dlouhodobého omezení námořní dopravy přes úžinu. Kenneth Medlock, profesor ekonomie a expert na globální energetiku z Bakerova institutu Riceovy univerzity, v komentáři pro server CBC News upozornil, že celková kapacita obou těchto potrubí je dohromady jen kolem 8,5 milionu barelů denně. „To naznačuje potřebu mnohem větší alternativní kapacity,“ podotkl Medlock.
Expert poukázal ještě na možnost přepravy z Iráku do východního Středomoří přes Turecko pomocí skoro tisíc kilometrů dlouhého ropovodu Kirkúk–Ceyhan, kudy by mohlo proudit zhruba 1,6 milionu barelů „černého zlata“ denně, ale chybějí kapacity k plnému využití této trasy, kde se tak denně přepravuje pouze kolem tří set tisíc barelů. „Stále nám chybí kapacita potřebná k úplnému obejití průlivu,“ konstatoval Medlock.
Rozšíření kapacit
Mezi varianty, jak zabránit do budoucna omezení dodávek, patří podle experta rozšíření stávajících ropovodů, zejména systému Východ–Západ napříč Arabským poloostrovem, a kromě toho rozšíření kapacity přístavu Janbú. Stejně tak by se mohl dále rozvíjet Kirkúk–Ceyhan.
V úvahu přichází i vylepšení nebo paralelní vedení k ropovodu ADCOP v Emirátech ze Spojených arabských emirátů do Fudžajry, řekla webu Indian Express analytička Victoria Grabenwögerová ze společnosti Kpler, která se zabývá analýzou komoditních trhů.
Rozšíření komprese na stávajících potrubích pro přepravu většího množství komodit je podle Medlocka nejjednodušším řešením, naráží ale na fyzikální a inženýrské limity. Například dvě linky potrubí Východ–Západ byly proraženy čedičem v pohoří Hidžáz.
I pouhé přidání třetího potrubí Východ-Západ by mohlo stát více než pět miliard dolarů (103 miliard korun). Jakékoli nové potrubí vedoucí kupříkladu do Ománu by také muselo překračovat horská pásma, poznamenal v analýze server The Telegraph.
Úvahy o nových koridorech
Výstavba nových koridorů je podle Medlocka nejdražší variantou a bude záviset na topografii a průzkumech. „Celkově zvažujeme možnosti, jejichž výstavba bude trvat dva až sedm let,“ poznamenal odborník s tím, že největší šanci mají projekty, které půjdou uskutečnit co nejrychleji. Telegraph k tomu podotýká, že se očekává, že ceny ropy v dalších letech klesnou spolu s tím, jak se země obracejí k obnovitelným zdrojům energie –výstavba nových potrubí tak znamená pro investory určité riziko.
Expertka na Blízký východ Maisoon Kafafyová z think tanku Atlantic Council považuje za nejodolnější variantu sítě koridorů, ačkoli uznává, že by bylo velmi obtížné tohoto cíle dosáhnout. Jednou z možností je obnovit plán v režii USA na ambiciózní koridor s názvem IMEC, který by vedl z Indie přes Perský záliv až do Evropy, přiblížil podle listu Financial Review jeden z představitelů Perského zálivu.
Saúdský akademik a politický analytik Chálid Battardží uvedl pro server Alhurra, že teoreticky možná je i přeprava ropy a plynu přes Izrael, jakákoli ekonomická spolupráce tohoto rozsahu je však i nadále podmíněna přijetím arabské mírové iniciativy Izraelem a vytvořením palestinského státu.
Oživení historických potrubí
Expert na energetiku na Blízkém východě Jim Krane z Riceovy univerzity v Texasu řekl CBC, že se zvažuje i několik dalších možností obchvatu Hormuzu, včetně oživení dávno zakonzervovaných ropovodů, které v minulosti přiváděly ropu do Středomoří z Iráku a Saúdské Arábie. „Některé z možností se mohou zdát přitažené za vlasy, ale všechno je na stole,“ popsal situaci Medlock.
