Zajít s přáteli na pivo a probrat kromě jiného politickou situaci patří k Česku stejně jako minimální ochota většiny z nás zapojit se do veřejného života a přispět k jeho kultivaci. Zrovna tak se tady leckdo pasuje do role trenéra fotbalového a hokejového národního týmu. A platí to i o těch, kteří snad nikdy nesportovali.
„Nepochopím tu drzost komunistů, kteří o sobě tvrdí, že jsou hlasem umlčované většiny. Vždyť během jejich vlády to bylo tak, že nikdo nesměl říct, co si myslí, všichni byli umlčovaní a nikdo nesměl vybočovat.“ To mi řekl tento týden jeden postarší muž, když jsem se u sklenky piva okolo sedících štamgastů zeptal, jak vidí letošní volby.
Zajet do menšího města, kamsi do podhůří, a poslouchat, jak tam lidé vnímají politické dění, je užitečné vždycky. Většina z nich nedá politice víc než několik desítek minut u večerních zpráv. Mnozí ani to ne. Mají totiž jinačí starosti a radosti. Pro člověka, který se politikou zabývá dlouhé roky každý den od rána do večera, je to vždycky možnost, jak se vrátit zpět do reality většinové společnosti.
„Vůbec s tím snad ani nezačínej,“ hlesne naproti mně sedící žena, když výše zmíněná slova použiju podruhé. A neříká to proto, že by o politice nechtěla s ostatními mluvit – spíše tuší, jak to skončí. Tedy hádkou. Nejpozději od covidu rozdělení společnosti vnímá ve svém okolí téměř každý z nás, řada lidí ztratila důvěru nejen v politický provoz, demokracii nebo spravedlnost. Někteří pochybují i o tom, co je zjevná pravda. Třeba že Rusko je agresor a Ukrajina je oběť.
Patrná je jistá beznaděj a vyčerpání. A existují rodiny, kde si politiku jako téma různých sešlostí raději zakazují. Přestávají se zajímat nejen o to, co řeší politici, ale hlavu si mohou ukroutit i nad tím, jak se k realitě v Česku staví novináři a obecně mediální elity. Kulturní války jsou většinou přesně to téma, které je zajímá ze všech nejméně. „To, co v Praze řešíte, tady vůbec nikoho nezajímá,“ častuje mne pravidelně jeden můj dobrý přítel.
„Tak koho tedy budete volit?“ trvám na svém a žádám konkrétní odpověď. „Jaké zlo si mám vybrat?“ reaguje má dávná kamarádka a dodává, že volit nepůjde. „Tím pádem tam bude Andrej Babiš,“ oponuje jiná. „Ten tam ale bude tak jako tak,“ nenechá se zviklat ta první. A pak si přisadí jeden ze štamgastů: „Pro mě je záhadou, proč tolik lidí, kteří se ohánějí vlastenectvím, volí Slováka a Japonce…“
Foto: Libor Fojtík
U všech převažuje jisté zklamání ze současné vlády. Na tom, jak se nyní zachovat, se ale neshodnou. „Já prostě nebudu vybírat mezi jedním a druhým zlem. Tady zoufale chybí osobnost. Nemáš tady člověka, který by byl silný a charismatický. Je to jenom o tom, jak se dostat k moci. Jde jim jenom o sebe a o moc. Nic jiného tam není. Nemá to žádný racionální základ. A lidi tady žijí ve strachu. Stále mají strach,“ trvá na svém nevolička.
Objednávám si druhé pivo a dumám, jak reagovat. Popravdě mě nic nenapadá. Vždyť nejít k volbám je legitimní možnost, jak dát najevo svůj vztah k poměrům a politickému provozu. „Celkově je politika v rozkladu,“ zazní po chvilce mlčení z druhé strany stolu. Zajímá mne, čím to tedy podle mých přátel je. „Do politiky by měli jít jenom lidi, kteří mají něco odžité. A měli by žít v pravdě. A takoví tam prostě nejsou. Není za koho se postavit.“
Na to nejde nic moc říct. „Ale není snad všechno zase tolik temné, nějaká pozitiva ve svých životech snad najdeme. Třeba 70. léta minulého století byly o dost depresivnější roky,“ pokouším se vnést perspektivu, jejíž součástí by mohla být skulina pro aspoň trochu optimističtější hodnocení naší současnosti. „Já bych tak ráda volit šla, ale pokud bych volila, půjdu proti sobě. Všechno je to postavený na lži. Nebudu volit.“
Ptám se tedy, zda byla u voleb před čtyřmi lety. „Byla jsem, volila jsem Spolu.“ Takže zklamaná volička současné vlády. Hluboce přesvědčená, že si ze současné nabídky politických stran vybrat nemůže. A neplatí na ni ani argument, že ti, kteří k volbám letos nedorazí, dávají tak trochu svůj hlas i těm politickým stranám, které by nevolili ani ve zlém snu. I to je současné Česko – aspoň v hospodách.
