„Nikdy se nedožil toho, aby se hudbou živil, což si vždy moc přál,“ připomíná jeho dlouholetá partnerka a matka tří společných dětí Kateřina. Paradoxně až několik let po jeho smrti plní vzpomínkové koncerty na Davida Stypku sály pro tisíce lidí a každá nově vydaná skladba znamená v českém hudebním prostředí svým způsobem událost.
Režisér Dan Svátek vyzpovídal pro potřeby filmu kolem sedmdesáti lidí, do výsledného střihu se ale zdaleka ne všichni zpovídaní vešli. Finální mozaika přesto dost podrobně a do hloubky líčí umělcovy silné i slabé stránky. Rozhodně ho nezobrazuje jako muže se svatozáří nad hlavou, ale jako chybujícího i věčně pochybujícího smrtelníka z masa a kostí, který dokázal své osobní démony přetransformovat v uhrančivě upřímnou a nadčasovou hudební tvorbu.
Nesl tíhu světa na ramenou
Vyprávění jeho příběhu zavede diváky do rodného Moravskoslezského kraje, tedy rázovitého regionu se syrově krásnou přírodou a drsným slovníkem, který nenabízí tolik příležitostí k uměleckému prosazení. Stypka mu zůstal věrný po celý život, a to i přesto, že vedle hraní po místních akcích se svými kapelami si musel vydělávat i jinak, například jako novinář či grafik.
Hlavní slovo mají jeho blízcí – žena Kateřina, matka Marie, teta Hana, sestra Petra, kolegové z jeho prvních skupin i spoluhráči z formace Bandjeez, se kterou nahrál svoje nejoceňovanější desky, jejichž jména se otiskla do názvu dokumentu.
Poodhalují jeho vnitřní strachy a nejistoty, jako třeba měsíc co měsíc se opakující obavu, zda bude mít na zaplacení hypotéky. Líčí ho jako obyčejného, avšak velmi přemýšlivého kluka, který pomyslně nesl na ramenou tíhu celého světa a měl pocit, že musí vyřešit všechny jeho problémy. Připomínají, že kouzlo jeho osobnosti nespočívalo v péči o zevnějšek, naopak si příliš nelámal hlavu s tím, co si vezme na sebe, a už vůbec ne s životosprávou – holdoval alkoholu, cigaretám, marihuaně, po nocích pil kávu a nikdy nesportoval.
Měl však neobyčejné intelektuální charisma, a navíc dokázal s lidmi rozmlouvat téměř jako psycholog, který jim vidí až na dno duše – v mnoha z nich pak vzbudil dojem, že je jejich nejlepším přítelem. Jak už to tak bývá, dokázal pomoci druhým, ale ne sobě ne. Trpěl depresemi a vnitřní nespokojeností.
Překonat tyto stavy mu pomáhal smysl pro humor i schopnost bavit sebe i ostatní v přítomném okamžiku. Nesl si v sobě i silnou spiritualitu, kterou ostatně promítal i do svých písní. Sám věřil, že k uměleckému vyjádření člověk nedojde jen tak sám od sebe, ale že je částečně darem shůry.
Intelektuální hloubku hledal jinde než doma
Snímek se důsledně věnuje také komplikovaným rodinným vztahům, i když ne všechny zcela vysvětluje. Družka Kateřina, která po jeho boku prožila osmnáct let, smířeně mluví o tom, jak si byla vědoma, že muzikantský život skýtá mnoho příležitostí pro nevěru – ale stejně by ho kvůli jeho úletům neopustila. Ona sama byla navíc spíše jeho tichým protipólem a trápilo ji, že s ním nedokáže rozmlouvat o intelektuálních tématech, jak by si přála.
Výrazný prostor však dostává ještě jedna žena, která přemýšlivě a zasvěceně mluví o Stypkových uměleckých přednostech, jeho jedinečném hlasu, autorském talentu i drásavé upřímnosti jeho textů, jimiž si posluchače dokázal podmanit způsobem, že mu věřili každé slovo. Až v průběhu snímku divák zjišťuje, jakou úlohu v jeho životě vlastně hrála, a dozvídá se z jejích úst i o zpěvákových problematických vlastnostech.
Co se týče mapování hudební kariéry, nejpůsobivěji ve filmu vyznívá část věnovaná zlomové etapě kolem alba Neboj. Připomíná riskantní rozhodnutí, kdy se Stypka po komplikovaném (a nakonec úspěšném) shromažďování financí rozhodl už nahranou a hotovou desku ve stávající podobě nevydat a nahrát ji znovu ve spolupráci s hledačem talentů Martinem Červinkou a producentem Martinem Ledvinou.
Později se mu tato odvaha vrátila ziskem Ceny Anděl, rádiovým hitem s Ewou Farnou i rozrůstající se základnou fanoušků, které si konečně získal i mimo rodný kraj. A to i přesto, že ke světu showbyznysu přistupoval velmi skepticky a dle Červinkových slov stále trpěl přehnanou podezřívavostí, že ho chce někdo okrást či zneužít. V rozletu ho však poté zastavila onkologická nemoc.
„Konce bývaj na h*vno“
Právě část, která se zabývá jeho bojem s rakovinou slinivky, přináší nejsilnější koncentraci emocí. Rodina i kolegové z branže vzpomínají na závěrečné dny a čtou poslední zprávy od něj, které mají v mobilu. „Konce bývaj na h*vno,“ napsal v jedné z nich.
Jinak ale své diagnóze čelil statečně – myšlenky na blížící se odchod schovával do textů písní, které vyšly posmrtně na albu Dýchej, a podle slov Miraie Navrátila, s nímž se přátelili dlouho předtím, než se oba proslavili, prošel obrovskou proměnou od morouse téměř ke sluníčku. Kateřina Marie Tichá zase prozradila, že o nemoci téměř nemluvil a sama s variantou jeho odchodu až slepě naivně vůbec nepočítala.
Svým obsahem dokument diváka rozhodně zasáhne, co se týče zpracování, najde se pár drobností, které se daly udělat lépe. Třeba úvodní sestřih přes sebe mluvících hlasů, který slouží jako velmi rychlé vtažení do děje, vyznívá trochu chaoticky. U výpovědí některých zpovídaných chybí grafika s informací, kdo promlouvá, a divák to musí odvodit až z kontextu.
Překvapivě málo ve filmu mluví sám Stypka – částečně možná i proto, že za života nestihl poskytnout příliš obsáhlejších televizních či rozhlasových rozhovorů, ze kterých by se dalo čerpat. Jeho přítomnost tak zajišťují hlavně amatérské záběry posbírané od fanoušků z různých akcí či ze soukromých archivů kolegů a kamarádů.
Ostatně na první ze dvou předpremiér v pražském kině Cinestar na Andělu zazněl při debatě s autory od jedné divačky zajímavý postřeh, který snímek poměrně dobře vystihuje. A to, že tvůrci netočili ani tak klasický dokument o hudebníkovi, jako se spíše touto formou s jeho brzkým odchodem v pouhých jednačtyřiceti letech sami vyrovnávali.
Dokumentární film
Neboj, dýchej, čaruj
Režie: Dan Svátek
Falcon, premiéra 16. dubna 2026
Mohlo by vás zajímat:
