
Před osmdesáti lety zemřel Kamil Krofta. Syn významného plzeňského politika a renomovaný historik, který po vzniku samostatného Československa působil jako vyslanec ve Vatikánu, Rakousku i Německu. Později byl blízkým spolupracovníkem ministra zahraničí Edvarda Beneše, jehož v této funkci v roce 1936 nahradil. V závěru života se zapojil do protinacistického odboje, kvůli čemuž byl uvězněn v terezínské Malé pevnosti.
Ačkoliv se stal Krofta během svého života významným diplomatem, považoval sám sebe spíše za historika a vědce, píše historička Naděžda Morávková.
„Až asi do polovice listopadu 1919 nevěděl jsem, že budu stržen na dráhu diplomatickou. V polovici toho měsíce pozval si mne kancléř prezidentův doktor (Přemysl) Šámal a přímo se mne otázal, chtěl-li bych být vyslancem,“ řekl Kamil Krofta podle monografie z roku 1947, jejímž autorem je Julius Glücklich.
Podle Morávkové Krofta své politické působení považoval zejména za službu svému národu, který ctil a miloval. K tomu byl dle autorky ostatně vždy veden doma, ve vlastenecky založené rodině na Plzeňsku.
Syn významného politika
Do té se Kamil Krofta narodil 17. července roku 1876. Jeho otcem byl Josef Krofta, jenž působil jako poslanec českého zemského sněmu za Plzeň a v roce 1877 byl zvolen poslancem říšské rady ve Vídni. V té nakonec setrval až do roku 1890.
Josef Krofta byl významnou osobou i přímo v Plzni, kde dlouhodobě působil v obecním zastupitelstvu a poslední tři roky svého života, tedy v letech 1889 až 1892, zastával dokonce úřad starosty.
Kamilovou matkou byla Marie Kroftová, jež byla o sedm let mladší než její manžel, po jehož smrti zůstala sama se sedmi dětmi. O ty se podle Morávkové starala až do své smrti v roce 1932. Svého muže tak přežila o čtyřicet let.
Kamil Krofta se do rodiny narodil jako čtvrté z deseti dětí (tři z nich se nedožily dospělosti). V mládí často pobýval v letním rodinném sídle Richardov, kde si vypěstoval vřelý vztah k hudbě a národním písním. V roce 1894 absolvoval reálné gymnázium v Plzni. Následně se přesunul do Prahy, kde studoval na filozofické fakultě Karlovo-Ferdinandovy univerzity.
Renomovaný historik
V roce 1898 Krofta v Praze promoval. Mezitím ještě působil rovněž na univerzitě ve Vídni, kde studium zakončil v roce 1899. V zahraničí ale trávil čas i v dalších letech, neboť se mezi lety 1899 a 1901 věnoval studiu vatikánského archivu v Římě, kde připravoval k vydání papežské listiny z let 1378 až 1404.
Vynikající výsledky této práce Kroftovi dopomohly k přijetí do pražského Zemského archivu, kde působil až do roku 1911, kdy se stal mimořádným profesorem rakouských dějin. Již před vypuknutím první světové války se tedy vypracoval mezi přední historiky a od roku 1912 vyučoval jako univerzitní profesor rakouské dějiny.
V době vzniku Československa byl podle webu ministerstva zahraničí Krofta považován za erudovaného historika, znalce českých i evropských dějin a uznávaného odborníka v oblasti dějin náboženství. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem československých dějin se zvláštním zřetelem na Slovensko. V téže době už se ale začínala rýsovat i jeho kariéra diplomata.
Vyslancem ve službách nově vzniklého státu
Krofta se na diplomatickou dráhu vydal na přelomu let 1919 a 1920 na žádost prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho nová životní etapa odstartovala v březnu 1920, kdy byl jmenován do funkce československého vyslance v Římě. Tam byl dle webu české vlády akreditován jak pro Italské království, tak také pro papežský stolec.
