František Šik zažil jako dítě válku v Chrlicích i kolektivizaci vesnice. Otec byl živnostník, bratr kněz. S cejchem třídního nepřítele proto nemohl ani studovat, ani jezdit do zahraničí. Režim ho ale nezlomil. Nejdůležitější je, podle osmaosmdesátiletého pamětníka, v životě zdraví a dobré je nelhat a nekrást, aby člověk neměl výčitky svědomí.
Za druhé světové války byl František Šik malý školák. Pamatuje si první nálety, kdy při poplachu museli utíkat do sklepa ve škole. Byl také svědkem toho, když gestapo odvedlo muže, kteří byli členy místní odbojové skupiny. „Většinu jich popravili. My jsme slyšeli křik, potom pláč, a pak odjížděli. Pamatuji si, že měli kožené kabáty a zelené klobouky,“ popisuje.
Nedaleko jeho domova bydleli němečtí vojáci. Letadlo na dvůr shodilo bombu a tři vojáky zabilo. „Tenkrát je vystrojili, měli nové uniformy. Nesli je tam, kde končí ulice Pod Topoly, je tam kříž a dnes dětské hřiště. Tam je pochovali. Ale představte si, druhý den ráno jsme přišli a vojáci byli venku na zemi, úplně nazí. Vykopali je, sebrali jim všechno, co měli na sobě, a odešli,“ popisuje. Kdo to udělal, se prý nikdy nezjistilo.
Viděl také největší německé letadlo nazvané Gigant. „Když přelétal přes ulici, všichni jsme u toho byli, protože už z dálky to hřmělo. Měl šest motorů, úplně se tady zatmělo,“ vzpomíná.
Sousedka mu zachránila život
Při jednom z náletů mohl přijít o život, ale zachránila ho sousedka. „Šel jsem ze školy, ona šla za mnou od vlaku. Letěla dvě letadla, ona se mnou práskla o zem, a lehla si na mě. Byl tam topol, který byl do půlky uražený. Mně se nic nestalo, jí také ne. Vlastně mě zachránila, protože kdybychom bývali byli šli normálně, tak by nás to určitě zasáhlo,“ vypráví pamětník.
Františku Šikovi také, téměř před očima, nechal ruský důstojník zastřelit vojáka. „Šel jsem s tatínkem do obce navštívit jeho rodiče. Stál tam důstojník a asi tři vojáci. Ukazoval na nás, abychom šli rychle. Ušli jsme asi padesát kroků a uslyšeli jsme tři nebo čtyři výstřely. Jednoho vojáka zastřelili. Říkalo se, že znásilnil nějakou paní,“ vysvětluje.
Vzpomíná i na Leopolda Šroma. Chrlický rodák a letec RAF se v obci stal legendou. V živé paměti má jeho poválečné přistání s dvouplošníkem u vesnice. A také historky z bojů, které místním ochotně vyprávěl při žňových pracích. „Byl trpělivý, jenom se usmíval. Měli ho tady rádi všichni. Jak se někde objevil, tak byl obletovaný. Byl úžasně populární,“ popisuje válečného veterána Šik.
Bylo to jako volba papeže
Chrlice, coby zemědělskou vesnici, čekala po válce kolektivizace. „Když se zakládalo JZD, tak to bylo, jako když volí papeže. Dokud nepodepsal, tak ho nepustili ze sklepa od Filů ven,“ říká.
Tenkrát měl ovšem jiné starosti. Přes dobrý prospěch nechtěli vzít syna živnostníka na žádnou školu. „Náš otec neřekl nikdy proti nikomu křivé slovo, ale byl živnostník, pro ně jsem byl třídní nepřítel,“ vysvětluje. „Prezident Klement Gottwald mi napsal, že nemůžu dospět v komunistického inteligenta, že neexistuje, abych přestoupil na nějakou školu. Dělal jsem zkoušky i na zdravotní sestru a nikam jsem se nedostal,“ říká.
Bratr farář
Vadilo také, že se jeho bratr Josef stal knězem. Za totality kněžské povolání vykonávat ale nemohl, pracoval v Chiraně. Vrátil se k němu až po sametové revoluci a působil celou dobu v kostele svatého Tomáše v Brně.
Nakonec se František Šik vyučil elektromontérem. Ve večerní škole si později, když si špatný původ odpracoval na montážích, mohl dodělat maturitu. „Dělal jsem projekty i pro zahraničí, ale když přišlo na věc, tak tam jel místo mě vždycky někdo jiný,“ vysvětluje.
S nadšením přivítal listopad 1989. Dnes je osmaosmdesátiletý senior v důchodu. Žije obklopen rodinou a přáteli. Pracuje na zahradě, věnuje se koníčkům. Vzpomínek na válku a válečné osudy má plnou knihovnu.
