Během dvou dekád její kariéry neminul téměř rok, kdy by se neobjevila ve filmu, mnohdy natočila i víc než jeden. Jen výrazem své tváře vyjadřovala niterné emoce záhadných hrdinek. Pak se ze slávy stáhla do ústraní a mimo filmovou branži, ovšem její jméno nezmizelo. Svět ji zná jako představitelku osudových žen Gretu Garbo, narodila se ale 18. září před sto dvaceti lety jako Greta Lovisa Gustafssonová.
Rodištěm Grety Garbo byl Stockholm. Do nevelkého rozpočtu dělnické rodiny Gustafssonových musela záhy přispívat i ona. Ve čtrnácti, kdy zemřel její otec, začala pracovat v holičství. Nanášela zákazníkům na tvář pěnu na holení. Cesta ke slávě se jí otevřela, když prodávala klobouky v obchodním domě a nafotila první reklamní snímky pro kloboučnický katalog.
Později studovala díky stipendiu hereckou školu při Královském dramatickém divadle. Zásadním pro její další kariéru bylo setkání se skandinávským režisérem Mauritzem Stillerem. To on jí vymyslel pseudonym Garbo a v roce 1925 ji vzal s sebou do Ameriky, kam odjel dobýt Hollywood. To už ale o Gretině existenci věděl i šéf studia Metro Goldwyn Mayer (MGM) Louis B. Mayer. Všiml si ji při berlínské projekci Stillerova němého filmu Gösta Berling. Garbo, tehdy ještě Gustafssonová, v příběhu vyobcovaného kněze, který ničí ženy, hrála epizodní roli.
Kamera ji „viděla“
Stiller se v hollywoodu neuchytil, Greta Garbo ano. Na dobová měřítka vkusu, jimiž se posuzovaly filmové idoly jako třeba Marlene Dietrichová, byla příliš vysoká a kostnatá, ale tyto „nedostatky“ vyvážila její fotogeničnost. „Garbo vyzařovalo z očí něco, co nebylo vidět, dokud ji kamera nezabrala v detailu,“ popisoval režisér Clarence Brown.
A zapůsobil i Gretin zastřený alt se švédským přízvukem, jímž poprvé z plátna promluvila v dramatu Anna Christie z roku 1930. Garbo mluví, lákaly tehdy reklamy na debut hvězdy němého filmu ve zvukovém snímku. Role dívky, tající svou minulost v nevěstinci, herečce vynesla první nominaci na Oscara. Následovaly ještě tři, ale sošku Garbo získala až v roce 1955, a to čestnou.
Víc než svádět muže
Přisuzovány jí byly role nepřístupných vampů i romanticky záhadných žen. Proti první škatulce, typické pro němou éru a začátky hollywoodské kariéry, se začala vymezovat, nechtěla „jen se strojit a svádět muže“. Na plátně se stala špionkou Matou Hari, obětmi tragické lásky Annou Kareninovou a Dámou s kaméliemi či královnou Kristýnou. V roli švédské panovnice se převlékala do mužských šatů a políbila ženu, což se cenzuře nelíbilo.
Garbo už byla hvězdou, a tak si navzdory záměru studia spárovat ji před kamerou s Laurencem Olivierem prosadila, aby jejím partnerem byl John Gilbert. Chemie mezi nimi napomohla už úspěchu němého melodramatu Tělo a ďábel, který v roce 1926 napomohl popularitě obou. Zatímco ale ta Gretina po ozvučení kinematografie stoupala, Gilbertova upadala. Spíše než případné problémy s jeho hlasem ale lze hledat vinu v jeho typu. Chlapecky působící muži rozervaní láskou byli v Hollywoodu na ústupu.
Švédská sfinga
Auru tajemna udržovala kolem sebe i sama Greta, protože se snažila střežit svůj soukromý život. A nakonec i filmové studio uznalo, že image „švédské sfingy“ má své marketingové výhody. To, co působilo jako povýšenost, nicméně částečně zakrývalo, že se Garbo továrně na sny nikdy nedokázala patřičně přizpůsobit. Přirozené sklony k plachosti a samotě přebíjela vedena protichůdnou touhou stát se herečkou.
Spekulovalo se o jejích různých milostných aférách, s muži i ženami, rozhovory, kde by to potvrdila či vyvrátila, ale Garbo ze zásady neposkytovala. Poslední interview dala koncem dvacátých let. Podobně skoupá byla i vůči svým obdivovatelům, šetřila autogramy a dopisy fanoušků nechávala bez odpovědi.
