Možnost si naposledy promluvit se zesnulou blízkou osobou je přáním mnoha lidí. Zatímco před patnácti lety se takový dialog objevoval v žánru fantasy či sci-fi, dnešní technologie nabízí možnosti, jak toho, alespoň naoko, dosáhnout.
Virtuální avatary vymodelované pomocí umělé inteligence na základě informací o zemřelé osobě, známé jako ghostboti, deathboti či griefboti (dle anglických slov pro ducha, smrt a truchlení), začínají být komerčně využívány po celém světě. Vyspělé technologie zobrazení umožňují takřka dokonalou iluzi. Digitální klony primárně určené k překonání smutku ze ztráty milované osoby vyvolávají rozpaky mezi psychology, ale i právníky. Ti upozorňují na problematické či přímo škodlivé aspekty jejich masového využívání.
Kolik stojí digitální duch?
Původní model digitálního dvojníka vznikl v souvislosti se smrtí běloruského novináře a editora Romana Mazurenka, známé osobnosti moskevské scény digitálního umění. Ve snaze vyrovnat se s jeho skonem vytvořila mužova dlouholetá kolegyně a přítelkyně, vývojářka Eugenia Kuyda, model umělé inteligence, který čerpal informace z rozsáhlé Mazurenkovy digitální korespondence a byl schopen částečně replikovat jeho osobnost. Následně uvedla na trh aplikaci Replika, která uživatelům umožňuje vytvořit si vlastního personalizovaného chatbota podle informací, jež jí poskytne.
V návaznosti na vytvoření Mazurenkovy digitální podoby se začaly objevovat první pokusy o sestrojení komerčních chatbotů využívajících vzpomínky a osobnost zemřelých. Relativně vysoké náklady bránily tuto technologii šířit masově. Rozvoj umělé inteligence v posledních letech však prolomil bariéry, takže základní model ghostbota si dnes může dovolit takřka kdokoliv a počet společností nabízejících tento typ služeb roste.
Změnu lze demonstrovat na příkladu čínské společnosti Super Brain, která se na vývoj digitálních „duchů“ specializuje již několik let a patří mezi nejsilnější hráče na trhu. Zatímco ještě před dvěma lety nabízela základní model ghostbota zhruba za 30 tisíc korun, v současnosti se cena snížila o více než polovinu. Společnost plánuje, že v nejbližší době by mohla jít až na tři tisíce korun.
V Asii je počet firem nabízejících takovou službu stále nejvyšší. Kvalita produktu se liší a tomu odpovídají i poměrně markantní rozdíly v ceně. Například jihokorejská společnost DeepBrain AI nabízí zhruba za 20 tisíc korun realistický model zemřelého. Zachycuje jeho podobu, hlas, typická gesta i styl chůze. Pro vytvoření tak přesvědčivého modelu se daná osoba ještě za života musí dostavit na snímání svého pohybu a hlasu.
Důstojnost mrtvých a duševní zdraví živých
Ve světě práva vyvolávání digitálních duchů otevřelo nejprve diskusi o tom, zda má člověk při absenci jasných legislativních pravidel nějakou možnost, jak zamezit tomu, aby po jeho smrti byla jeho osobnost digitalizována. Někteří odborníci argumentují tím, že samotné vytvoření virtuální repliky bez výslovného souhlasu jeho předobrazu představuje narušení práva na důstojnost jako jeden z aspektů osobnostních práv náležejících každému člověku.
Tento výklad však není zcela jednoznačný a bez konkrétní judikatury se spíše jedná o teorii. Uplatňovat ochranu při případném porušení osobnostních práv zemřelého mohou především osoby jemu blízké, jenže právě mezi nimi je nejvíc těch, kteří si vytvoření digitálního ducha objednali.
Britské akademičky Edina Harbinja, Lilian Edwardsová a Marisa McVeyová ve své přelomové stati „Governing ghostbots“ navrhují, že při absenci jasných pravidel by bylo vhodné do posledních vůlí vkládat speciální klauzuli ve smyslu „výslovně si nepřeji být zbotován“. Dalším krokem by mělo být vytvoření mezinárodní databáze těchto nesouhlasů.
Druhý právní problém představuje skutečnost, že i přes veškerou přesvědčivost je výsledný produkt stále pouze chatbotem, determinovaným daty, která byla využita při jeho učení. Složité by tak bylo posouzení situace, kdy se vytvořený ghostbot podle těchto dat začal vyjadřovat tak, jak by se zemřelý v životě (zřejmě) nevyjádřil.
Autorky studie pokládají ošemetnou otázku: Kdo by odpovídal za vzniklou újmu v situaci, kdy by virtuální avatar milované babičky mírné povahy začal najednou v souvislosti se získanými a zpracovanými daty rasisticky nadávat? Taková situace přitom není nepředstavitelná. Existují různé případy, kdy modely umělé inteligence začaly vykazovat nestandardní, hrubé a agresivní chování v důsledku výcviku na datech získaných z různých sociálních sítí.
Komplikovaný může být i komerční přístup k poskytování digitálních otisků zemřelých. Německá výzkumnice Nora Freya Lindemannová ve své práci s názvem „Etická přípustnost chatování s mrtvými: Směrem k normativnímu rámci pro Deathboty“ hovoří o tom, že komerční využití digitálních klonů zesnulých je jakousi komercionalizací truchlení a z čistě ekonomického pohledu mají výrobci těchto klonů zájem na prodlužování období smutku. Toho může být v krajním případě docíleno právě úpravami vstupních dat tak, aby komunikace s kopií zesnulého byla pro uživatele co nejpříjemnější a návyková.
I bez podloudných modifikací pro zisk ale může být podle psychologů dlouhodobé využívání digitálních duchů škodlivé. Autoři Aorigele Bao a Yi Zeng ve své stati „Přijetí smutku ve věku deathbotů: dočasný nástroj, nikoli trvalé řešení“ hovoří o tom, že ačkoliv lze pozorovat krátkodobé pozitivní terapeutické účinky, dlouhodobý vztah s digitálním duchem může znamenat, že pozůstalý smutek nepřekoná. Obecně se ze skutečných lidských vztahů začne vytrácet útěcha a důsledkem může být i úplná sociální izolace jedince.