Po necelém roce působení se Kroftovi podařilo dosáhnout významného úspěchu. Papežský stolec totiž souhlasil se jmenováním nových biskupů na Slovensko, čímž se tato oblast v napjatých poválečných letech vymanila z úplné církevní závislosti na Maďarsku.
Od ledna 1922 poté Krofta působil jako první řádný vyslanec v Rakousku, kde se aktivně podílel na rozvoji spolupráce obou nástupnických zemí.
V roce 1925 se potom přesunul do Německa. V tu dobu mimo jiné asistoval tehdejšímu ministru zahraničí Benešovi během konference v Locarnu. Podle vládního webu prezident Masaryk už na počátku dvacátých let Kroftu vnímal jako možného budoucího nástupce Beneše, o němž předpokládal, že bude dříve či později zvolen druhým prezidentem republiky.
- Locarnské dohody představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve švýcarském Locarnu, která se uskutečnila mezi 5. a 16. říjnem roku 1925.
- K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně, přičemž smlouvu podepsali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády.
- Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly. Naopak existovala možnost jejich revize.
- Součástí locarnských smluv se kromě toho staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě paktu) a rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem.
- V den podpisu pak Francie sjednala doplnění existujících spojeneckých dohod s Polskem a Československem o Garanční smlouvu, která měla oběma státům přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.
Zdroj: Wikipedia
Benešova pravá ruka
Po návratu do vlasti se stal Krofta v roce 1927 Benešovým zástupcem na ministerstvu zahraničí. Jednalo se o velmi významnou pozici, jelikož Krofta při častých pobytech ministra v cizině resort prakticky řídil. „Mezi ministrem a jeho zástupcem došlo k dohodě o úzké spolupráci, na jejímž základě Krofta veškerá zásadní rozhodnutí politického, odborného i personálního charakteru s Benešem předem písemně a někdy i osobně konzultoval,“ píše se na webu české vlády.
Krofta byl i u řady důležitých jednání. Web ministerstva zahraničí zmiňuje třeba modus vivendi mezi Svatým stolcem a Československou republikou, který obsahoval ujednání ohledně úpravy hranic církevních provincií a jmenování biskupů. Zde mohl Krofta uplatnit své diplomatické zkušenosti i historické znalosti.
Spolupráce mezi oběma muži probíhala na resortu zahraničí až do konce roku 1935, kdy byl Beneš zvolen druhým prezidentem Československa.
Ačkoliv se nová hlava státu snažila prosadit jmenování Krofty do čela diplomacie, stal se nakonec novým ministrem zahraničí tehdejší předseda vlády Milan Hodža. Ten byl ovšem zcela vytížen svojí hlavní funkcí, a přestože Krofta oficiálně zůstával pouze jeho zástupcem, řízení resortu bylo podle vládního webu fakticky kompletně na něm.
Krofta šéfem diplomacie
Netrvalo dlouho a Krofta se stal šéfem diplomacie oficiálně. Bylo to na konci února 1936, kdy se Hodža po usmíření agrárníků s prezidentem republiky funkce vzdal. Krofta v pozici ministra pokračoval ve spolupráci s Benešem a v návaznosti na jeho politickou koncepci se snažil v napjaté mezinárodní situaci upevnit postavení československého státu.
Většina Kroftových pokusů ale končila neúspěšně. Po remilitarizaci Porýní ztroskotala jednání s Německem a neuspěla ani snaha o prosazení jednotného paktu Malé dohody (vojensko-politického spojenectví existujícího v letech 1921 až 1939 složeného z Československa, Rumunska a Jugoslávie) či pokus o jednotné smluvní spojení této aliance s Francií.
Jediným výraznějším úspěchem se tak stal podpis protokolů v srpnu 1938 po jednání Malé dohody a Maďarska, který mimo jiné komplikoval možnost maďarských útočných kroků proti Československu.