Z mrtvých by mohl vstát irácký ropovod IPSA s kapacitou 1,65 milionu barelů denně vedoucí z irácké Basry do přístavu al-Mu’ajjiz v Saúdské Arábii u Rudého moře. Potrubí bylo dokončeno v roce 1989 během irácko-íránské války právě s cílem obejít Hormuzský průliv. Po vpádu Iráku do Kuvajtu o rok později byl uzavřen.
Rijád na začátku nového tisíciletí ropovod kvůli iráckým dluhům po válce v Zálivu zabavil, část přestavěl a využívá ho i pro přepravu zemního plynu. Bagdád dlouhodobě volá po oživení celého ropovodu, aby mohl podpořit svůj vývoz „černého zlata“. Desítky let nepoužívaný systém by nicméně potřeboval celkovou rekonstrukci. Podobné je to i u nepoužívaného ropovodu vedoucího z irácké Basry do Akaby v Jordánsku.
Turecko jako energetický uzel
Nezávislá analytička Natalia Katonaová z Abú Dhabí si myslí, že smysl by dávalo propojení produkce ropy v irácké Basře s Kirkúkem a poté s Ceyhanem v Turecku. „Infrastruktura částečně existuje, ale její rozšíření a stabilizace by vyžadovala čas, peníze a mnohem předvídatelnější bezpečnostní prostředí. Irák je však pravděpodobně pod největším tlakem k akci – omezené skladování, omezená rafinace a silná závislost na nepřetržitém exportu,“ uvedla expertka pro Indian Express.
Rovněž šéf Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Fatih Birol se nedávno vyslovil pro výstavbu ropovodu Basra–Ceyhan. Birol projekt označil za nutnost i příležitost klíčovou pro odolnost iráckého exportu a zároveň Turecku nabídl šanci prohloubit jeho roli regionálního energetického centra. Z evropského hlediska by taková infrastruktura podle něj zvýšila bezpečnost dodávek diverzifikací dovozních tras mimo zranitelné námořní uzly.
Ankara za současné krize oživila i myšlenku vybudování plynovodu z Kataru do Turecka, který by procházel několika zeměmi včetně Saúdské Arábie, Jordánska a Sýrie, a hovoří o dlouho diskutovaném Transkaspickém plynovodu, který by přepravoval plyn z Turkmenistánu přes Kaspické moře do Ázerbájdžánu a dále do Evropy. Zvažuje rovněž propojení syrských ropných polí s ropovodem mezi Irákem a Tureckem, shrnuje plány Turecka web The Middle East Eye.
Mezi „velkolepé vize“, jak se vyhnout Hormuzu, řadí Katonaová myšlenku oživit starý Transarabský ropovod vedoucí ze Saúdské Arábie přes Jordánsko a Sýrii do Středomoří. „Ale realisticky, vzhledem k současné geopolitické situaci, je to spíše myšlenkový experiment než krátkodobá možnost,“ míní Katonaová. Podle Financial Review by složitější trasy vedoucí z Iráku přes Jordánsko, Sýrii nebo Turecko stály 15 až 20 miliard dolarů (310 až 413 miliard korun).
Nejistá spolupráce i zajištění ochrany
Země jako Kuvajt, Katar či Bahrajn mají z geografických důvodů jen omezené možnosti, co se potrubí týká, mohou ale rozšiřovat skladovací kapacity, podotkla Katonaová s tím, že tyto státy nicméně mohou spolupracovat se svými sousedy v Perském zálivu na budování budoucí potrubní infrastruktury.
„Kuvajt by nepochybně spojil síly se Saúdy a postavil vlastní obtokový ropovod. Irák by se s náklady potýkal, ale má všechny důvody k obnově svého starého strategického ropovodu, který mu umožňuje přepravovat ropu z jihu do Středomoří přes Turecko,“ napsal v nedávném sloupku publicista agentury Bloomberg pro energetiku a komodity Javier Blas.
Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty se snaží spolupracovat pod záštitou Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC), ale vztahy jsou často napjaté. V uplynulém desetiletí uvalily Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie na Katar několikaletou blokádu, připomíná Telegraph. Emiráty a Rijád pak sužuje svár v souvislosti s konfliktem v Jemenu.
I kdyby se státy dohodly na spolupráci, neexistuje žádná záruka, že výstavba potrubí dokáže spolehlivě ochránit země Perského zálivu před Íránem. Potrubí není mimo dosah teheránských dronů a raket. Kvůli napětí v regionu byla dříve v západní Asii vyřazena celá řada systémů. Potrubí spojovalo třeba irácký Kirkúk se syrským přístavem Baní Jás, zastaralý je rovněž ropovod Irák-Sýrie-Libanon.
„Při pohledu na historický výkon ropovodů v Perském zálivu si lze všimnout, že každá větev v regionu byla alespoň jednou uzavřena a že většina z nich zůstává uzavřena dodnes. Hlavními důvody zůstávají politické konflikty uvnitř producentských zemí či tranzitních států a mezistátní spory. Většina přeshraničních ropovodů se stala v určitém okamžiku obětí politických soupeření a konfliktů v regionu,“ napsal v analýze expert na energetiku Nadží Abí Ád z Výzkumného centra pro Perský záliv, ředitel společnosti Petroleb se sídlem v Bejrútu.
Oživení vyřazených nebo zakonzervovaných potrubí by vyžadovalo roky práce, obrovské investice a velkou míru spolupráce mezi státy Perského zálivu, uvádí v analýze Indian Express. Situace je ale podle expertů natolik vážná, že je i tak pravděpodobné, že v západní Asii skutečně bude vybudována další ropovodná a přístavní infrastruktura, která by odklonila vývoz z průlivu alternativními trasami, jako je Ománský záliv, Rudé moře a Středozemní moře.
„Za pět let bude mít Perský záliv mnohem lepší možnosti obchvatu než dnes. Ať už se USA a Írán dohodnou na budoucnosti Hormuzského průlivu na čemkoli, status průlivu se změní. Tato vodní cesta však nikdy nebude pro globální ekonomiku tak důležitá, jako když začaly boje,“ je přesvědčen Blas.
Mezinárodní agentura pro energii nicméně poznamenala, že ačkoli může existovat dodatečná kapacita v hlavních potrubích, která by obcházela úžinu, „logistika a dodavatelské řetězce potřebné k přesměrování a exportu značných toků nebyly důkladně otestovány“.
Rizika v Suezu a útoky hútíů
I když se podaří dostat suroviny z oblasti Zálivu do Rudého moře, nemusí to nutně znamenat výhru. Problémový může být i Suezský průplav. V roce 2021 jej na celý týden zablokovala čtyři sta metrů dlouhá kontejnerová loď Ever Given. Podle správy průplavu ztratila schopnost manévrovat v silném větru a písečné bouři.
Suezem prochází zhruba desetina světového obchodu včetně sedmi procent globálních dodávek ropy. Každý den prodlevy znamenal ztrátu přes devět miliard dolarů (asi dvě stě miliard korun).
Jako alternativa k tranzitu přes Suez slouží 320 kilometrů dlouhý ropovod SUMED v Egyptě s kapacitou až 2,8 milionu barelů denně, jenž přepravuje ropu z Rudého moře do Středomoří. Nyní funguje jako „záchranné lano“ kvůli rostoucím bezpečnostním obavám týkajícím se námořní dopravy na Blízkém východě.
Zcela v bezpečí není ani další klíčová úžina Báb al-Mandab, která spojuje Rudé moře s Adenským zálivem. Veškerá ropa opouštějící saúdskoarabské západní pobřeží směrem k Asii musí projít touto vodní cestou. Uzavřením průlivu tento týden pohrozili jemenští hútíové napojení na Írán. Blokovat strategickou oblast chtějí v případě, že bude Washington nadále bránit míru.
