„Gróňanů je jen 57 tisíc a většina z nich zastává názor, že s takovým počtem nemá smysl mít úplně nezávislý stát. Rozhodně ale dávají přednost Dánsku, na které jsou zvyklí, před Spojenými státy,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Alena Klempířová, která se svým manželem Jaroslavem žije v Grónsku už pětadvacet let. Procestovali celý ostrov a napsali o něm tři knihy.
Na největší ostrov světa upřel pozornost budoucí americký prezident Donald Trump, když tento týden prohlásil, že Spojené státy by v rámci zajištění své bezpečnosti měli Grónsko kontrolovat.
„On se o Grónsku zmiňoval už během svého prvního prezidentství po roce 2016. Obyvatelé na to reagovali hlavně různými vtipy a karikaturami, nikdo to nebral moc vážně,“ říká Jaroslav Klempíř.
Grónský premiér Múte Egede v sobotu prohlásil, že se nebrání rozhovorům s Donaldem Trumpem, ale že Grónsko nechce být součástí USA.
Dá se očekávat negativní reakce většiny Gróňanů na slova Donalda Trumpa?
Alena Klempířová: Rozhodně. Je tam menšina lidí, která chce úplnou nezávislost, ale většina si určitě nepřeje být součástí Spojených států. V Grónsku se často konají referenda, a pokud takové bude, lidé to nejspíš odmítnou. Oni jsou velmi hrdí. Vždyť žili v tvrdých podmínkách, které by jiné národy nevydržely.
Jaroslav Klempíř: Američané mají na severozápadě Grónska leteckou vojenskou základnu Thule. S Dány se dohodli, že to je jejich výsostné území. Dříve měli na různých místech ostrova pět radarů, ale teď už ne. Na Thule se stala v roce 1968 nehoda, když vojenský letoun nezvládl přistání a zřítil se. Nesl čtyři jaderné bomby a jedna z nich se nikdy nenašla. Zřejmě je někde na mořském dně v obrovské hloubce. Pak Američané v centrálním Grónsku vybudovali základnu v ledovci. Ten ale plul a pohyboval se rychleji, než předpokládali, takže ji zase museli opustit.
Hodně se hovoří o spolupráci grónské vlády s Čínou…
Alena Klempířová: Číňané tam jsou, pracují v důlním průmyslu. Ale žijí odděleně od místní populace ve zvláštních zónách.
Jaroslav Klempíř: Číňané nabídli grónské vládě výstavbu nového letiště, ale ta to odmítla. Co nás překvapilo, že jsme na stavbě vodní elektrárny potkali mnoho Poláků.
Jakou mají Gróňané životní úroveň?
Jaroslav Klempíř: Dánskou. Vyšší než Češi. Lidé v Česku si někdy myslí, že Gróňané bydlí někde ve sněhových dírách. Ale musí se topit celý rok, takže to je dost drahé.
Alena Klempířová: Gróňané jsou občany Dánska a jako dánské zámořské území mohou bez problémů vstupovat na území Evropské unie. Ale v roce 1985 z tehdejšího Evropského hospodářského společenství vystoupili. Nechtěli se nechat svazovat omezeními na rybolov nebo export kůže a vůbec lovu. Je to součást jejich živobytí a považovali za nesmysl, aby se v tom řídili nějakou regulací. Rozhodli v referendu.
Alena a Jaroslav Klempířovi. Za nimi na zdi předměty z Grónska. | Foto: Martin Novák
Alena Klempířová: Gróňané jsou vlastně původně sibiřský kmen. Paradoxní je, že oni ale dlouho vůbec neznali války a nějaké zabíjení mezi lidmi. Existují záznamy, že mnozí Gróňané nechápali líčení Dánů, kteří tam přijeli v době první světové války, že se lidé takto ve velkém zabíjejí. Nechápali proč, oni jsou opravdu velmi mírumilovní. Slovo válka vůbec neměli ve slovní zásobě, neznali ho. Zbraně používali jen k lovu. A kriminalita je tam dodnes minimální, vlastně neexistující. Policii mají, ale nemá moc co na práci. V Grónsku jsou největším nebezpečím zledovatělé silnice. Takových zranění je tam dost. Legrační je, že ještě donedávna jste mohli bez problémů vstoupit do budov parlamentu a vlády. Teď už tam ostraha a rámy jsou, ale ještě před pár lety nebyly.
Jak je to s polárním dnem a polární nocí?
Jaroslav Klempíř: Půl roku je polární den a půl roku polární noc. Čtyři měsíce je nepřetržitě tma, takové modrošero. Slunce vůbec nevyjde. Když jsou polární dny, naopak se nesetmí a ještě se slunce odráží v ledovcích.
Alena Klempířová: V Grónsku se žije pouze na pobřeží. Do vnitrozemí nevedou ani žádné silnice nebo cesty.
Jaroslav Klempíř: Měli jsme i štěstí. Na jedné z procházek ve městě Illulisat, když jsme tam začínali žít, jsem si prozpěvoval árii z La Traviaty. Doběhl nás muž a začal zpívat italsky. Byl to Ital a jeho žena byla místní Eskymačka. Díky ní jsme se dostali do místních rybářských komunit, které jsou jinak uzavřené a cizincům nepřístupné. Ti lidé jsou milí a ochotní, ale nepustí si vás moc k sobě. Ale jsou obdivuhodně soudržní. Neexistuje tam, aby rodina nějakého svého člena nechala napospas osudu a nepostarala se o něj.
Umíte grónsky? Je to hodně těžký jazyk?
Jaroslav Klempíř: Umíme. A těžký je tedy příšerně. Většina Gróňanů mluví grónsky i dánsky, jsou bilingvní. Ale třeba slovo kajak pochází z grónštiny. Také slovo nanok, což znamená medvěd, ale ujalo se to jako nanuk pro zmrzlinu.
A mají vůbec Gróňané rádi zmrzlinu, když je tam takové počasí?
Alena Klempířová: Kupodivu ano, dokonce velmi.
Domy v Nuuku. | Foto: Reuters
Jsou Gróňané věřící?
Alena Klempířová: Docela dost, hlásí se k luteránům. Kostely jsou tam také místem setkávání. Chodíme tam někdy i my, i když nejsme věřící.
Jaroslav Klempíř: Navštívili jsme místo, kde v roce 1723 přistáli křesťanští misionáři Moravských bratří. Strašné počasí, vítr, sníh. Mráz, že člověk skoro nemůže otevřít ústa. Dodnes se ale jedna velká budova v hlavním městě Nuuku jmenuje Nová Morava, sídlí v ní ombudsman. Na severozápadě ostrova jsem zažil teplotu minus čtyřiapadesát stupňů. To už pak člověk po ničem netouží tolik jako po škopku s teplou vodou. Když se jdete vymočit, skoro to pak odsekáváte.
Co vlastně Gróňané vědí o Česku?
Alena Klempířová: Rozhodně vědí, kde leží. Byli jsme jednou ve škole a žasli jsme, že toho žáci věděli dost.