Obecné mínění Gretě Garbo přisoudilo větu ze scénáře filmu Grand Hotel (překládáno jako Lidé v hotelu). Coby ruská balerína v něm pronese přání: I want to be alone. I just want to be alone. Chci být sama. Já prostě chci být sama. Z tohoto prohlášení se stala fráze a existují sestřihy z dalších filmů, kde Garbo tuto větu opakuje. Článek v magazínu Life z roku 1955 uvádí, že Garbo ve skutečnosti řekla „I want to be let alone“. Tedy „Chci, abyste mě nechali na pokoji“. Herečka prý zavedený omyl vysvětlila svému příteli, na nějž se časopis odvolává.
Garbo se směje naposled
V závěru své kariéry se Garbo rozhodla melancholickou dramatičnost opustit. Diváci ji tak mohli vidět v roce 1939 v její první komediální roli Ninočka, kdy jako přísná sovětská komisařka roztála díky šarmu pařížského světáka a západního kapitalismu. Garbo se směje, upozorňovaly vyloženě upoutávky na satirický snímek.
Posledním titulem Grety Garbo uvedeným do kin byla komediální romance Žena dvou tváří o manželce, která předstírá, že je vlastní dvojnice, aby tak znovu získala lásku manžela. Z později zveřejněné hereččiny korespondence vyplynulo, že měla námitky proti změnám v zápletce. Studio se totiž rozhodlo snímek přestříhat po tom, co katolická filmová cenzura přisoudila snímku nejhorší hodnocení kvůli nemorálnímu vyobrazení manželství.
Ani divácké ohlasy nebyly valné. Ve filmografii Grety Garbo šlo o první kasovní propadák. A načasování premiéry se také neukázalo jako šťastné. Snímek se začal promítat na konci listopadu 1941, jen pár dní před útokem Japonců na přístav Pearl Harbor a následný vstup Spojených států amerických do druhé světové války. Pro Hollywood to znamenalo praktické odstřižení od evropského trhu a zájem Američanů se v tu chvíli soustředil na jiné věci.
Konec na (skoro) vrcholu
Ve stejném roce Greta Garbo – možná už ne na vrcholu slávy, ale stále populární – ukončila hereckou kariéru. Studio MGM se s ní dohodlo na pauze, ale herečka Hollywood v šestatřiceti letech definitivně opustila a stáhla se do soukromí mimo filmovou branži i život společenské smetánky. Nic na tom nezměnil ani konec války. S výjimkou nabídky na konci čtyřicátých let, kdy ale zvažovaný návrat zkrachoval, protože se na film nepodařilo sehnat dostatek peněz.
„Jak smutné, když se umělec vzdá svého umění. Myslím, že je to mnohem smutnější než smrt…,“ komentoval hereččino rozhodnutí dál netočit dramatik Tennessee Williams.
„Někdy je těžší žít s někým“
Garbo sbírala umění (v oblibě měla obrazy impresionisty Renoira), cestovala s přáteli a občas ji mohli lidé potkat, jak ze svého bytu na Manhattanu odchází v šátku a slunečních brýlích nakupovat na bleší trh. Před světem se tak sice neuzavřela do naprostého vyhnanství, osamělost – která se chtě nechtě už v době, kdy ještě hrála, stala její značkou – ale pociťovala.
„Je smutné žít o samotě, ale někdy je ještě těžší žít s někým,“ psala v jednom z dopisů, které se začátkem devadesátých let dostaly do aukce. Tedy až po hereččině smrti. „Cítím se jako vězeň, protože nechci, aby někdo věděl, že tu jsem,“ vysvětluje také v korespondenci prozrazující více z jejích myšlenek mezi třicátými a sedmdesátými lety.
„Měla Garbo bohatý vnitřní život, který ji po všechna ta léta udržoval při životě? Není o tom mnoho důkazů. (…) Ve filmech vždy dokázala zprostředkovat dojem skrytých hloubek, vzpomínek a emocí (…) Byly ty pocity složité, zajímavé? Byli jsme přesvědčeni, že ano. Její vztah ke slávě, který předváděla v posledních desetiletích svého života, byl podobný: vypadal hluboký, možná dokonce duchovní – jako odříkání požehnání i prokletí slávy. Ale kdo ví? Možná byla jen unavená z hraní rolí,“ zamýšlí se nad samotou Grety Garbo časopis The New Yorker.
Mimo záři reflektorů zůstala odtaživá hvězda každopádně téměř půlstoletí. Na červený koberec se nevrátila, ani aby převzala čestného Oscara za „nezapomenutelné výkony na plátně“.