Hútíové začali po vpádu Izraele do Gazy v říjnu 2023 ve velkém útočit na lodě v Rudém moři. Několik jich potopili a desítky poškodili. Tisíce tankerů a dalších obchodních lodí musely volit delší a nákladnější cestu kolem afrického kontinentu. Hútíové svým počínáním zapříčinili pokles světového obchodu o jedno až dvě procenta. Situace se změnila po uzavření příměří mezi Izraelem a Hamásem loni v říjnu, hrozba dalších útoků ale trvá.
Možné alternativy pro Evropu
Pokud jde o Evropu, dovoz ropy do bloku je diverzifikovaný, přičemž Norsko (14,6 procenta), Spojené státy (14,5 procenta) a Kazachstán (12,2 procenta) se řadí mezi tři největší dodavatele, uvádí server Euronews s tím, že větší problém představuje nyní pro Evropany zvyšování cen a narušení trhů spíše než přerušení samotných dodávek.
Několik zemí EU ale ropu od producentů v Perském zálivu odebírá. Saúdská Arábie se v prvních devíti měsících roku 2025 podílela na celkovém dovozu bloku 6,8 procenty, přičemž největšími dovozci byly Španělsko, Německo, Francie a Nizozemsko.
Od ruských surovin se starý kontinent v posledních letech odvrátil kvůli vojenské agresi Moskvy na Ukrajině a s ní souvisejícím sankcím. Nejbezpečnějším z alternativních zdrojů dodávek zůstává produkce v Severním moři. Ropa z ložisek v Norsku a Velké Británii může být tankery přepravována přímo do evropských přístavů, podotýká Euronews.
Alternativou, jak nahradit suroviny z Perského zálivu, zůstávají i Spojené státy či západní Afrika, zejména Nigérie a Angola, které dodávají „černé zlato“ Evropě na tankerech přes Atlantik. Podobně se může Evropa obrátit také na Brazílii či Guyanu.
Zejména jižní Evropě mohou pomoci Alžírsko či Libye. „Tyto dodávky se vyhýbají hlavním globálním dopravním uzlům a těží z minimální přepravní vzdálenosti. Politická nestabilita, zejména v Libyi, však představuje opakující se rizika pro udržitelné dodávky,“ píše Euronews.
Další variantou je posílení obchodování se středoasijskými zeměmi jako Kazachstán a Ázerbájdžán, jejichž ropa obvykle putuje ropovodem do černomořských exportních terminálů, než je přepravena přes turecký průliv do Středozemního moře.
Apel na odklon od fosilních paliv
Expertka na klima a energetiku Pauline Heinrichsová z King’s College London řekla Euronews, že pokud chce Evropa brát bezpečnostní strategii vážně, bude muset snížit nejistotu plynoucí ze závislosti na fosilních palivech.
„Naše bezpečnostní strategie se v současnosti omezuje na reakce na krize vyvolané fosilními palivy, a to jak z hlediska samotných fosilních paliv, tak i mocností, které jsou na fosilních palivech závislé, aby podpořily svou moc, včetně Spojených států,“ upozornila Heinrichsová.
Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová mezitím s poukazem na mezinárodní právo vyzvala Írán, aby upustil od všech plánů vybírat poplatky za proplutí Hormuzským průlivem a nechal tranzit otevřený všem. Kallasová zároveň ujistila, že Evropa sehraje svou roli při obnovení volného toku energie a obchodu, jakmile se konflikt uklidní.
O ustavení mezinárodní neutrální mise na ochranu lodní dopravy v Hormuzském průlivu už jednali lídři desítek zemí na videokonferenci, kterou minulý týden uspořádali francouzský prezident Emmanuel Macron a britský premiér Keir Starmer.
Kallasová připomněla, že v Rudém moři už operuje námořní mise EU Aspides a může být rychle posílena k ochraně lodní dopravy v celé oblasti. To by podle ní mohlo být nejrychlejším způsobem, jak poskytnout podporu.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pak uvedla, že EU by mohla se zajištěním bezpečného tranzitu Hormuzským průlivem přispět sdílením satelitních dat. Také ona zmínila možnost posílení mise Aspides.