„S jeho osobou byla zachována naprostá kontinuita československé zahraniční politiky se všemi jejími klady, ale také se všemi zápory. Výrazně stoupla role prezidenta republiky v této oblasti, neboť ministr zahraničí do značné míry zůstal Benešovým zástupcem v resortu. S jeho jménem tak jsou spojeny nejtragičtější neúspěchy československé diplomacie – zjevná izolace země v roce 1938 a následná politická kapitulace před diktátem evropských mocností v Mnichově,“ říká o Kroftově působení v čele československé diplomacie text na webu české vlády.
Návrat k práci historika a zapojení do odboje
Mnichovská dohoda byla podepsána 29. září 1938. Krofta s Benešem sdíleli přesvědčení o nutnosti její akceptace a 4. října Krofta pozici šéfa diplomacie opustil. Učinil tak jen den před abdikací prezidenta. Dlouholetý diplomat se pak vrátil zpět k vědecké práci historika, na niž mu během služby státu nezbývalo tolik času.
Po okupaci v květnu 1939 potom opustil i hlavní město a uchýlil se na rodinný statek své manželky do Ejpovic u Plzně, kde pracoval na přehledu československých dějin. Kniha nazvaná Dějiny československé vyšla až po skončení druhé světové války v roce 1946 a podle Morávkové se setkala u čtenářů i kritiky s úspěchem.
V lednu roku 1943 navštívil v Ejpovicích Kroftu jeden ze zakladatelů tajné odbojové organizace Přípravný revoluční národní výbor Jaroslav Kvapil. Cílem této organizace bylo sjednocení nekomunistického odboje a pro spolupráci dokázala získat i Kroftu, jehož přítomnost ve vedení měla díky jeho zkušenostem a dlouholeté známosti s Benešem přinést snazší získání důvěry exilové vlády v Londýně.
Organizaci se v červnu 1943 podařilo Beneše kontaktovat a její členové ho v dopisech informovali o svých představách o budoucnosti Československa. Ačkoliv byl Krofta ve vedení organizace, nezúčastňoval se hlavních jednání a nebyl příliš zapojován do její činnosti. „Důvodem opatrnosti byla skutečnost, že byl zcela nepochybně hlídán gestapem, a jeho aktivní účast by tak mohla ohrozit bezpečnost celé organizace,“ vysvětluje Morávková.
Zatčení a nabídka členství ve vládě
Ani to ale německé tajné policii nezabránilo, aby Kroftu v lednu 1944 zadržela. Bývalý ministr zahraničí byl nejprve vězněn v Plzni a následně převezen do Prahy na Pankrác. V květnu 1944 pak byl podle Morávkové převezen do Terezína.
O necelý rok později se poté nacistický státní tajemník Karl Hermann Frank rozhodl nechat převézt Kroftu i některé další osobnosti zpět do Prahy. Usiloval totiž o rekonstrukci tehdejší zkompromitované vlády a nahrazení alespoň části jejích členů osobnostmi, které měly důvěru národa.
„Frank zamýšlel předat této nové vládě zamýšlené Českomoravské republiky moc a vydat se do amerického zajetí. Krofta a další vybraní kandidáti však Frankovu nabídku odmítli,“ konstatuje Morávková s tím, že Krofta již předtím nabídku na účast v protektorátní vládě jednou obdržel. Bylo to v roce 1943.
Krofta byl nakonec definitivně propuštěn v noci ze sedmého na osmého května 1945. Byl ovšem silně psychicky i fyzicky poznamenán tím, co prožil v koncentračním táboře v Terezíně. „Zemřel ve čtvrtek 16. srpna 1945 před desátou hodinou večerní na postupné ochrnutí nervů, které zasáhlo i zrak a zažívací ústrojí. Z rozhodnutí vlády měl 24. srpna státní pohřeb v Praze,“ uzavírá příběh renomovaného historika a dlouholetého diplomata Morávková.